Pohanská litva
Litva se dá opravdu pochopit v místech, kde se památky předkřesťanské historie prolínají s křesťanskými tradicemi a společně pak obrazně i doslova vrůstají do ticha lesních zákoutí a křižovatek cest a pěšin. V těchto místech si každý může vydolovat svůj malý poklad skrytý zrakům ostatních. Neotřelost těchto litevských objevů netkví v jejich blyštivosti ani pompéznosti, ani to není zaručené lákadlo, proč navštívit právě tuto zemi a hlouběji se o ni zajímat. Tajemství této země promlouvají k člověku postupně, jak odkrývá Litvu vrstvu po vrstvě s každou další návštěvou.
Těžko říci, zdali je to těmi řídce osídlenými zalesněnými oblastmi, kde občas v poli vykoukne dřevěná chalupa na samotě ve stínu starého mohutného stromu, nebo snad tou spoustou čapích hnízd, kam se čápi každý rok tak rádi vracejí, aby se pak procházeli mezi pasoucím se dobytkem a koňmi. Ani zdali je to tou průzračností zdejších nespočetných jezer a řek nebo městy, která často působí, jako když někdo zrovna vrhl kostky, nebo snad těmi hradními návršími bez hradů rozesetými po celé Litvě. Ještě by to mohlo být tou spoustou cihlových či dřevěných kostelů, kostelíčků, kaplí a kapliček, jakož i různých ze dřeva vyřezávaných pohádkových postav a křížů se zdobnou stříškou, kde často sedí a medituje Rūpintojėlis (Kristus).
To však přece nemůže stačit k tomu, aby to člověka stále znovu táhlo hlouběji a hlouběji do duše litevské krajiny. Nadstavbu tomu dávají až niterné vjemy promlouvající řečí zdejších lidových písní, stále živých lidových tradic, jež v sobě jako krajka propojují nejhlubší vrstvy s těmi pozdějšími, aby ve výsledku vytvářely ty nejroztodivnější vzory a motivy.
Prolnutí pohanského a křesťanského prvku krásně odráží jedna mytologická litevská koleda o hrušce, jež stojí osamoceně vprostřed pole. Je to bájný strom světa…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pobaltí