Pokladnice evropského sochařství

Novobarokní stavba působí na první pohled dojmem vodního zámku omývaného z jedné strany Sprévou a z druhé jejím kanálem nazývaným Kupfergraben. Z té třetí ji odděluje od zbytku ostrova kolejiště rychlodráhy. Budova na trojúhelníkovém půdorysu se dvěma nárožími zaoblenými má kromě tří obvodových křídel ještě spojky mezi nimi, které vytvářejí celkem pět nádvoří. Tato komplikovaná struktura vede k trochu složité orientaci, což je asi to jediné, co se dá muzeu vytknout. To, že množství vystavených uměleckých děl je tak velké, že při nejlepší vůli návštěvník po jisté době poněkud otupí a nedokáže už vnímat všechnu krásu kolem tak intenzivně jako na počátku prohlídky, lze instituci vyčítat jen stěží. Vždyť sochařská sbírka Berlínských státních muzeí, k níž od roku 2000 patří organizačně také Muzeum byzantského umění, je jednou z nejbohatších kolekcí staršího sochařství na světě vůbec. A to se ještě v budově prezentuje také Kabinet mincí.
Muzeum bylo otevřeno jako čtvrté z pěti institucí na Muzejním ostrově v říjnu 1904 pod jménem Muzeum císaře Fridricha – rozuměl se tím Fridrich III., který byl pruským králem a německým císařem pouhých 99 dní v roce 1888. Myšlenka na jeho založení pocházela od Fridrichovy manželky Viktorie, dcery slavné britské panovnice stejného jména, která se však jeho otevření nedožila. Snahou Bodeho, který se aktivně účastnil už stavby muzea a úpravy jeho sálů, bylo vytvořit „renesanční“ muzeum, kde by se prezentovaly zároveň vedle sebe sochy, obrazy, nábytek a různé drobné umělecké předměty z dané oblasti a epochy, jak to bylo běžné v soukromých sbírkách a v oněch slavných „kunstkomorách“ (Kunstkammer), z nichž koneckonců vzešla i pruská sochařská sbírka, konkrétně z braniborsko-pruské kunstkomory, jež se začala formovat počátkem 17. stol. v berlínském městském zámku a jejíž těžiště tvořily kromě děl oné doby především plastiky italské renesance. Ty byly poprvé veřejně vystaveny od roku 1830 v nově otevřeném muzeu (dnešní Staré muzeum, nejstarší na Muzejním ostrově), avšak pouze jako přívěsek antické sbírky. Sochařskou sbírku začal některými nákupy rozšiřovat už první ředitel Obrazárny G. F. Waagen na počátku 40. let 19. stol., ale tím, kdo se zasloužil o její povýšení na kolekci světové úrovně, byl až Wilhelm von Bode, který se v roce 1885 stal jejím ředitelem a systematicky budoval jak italskou část, tak i kolekci děl ze zemí severně od Alp. A když se stal Bode pět let na to i ředitelem Obrazárny, nic mu již nebránilo v uskutečnění jeho dlouhodobého snu – prezentovat umělecká díla nikoli izolovaně, ale v kulturně-historických souvislostech…

Shopping Cart