Planina džbánů
Prach zvolna usedá na cestu, kam jsem odbočil z hlavní silnice. Od laoského hlavního města Vientiane mne vzdušnou čarou dělí okolo 400 km. Po celodenním putování mám konečně na dosah jedno z nejvýznamnějších archeologických nalezišť jihovýchodní Asie – Planinu džbánů.
Ještě krátce vystoupám k nevysokému pahorku a cíl mé cesty leží přede mnou jako na dlani. Dlouhá léta sem bránil v přístupu válečný konflikt, který se odehrával v sousedním Vietnamu a tragicky poznamenal i příhraniční oblasti Laosu. Zdejší krajinu stále jako obří neštovice hyzdí krátery bomb svrhávaných z létajících pevností B-52, v nichž se člověk ztrácí jako špendlíková hlavička. I dnes v severovýchodním Laosu v důsledku tohoto dávno skončeného konfliktu umírají lidé. Během tzv. tajné války bylo na Laos shozeno více pum, než bylo použito v Evropě během celé 2. sv. války. Třetina munice nikdy nevybuchla a její likvidace je procesem, jehož konce nelze dohlédnout. Planina džbánů je jednou z obětí tajné války. O intenzitě náletů svědčí i příběh jednoho z místních mnichů, který před svým odchodem do bezpečnější části země uschoval ve džbánech buddhistické sošky. Po návratu nalezl všechny skulptury neporušené, jeho vesnice však byla zničena.
Většina návštěvníků, které na Planině džbánů potkávám, přijela z nedalekého Phonsavanu. Dopolední slunce dosud udržuje příjemnou teplotu. To se s přibývajícím časem změní, v tomto koutě Laosu musíte počítat s výraznými teplotními rozdíly mezi dnem a nocí. Domácí turisté si pořizují skupinové fotografie a rozesmáté děti se zcela ztrácejí v útrobách mohutných džbánů. Pro většinu místních obyvatel představuje Planina džbánů pouze turistickou atrakci a víkendové rozptýlení. Podle některých lidí z okolí si však tyto obří nádoby uchovávají své nadpřirozené schopnosti, a proto si místní dodnes odnášejí domů vodu, která se v nich zachytí, převaří ji a podávají jako údajně účinný lék nemocným dětem. Zahrávat si s tajemnými silami není radno, ti, kteří se pokoušeli přemístit džbány do své vesnice, prý onemocněli.
Stojím v nejnavštěvovanější lokalitě Planiny džbánů, která je označována jako „číslo jedna“. Po celé provincii Xieng Khouang se takových míst nachází okolo devadesáti, návštěvníkům je však zpřístupněno pouze sedm. Celá archeologická lokalita zabírá více než 5000 km2. Na této rozsáhlé ploše se nacházejí kamenné džbány různé velikosti, od metrových nádob až po třímetrové obry. Stojí zde osamoceně nebo ve skupinkách, někdy až po stovkách, jako mlčenliví svědkové více než 2000 let staré historie. Rozeseté v krajině vypadají jako přerostlé nohy hříbků. Svojí výškou i tvarem se liší, všechny však vyrůstají ze široké základny, která se směrem k vrcholu postupně zužuje, a téměř žádný z nich nemá žádnou vnější výzdobu. Za jisté lze považovat, že jde o dílo lidských rukou. Tady však stav našeho poznání končí a dále se již budeme pohybovat na poli spekulací s řadou nezodpovězených otázek. Podle některých místních lidí měly být džbány vypáleny v jeskyni poblíž lokality číslo jedna, z různých materiálů pak vznikla směs podobná kameni. Odborníci však nepochybují o tom, že džbány jsou z pravého kamene, převážně pískovce. Jako hlavní pracovní nástroj zřejmě sloužila železná dláta. Nejbližší kamenolomy leží několik kilometrů daleko, přeprava tedy musela být velice složitým úkolem, pro jehož splnění se snad využívali sloni.
O lidech, kteří v minulosti osídlili Planinu džbánů, toho mnoho nevíme. Z původních lovců a sběračů se později stali zemědělci, jako zdatní lodníci využívali vod Mekongu a po jeho přítocích pronikali do vnitrozemí. Provincií procházely starodávné obchodní stezky, po nichž karavany, putující mezi povodím Mekongu a Tonkinským zálivem, přivážely sůl, která dodnes tvoří součást oblíbené, hojně používané rybí pasty.
Legendy kladou vznik obřích džbánů do období krutého vládce Chao Angky. Jeho lid již nemohl nesnesitelný útlak snášet, a proto se obrátil se žádostí o pomoc k jinému z panovníků, Khun Jeuamovi. V následné krvavé bitvě byl Chao Angka poražen a vítězné vojsko svůj triumf oslavilo rýžovým vínem uloženým v obřích kamenných nádobách. Jiné z verzí nacházejí souvislosti s obchodními karavanami, které na svých cestách potřebovaly vodu, již jim poskytovaly džbány zachycující dešťové srážky.
Na půdu zpevněnou vědeckými fakty vstoupila až ve 30. letech 20. stol. Madeleine Colaniová. Tato francouzská vědkyně se kromě geologie intenzivně zajímala také o archeologii, výzkum prováděla až do svých 74 let a bádání definitivně pověsila na hřebíček teprve krátce před svojí smrtí v roce 1943. Colaniová nalezla uvnitř a poblíž džbánů úlomky kostí i fragmenty železných a bronzových předmětů a keramiky. Na základě těchto objevů došla k závěru, že šlo o pohřební místo. Tento výklad podporuje i jeskyně, nacházející se v lokalitě číslo jedna – podle jejích otvorů lze soudit, že se právě zde nacházelo krematorium. Obdobný způsob pohřbívání není v jihovýchodní Asii ničím výjimečným. Těla zemřelých příslušníků královských rodů bývají ukládána do uren, kde mají přestoupit ze světa pozemského do světa duchů, a poté jsou spálena. Teorii, spojující Planinu džbánů se starodávnými rituály, podpořily i výzkumy prováděné v 90. letech minulého století, podle jejichž závěrů džbány označovaly pohřební místa. Přesto pořád zůstávají obří kamenné nádoby pouze viditelnou částí ještě ne zcela složené mozaiky dávného života v těchto místech.
Další články z vydání o Laosu a Kambodži naleznete zde