Bořeň (539 m n.m.) by si rozhodně více než jiné vrcholy Českého středohoří zasloužila, aby se o ní mluvilo jako o hoře a ne jako o vrchu, protože více než třistametrové převýšení nad hladinou řeky Bíliny spolu s divokou tvářností strmých skalnatých srázů jí propůjčují místy dokonce až velehorský ráz.

Se samotným názvem je ale také drobná potíž, jelikož dosud není jasné, zda je Bořeň ženského, nebo mužského rodu. Když už chceme mít z vrchu horu, budeme se držet první možnosti, kterou podporuje i pověst o Bořeně, manželce knížete Kroka. Ta poté, co Krok zemřel, nešťastná bloudila krajem a náhodou vystoupila na vrchol, kde se jí zdálo, že v řece Bílině vidí manželovu postavu s rozevřenou náručí. Přeludu podlehla, skočila dolů – a lidé pak její památku uctili tím, že po ní horu pojmenovali. Něco jiného však tvrdí o Bořeni Bohuslav Balbín ve svém spisu Rozmanitosti z historie Království českého. Podle něj místní běžně užívají názvu Bílinská hora, což se jemu osobně vůbec nelíbí, a proto doporučuje názvy Veliká Skála či Bradlo. Přeludům podléhá také, ale v podobě víry v draky, hady s korunkami a drahé kovy ukryté uvnitř hory. Vzhledem k době, kdy žil, se Balbínovi nelze divit, zvlášť když je Bořeň tak tvarově ojedinělým a dominantním solitérem, že na někoho, kdo ji vidí poprvé, může jako přelud klidně zapůsobit i dnes.

Bořeň se zvedá do výše prakticky za humny Bíliny a její silueta patří k městu obdobně jako třeba silueta Matterhornu k Zermattu. Bílinští v ní prý vidí lva, obyvatelé obcí ležících západněji zase mamuta nebo obra, kdežto turistům a horolezcům se nabízí přirovnání hned k několika horám z různých světových p…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – České středohoří