U tohoto pojmenování se hned zkraje pozastavme. Na internetových stránkách správy CHKO se uvádí, že název Máchův kraj patří k dokeské části a „ … byl zvolen na základě doporučení zástupců samospráv“. Leckdo teď asi bude hloubat nad tím, jak to tedy s Máchovým krajem vlastně je. Pod tímto názvem se totiž doposud výhradně rozumělo mnohem větší území, zahrnující vedle celého Dokeska i Kokořínsko. Má to svou logiku, protože Karla Hynka Máchu okouzlily obě tyto oblasti a právě tady našel inspiraci pro svá nejznámější díla – pro báseň Máj v okolí měst Doksy a Dubá, pro román Cikáni pod hradem Kokořín. I když spojení celého kraje s básníkovým jménem nikdy neproniklo do úředně posvěceného názvosloví, v médiích, průvodcovské literatuře i u veřejnosti se uchytilo s velkým úspěchem. A také velice rychle, vzhledem k tomu, že poprvé je použil autor oblastního turistického průvodce František Patočka teprve v roce 1956. Nyní to vypadá, že máme Máchovy kraje dva, což se může zdát zvláštní, naštěstí to však mimořádným kvalitám zdejší krajiny nijak neubližuje.
Krajina Kokořínska a Dokeska skládá většinu území Dokeské pahorkatiny, a náleží tudíž ke geomorfologické subprovincii Česká tabule, takže pokud si chceme přiblížit její podstatu, neobejdeme se bez stručné retrospektivy posledních 93 milionů let. Na počátku tohoto období, ve druhohorní epoše svrchní křídy, proniklo do Čech od severovýchodu moře a zaplavilo je až k Praze. Když po více než deseti milionech let opět ustoupilo, zanechalo po sobě několik set metrů mocná souvrství usazenin, čímž byl položen základ české křídové tabule. Ve starších třetihorách (to už jsme v době před zhruba 30 miliony let) pak tlaky působící na Český masiv v důsledku vrásnění alpsko–karpatské oblasti tyto sedimenty postupně rozlámaly na jednotlivé kry a výškově je rozčlenily. Některé kry byly podél zlomů pouze vyzdviženy, jiné se při výzdvizích naklonily anebo dokonce překotily. Oblast dnešního Máchova kraje přečkala třetihorní neklid bez většího výškového posunu vůči okolním krám, a proto zejména Kokořínsko na své okolí mnohde navazuje tak, že – a teď dejme slovo Karlu Hynkovi – „cestující rozlehlou rovinou nenaděje se před sebou ležícího dolu; až najednou přišed na okraj jeho a uleknutý zastaviv krok, jak by náhle se před ním rozstoupila země, hluboko pod sebou uhlídá vrcholky temných jedlí“ (Cikáni). Ano, Kokořínsko s hustou sítí zahloubených kaňonovitých údolí a údolíček budí zdání jakési „suterénní“ krajiny, a dost možná proto se tady dodnes místo údolí říká důl.