I když jsme zvyklí pohlížet na Marii Terezii jako na prakticky založenou panovnici, která neváhala obětovat na krytí válečných výdajů ani umělecké sbírky svých předchůdců a jejíž zájem o umění nepřekračoval rámec péče o dvorskou reprezentaci a nutnou údržbu habsburských sídel, známe i několik výjimek. Jednou z nich bylo založení milánské Akademie s malou vlastní sbírkou v roce 1776.

Na rozdíl od desítek jiných významných italských muzeí nebyl její vznik spjat s žádným šlechtickým sběratelem nebo mecenášem. Zakladatelem byl v osobě panovnice ztělesněný stát, tedy habsburská monarchie, pod jejíž správou se Lombardie tehdy nacházela. A tento stát po zákazu jezuitského řádu a konfiskaci jeho majetku roku 1773 disponoval množstvím nevyužitých objektů; mezi nimi i takových, jež původní majitelé vybudovali a zařídili právě pro potřeby vzdělávání – jako v případě jezuitského konventu v milánské čtvrti Brera.

Majestátní barokní palác, který se s přestávkami budoval od konce 16. stol. až do roku 1776 a už sám o sobě byl významným uměleckým dílem (Francesco Maria Richini, Giuseppe Piermarini aj.), zahrnoval bohatou knihovnu, astronomickou observatoř i botanickou zahradu a především prostory vhodné pro výuku, k nimž nyní přibyla i skromná sbírka grafik a sádrových odlitků slavných děl. Ty měly sloužit jako předlohy budoucím umělcům, jak bývalo zvykem. Ostatně i leckterý absolvent českých uměleckých škol vzpomíná s trpkostí na to, kolik úsilí jej v hodinách kresby stálo zpodobení chodidla Michelangelova Mojžíše či jeho ucha.

Přes všechny ambice a plány nově založené Akademie její umělecké sbírky zpočátku nepřekračovaly rámec souboru didaktických pomůcek – až do přelomu 18. a 19. stol., kdy Evropou prošla vlna napoleonských válek a následujících změn včetně rozsáhlého rušení kostelů a klášterů a svozu jejich inventáře. Stovky liturgických předmětů, soch a zejména obrazů vyňatých ze zrušených oltářů byly shromažďovány v provizorních depozitářích (nikdo už asi nezjistí, co vše se přitom „ztratilo“), mnoho cenných pláten…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Milán a Lombardie