S výjimkou největšího a nejvyššího horstva Gennargentu tvoří hornatý reliéf Sardinie často jen osamocené horské masivy a hřbety nejrůznějšího geologického složení. Na jihozápadním pobřeží to jsou převážně vápence a sopečné horniny.Takový charakter má i přímořský masiv Sulcis a zejména severnější Iglesiente, jehož součástí jsou i sopečné hory nad pobřežím Costa Verde.

Projíždět západním pobřežím Sardinie a nenavštívit vychvalované pláže na Costa Verde, Zeleném pobřeží, to je skoro vyloučeno. Na mapě se to tak nejeví, ale ve skutečnosti leží za dost rozlehlým pohořím, přes které vede jen úzká silnička plná serpentin a zatáček. S každou další vlásenkou si uvědomujete, jak jsou tyto hory impozantní, a zejména ve své centrální části i neobyčejně malebné. Nad průsmykem se například z lávového příkrovu zvedá mohutný skalní suk, třicetimetrová sopečná věž, která odnepaměti slouží poutníkům jako orientační bod. I když cestujete podle průvodců a map, čekají vás někdy zážitky, na které vás žádný turistický průvodce nepřipraví.

Prvním nejasným varováním je zjištění, že i když právě začíná víkend, k proslulým plážím jede po prázdné silnici pouze několik aut s poznávacími značkami ze severní a střední Evropy. A právě v průsmyku překvapí všechny motoristy neobyčejně silný vítr. Je horký a roznáší PET lahve po krajině jako balony. Čím blíž k plážím, tím je silnější. A na plážích není živá duše. Celá Sardinie patrně ví, že v těchto dnech fouká na Costa Verde scirocco, jen zahraniční turisté, kteří nesledují místní předpovědi počasí, nic netuší. Za dané situace lze sledovat Zelené pobřeží pouze přes zavřená okna aut.

Pod strmými horskými svahy se táhne několik kilometrů dlouhé pobřeží se zátokami, plážemi a skalisky, co padají rovnou do moře. Stojí tady několik rekreačních vesnic a dva velké hotelové komplexy. Okolní svahy se zelenají macchií, která právě žlutě a bíle kvete a jež dala tomuto úseku pobřeží jeho jméno. Na jižním…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Sardinie