Příroda Tchaj-wanu
Na jihozápadě a jihu Tchaj-wanu se rozkládá několik přírodně velmi zajímavých oblastí, z nichž některé patří mezi méně známá místa, která zatím úspěšně unikají masové turistice.
Mangrove a kolpíci
Přímo na severním okraji Tainanu začíná nejmladší z tchajwanských národních parků Taijiang, který zahrnuje asi 50 km2 souše a skoro sedmkrát větší plochu moře u jihozápadního pobřeží. Řeky přitékající z východních hor přinášejí velké množství materiálu, který se usazuje v jejich ústí. Vzniká tak jedinečný systém písečných lavic, lagun, mangrovových bažin a mokřadů. V příbojové zóně žije velké množství nejrůznějších živočichů – třeba v mokřadech Sicao jako na jediném místě na Tchaj-wanu hned 10 různých druhů krabů houslistů, jejichž samečci mají jedno klepeto nápadně větší než druhé, zatímco samičky mají obě klepeta malá. Samečci velkým klepetem mávají v době námluv a samičky si je podle velikosti klepeta a kvality jeho pohybů vybírají. Velmi pestrý je pochopitelně i rybí svět, v němž jsou nejpozoruhodnější lezci, kteří dokážou vylézat mimo vodu a určitou dobu pobývat ve vlhkém prostředí na souši, kde se pohybují pomocí zvláštním způsobem vytvarovaných prsních ploutví. Jedna speciální malá rezervace chrání zimoviště ohrožených kolpíků malých, sněhobílých ptáků s dlouhým černým, na konci lžicovitě rozšířeným zobákem, kteří na Tchaj-wanu pobývají zhruba od konce října do března. Z bohatého rostlinného světa jsou nejatraktivnější mangrovové porosty tvořené několika druhy stromů výtečně adaptovaných na růst v měkké bahnité půdě s vysokým obsahem solí, případně rovnou v nízkém sloupci brakické vody. Základem tohoto přizpůsobení je specializovaný kořenový systém, jehož velká část je nad zemí, resp. nad vodou, zvláštností je i viviparie mnohých druhů – semena začínají klíčit ještě před oddělením od rodičovské rostliny, takže do bahna pak dopadají už semenáčky. Na některá místa národního parku se dá dojet na kole, ideální je ale pohled z vody. Doporučit lze delší plavbu do vzdálenějších míst, až do ústí řeky Yenshui. Kratší plavba „mangrovovým tunelem“ hrozí pro toho, kdo už měl někdy příležitost navštívit nějakou oblast skutečně přírodních mangrovových porostů, jistým zklamáním. Zelené loubí je sice malebné, ale zregulované břehy, které udržují stromy v patřičných mezích, aby kanál zůstával splavný, mají do panenské divočiny dost daleko.
Měsíční svět a bahenní sopky
O mimořádné rozmanitosti tchajwanské krajiny, která nabízí velmi pestrou paletu různých reliéfů, byť třeba na malé ploše, se lze přesvědčit také v oblasti mezi Tainanem a Kaohsiungem. Zhruba 30–40 km od pobřeží se tu nachází několik oblastí „měsíčního světa“ či „měsíční krajiny“. K největším patří krajinný park Tianliao Moon World. Poetickým spojením „měsíční svět“ se na Tchaj-wanu označuje to, čemu se v angličtině říká (v geologickém smyslu) badlands, tedy oblast jemnozrnných sedimentů, kalovců a jílovců, které byly orogenetickými procesy vyzdviženy z oceánu a různě zprohýbány. Obnažený povrch začal být zpracováván větrnou a zejména vodní erozí, které se postaraly o dnešní velmi bizarní vzhled šedých holých skal, na nichž neroste žádná vegetace. Zdejší sedimentární horniny jsou geologicky velmi mladé, a proto jsou jen málo zpevněné, neboť nebyly nikdy vystaveny velkým tlakům. Zároveň jsou špatně propustné pro vodu, což vede k tomu, že v kontaktu s vodou se jejich povrch rozpouští v bahno, jež po vyschnutí praská a vytváří vločky odnášené větrem. V kombinaci s vysokým obsahem solí v mladé hornině, vzniklé v mořském prostředí, to vytváří velmi nepříznivé podmínky pro růst prakticky jakýchkoli rostlin.
O kousek dál se v údajně nejmenší rezervaci na ostrově, která nezabírá ani 5 ha, chrání další zajímavost – dvě činné bahenní sopky (Wushanding Mud Volcanoes). Nejvyšší, která svého času měřila něco mezi 4 a 5 metry, nyní spí. Ani ty…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Tchaj-wan