Pár desítek metrů od altonské Fischauktionshalle, s adresou však už ve čtvrti St. Pauli, kotví u nábřeží pochmurný, přes devadesát metrů dlouhý černý válec s rudou pěticípou hvězdou na velitelské věži. Někdejší sovětská špionážní ponorka je jedním z nejpozoruhodnějších muzeí, která Hamburk nabízí.

Myšlenka na tento projekt se zrodila za tragických okolností. V srpnu 2000 ztroskotala v Barentsově moři ruská atomová ponorka Kursk a celý svět sledoval marnou snahu o záchranu její posádky. Dokáže si člověk přes všechny popisy a obrázky představit, jak to v ponorce vypadá, v jakých podmínkách tam žijí a pracují lidé? Nedokáže. Takovou představu lze získat jedině její návštěvou, což není pro běžné smrtelníky zrovna snadná věc. Takhle nějak uvažoval zakladatel muzea Christian Angermann, než se rozhodl, že jednu ponorku zpřístupní veřejnosti.

Jeho další kroky vedly logicky do Ruska, kde bylo ponorek hodně a řada těch starších byla po roce 1991 vyřazována ze služby. Jednání nakonec skončila na jaře 2002 tak, že pro muzejní účely byla Němcům odprodána ponorka B-515 (v kódu NATO šlo o ponorku U-434 třídy Tango), která v té době tvořila stále ještě funkční součást ruské Severomořské flotily se základnou v Murmansku. Byla postavena jako jedna z 18 ponorek tohoto typu v roce 1976 v loděnici Krasnoje Sormovo v tehdejším Gorkém (dnešní Nižnij Novgorod). Její posádku tvořilo 16 důstojníků, 16 poddůstojníků a až 52 námořníků. Ti všichni se museli vměstnat do sedmi oddělení o celkovém objemu 1534 m³. Výzbroj tvořilo 24 torpéd ráže 533 mm, každé přes 8 m dlouhé a 2 t těžké, pohon zajišťovaly tři dieslové a tři elektrické motory. Ponorka, která se mohla ponořit do maximální hloubky 400 m a při plné posádce vydržela pod vodou asi tři a půl dne, se používala ke špionážním úkolům u východního pobřeží USA a k hlídkovým plavbám ve svrchovaných vodách SSSR.

Po zakoupení (stála prý milion eur a druhý milion spolkl její převoz do Hamburku) byla ponorka zbavena zbraňových systémů, byly z ní odstraněny baterie a další součásti obsahující škodlivé látky, ale všechny stroje a technika zůstaly zachovány. Pak ji pečlivě zkontrolovala nejprve vojenská služba a pak ještě jednou ruská tajná služba – a mohla se v doprovodu finského remorkéru vydat na svou poslední plavbu. V Hamburku na ni čekal dok a šest tisíc hodin práce, na které se podíleli i její někdejší kapitán Anatolij Germatěnko a palubní inženýr Alexander Beslepkin. Doplněna o makety zbraní i figuríny několika vojáků byla 9. listopadu 2002 ponorka zpřístupněna jako muzeum prvním návštěvníkům. Od té doby se v hamburském přístavu dvakrát stěhovala, na svém současném místě je od roku 2010.

Průchod ponorkou od prvního do posledního oddělení je zvláštním zážitkem spíše pro silnější povahy, klaustrofobikům ho rozhodně nedoporučuji. Ve stísněných prostorách se jen obtížně vyhnou dva lidé (proto je také prohlídka jednosměrná). A to patřily tyto ponorky mezi nejadernými k vůbec největším. Není těžké si představit, že je tu stále ještě cítit olej a pot, jak říkají majitelé muzea. Když se k tomu přidá fakt, že ponorka sice byla vybavena vlastním ventilačním systémem, který měl udržovat snesitelnou teplotu, ale přesto při plavbě pod hladinou stoupala pracovní teplota nad 40 a ve strojovně dokonce nad 60 °C, padá tíseň i na otrlé jedince. Ale jako možnost podívat se do prostředí normálně zcela nedostupného – vynikající.

Další články z vydání o Hamburku zde