Vodní toky byly odpradávna prvními cestami, po nichž naši předci pronikali do dosud neobydlených končin. Často se také při nich usazovali, a to obvykle na obou březích současně. Pak se řeka stala překážkou pro komunikaci mezi oběma částmi sídla a nezbylo, než ji překonávat.
Vltavu v Praze lidé nejprve překračovali dvěma brody, v jejichž trasách vznikly první dřevěné mosty a přívozy, které naznačily i místa vedení budoucích mostů. K dnes nejstaršímu, jímž si spolu s mnoha jinými svými skutky zajistil slávu, položil základní kámen král Karel IV. v roce 1357. Nahradit měl první kamenný Juditin most, jenž v roce 1342 strhly tající ledy. Osvědčený stavitel Petr Parléř vedl stavbu čtyři desetiletí, takže samotný most byl po technické stránce dokončen až v roce 1402. Ve své době patřil k nejmohutnějším mostním stavbám a dokládal technickou vyspělost v našich zemích, protože podobná stavba se v širokém okolí nevyskytovala. Vedle parléřovských časů vstoupila do historie mostu i barokní epocha přelomu 17. a 18. století, kdy ojedinělá sochařská výzdoba splynula s mostní konstrukcí v dokonalý celek, jehož umělecká hodnota stále přitahuje davy obdivovatelů. Legendu o tom, že stavitelé přidávali do malty vajíčka, potvrdily rozbory z roku 2008. Ukázalo se dokonce, že maltu spojující pískovcové kvádry zalévali mlékem a vínem. Povodním ale ani takhle zpevněné pilíře neodolaly. Kvůli jejich vysokému počtu byl most při velké vodě velmi zranitelný. Nejhůře ho poznamenala v roce 1890, kdy vrstva naplaveného dřeva smetla dva pilíře. Tisk psal o katastrofickém konci mostu, do dvou let byly ale škody odstraněny. Od roku 1965 slouží most jen pro pěší, předtím ale po něm jezdila od roku 1905 pár let dokonce i elektrická tramvaj. František Křižík tehdy vymyslel speciální kolejnice k vedení proudu mostovkou, aby vzhled mostu nerušily troleje.
Pouze s jedním mostem si stále se rozrůstající Praha vystačila kupodivu až do roku 1841, kdy byl otevřen řetězový most Císaře Františka I. Roku 1888 byl stržen a na jeho místě vystavěl český podnikatel Vojtěch Lanna podle plánů architekta Antonína Balšánka most Legií. Kombinace kamenného obkladu z bílého hořického pískovce a červené žuly symbolizovala národní barvy. Kuželkovou balustrádu zábradlí na obou koncích mostu doplňovaly pylony, které původně sloužily jako budky k vybírání mostného. Most od počátku osvětlovaly elektrické obloukové lampy inženýra Františka Křižíka.
Palackého mostu se říkalo Kamenný na Smíchov nebo také Podskalský, ale brzy dostal jméno slavného českého historika a politika Františka Palackého a jen po dobu okupace se jmenoval Mozartův. Důvodem ke stavbě byla nutnost přepravovat těžké náklady z nových průmyslových závodů na Smíchově. Dopravě začal sloužit v roce 1878. Projekt kamenného mostu vypracovali český inženýr Josef Reiter spolu s architektem Bedřichem Münzbergerem, jenž mu dal pozdně klasicistní podobu. Zvolil materiály v modré, červené a bílé barvě, které symbolizovaly národní uvědomění, tento jeho záměr už ale dávno smyl čas. Most měl bohatou sochařskou výzdobu, jejímž vrcholem byla Myslbekova monumentální sousoší Libuše s Přemyslem, Ctirada se Šárkou, Záboje se Slavojem a Lumíra s Písní, umístěná na pylonech na obou předmostích. Při bombardování na konci války byla poškozena a přemístěna do parku na Vyšehradě.
Stavba mostů a nábřežních komunikací výrazně pozměnila podobu okolí řeky. Na pravém břehu, mezi železničním a Palackého mostem, vedla k zániku starobylé rybářské osady Podskalí, jež existovala již od konce 12. století. Její obyvatelé žili v těsném sepětí s řekou. Pravděpodobně už od 11. století putovalo do Prahy stavební a palivové dříví z horního Povltaví, Pootaví a dalších míst. Vzhledem k četným jezům přivádějícím vodu k pražským mlýnům končila většina vorů nad městem, v Podskalí, kde mezi přízemními domky stávaly vysoké hory dříví, jež tvořilo nevyčerpatelnou zásobárnu pro Prahu. Plavci ale jezdili s vory také až do Hamburku, v létě se ještě živili pískařením, vybíráním písku ze dna řeky, a v zimě si přivydělávali jako ledaři. Osobitá čtvrť svérázných lidí zanikla definitivně před první světovou válkou. Do dneška se z ní zachoval jen raně barokní kostelík sv. Kosmy a Damiána a budova bývalé celnice na Výtoni. Toto jméno vzniklo podle úkonu vytínání jedné dvanáctiny klád ze svázaných vorů, což bylo clo za dřevo, připlavované do Prahy. V celnici, pocházející z 16. století, je dnes umístěno muzeum, jež podobu zaniklého Podskalí a život jeho obyvatel připomíná historickými fotografiemi a původními nástroji dřevařů, ledařů a pískařů. K unikátům patří pokladna z výtoňské celnice. Muzeum také dokumentuje historii plavení dřeva na Vltavě, nákladní a osobní paroplavby. Mezi vystavenými exponáty jsou rovněž památky na spolek Vltavan, jenž vznikl v roce 18…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Praha – technické památky