Ještě před nějakými patnácti lety si člověk mohl ve Vientiane sednout na chodník a počítat na prstech, kolik aut projede za hodinu po ulici. Dnes už prsty dávno nestačí, v některých místech dochází pravidelně i k zácpám. Přesto však laoské hlavní město zatím nepozbylo své příjemně ospalé, neuspěchané, zčásti až venkovsky poklidné atmosféry, která je tak typická pro celý Laos.
Upřímně řečeno, Vientiane teprve nabývá podoby, kterou si ztotožňujeme s hlavním městem. Pořád působí dojmem, že je tu dost místa, domy jsou většinou nízké, často i dřevěné, a těch, které mají víc než čtyři pět pater, je zatím pořád ještě pomálu. Chybí tu obvyklý velkoměstský hluk i spěch. Ve srovnání s Bangkokem nebo Saigonem působí laoská metropole jako provinční město. Oficiálně má včetně okolních vesnic pouze okolo 800 000 obyvatel.
Laoská vláda se nicméně snaží dodat městu trošku mezinárodního puncu. V roce 2004 hostilo Vientiane poprvé vrcholné setkání zemí ASEANu, letos si to zopakuje – a rovnou dvakrát. V roce 2009 se tu konaly i 25. hry zemí jihovýchodní Asie. Především k této příležitosti bylo za městem vystavěno několik obřích stadionů, které jako by přišly z jiného světa, ostatně asi ano, protože se na jejich stavbě podílela Čína. O rok později se chtělo Vientiane pro změnu blýsknout oslavami 450. výročí svého založení. Tyto ambiciózní akce vedly k rychlému a ne zcela citlivému rozšiřování města na úkor zemědělské půdy i vegetace. Samotné město ale zatím působí poněkud roztahaným dojmem. I tak se dají všechny hlavní vientianské atrakce obejít pěšky a stačí na to bohatě jeden den.
Za ústřední místo Vientianu se obvykle považuje náměstí Nam Phu s fontánou, kde se občas konají i kulturní akce, do představy skutečného centra má však daleko. Jen o kousek dál stojí prezidentský palác, který je asi nejspolehlivějším orientačním bodem. Hned vedle něj se nacházejí dvě důležité historické památky.
Ho Pha Keo je dnes nefunkční buddhistický chrám sloužící jako muzeum s nevelkou, leč pestrou expozicí starých buddhistických soch, z nichž některé vznikly zřejmě už v 1. tisíciletí. V původní podobě byl prý chrám postaven již v půli 16. stol., v době vlády zakladatele Vientianu, krále Setthathilata, který sem dal umístit posvátnou sošku Smaragdového Buddhy (přezdívaného Pha Keo) – tu ale v roce 1779 odcizili Siamci, již při té příležitosti důkladně zničili a vyplenili nejen chrám, ale i celé město. Dnes je soška považována za nejposvátnější podobiznu Buddhy v celém Thajsku, což dokazuje i její umístění přímo u královského paláce v Bangkoku, ve svatyni Wat Phra Keo (v thajské výslovnosti). Vientianský Ho Pha Keo byl znovu postaven s francouzskou pomocí v první půli 20. stol.
Hned přes ulici stojí komplex kláštera Sisaket, k němuž patří i mnišské příbytky. Také jeho ústřední budova – přesněji sim, tj. ordinační síň – zůstává dosud zčásti aktivním náboženským místem. Vnitřek simu zdobí nástěnné malby, částečně původní, s motivy z populárních džátak (příběhů o předchozích životech Buddhy). Jejich degradace však bohužel v posledních letech i kvůli vlhkému klimatu postoupila natolik, že by potřebovaly důkladnou restauraci. Nádvoří, na němž svatyně stojí, je uzavřeno ze všech stran ambitem…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Laos a Kambodža