Ačkoliv Šumava zdaleka nedosahuje vysokohorských výšek, přece jen dokázala, díky svým chladným a deštivým klimatickým poměrům, nabídnout některým alpským rostlinám příhodná stanoviště. Migrace alpské chladnomilné flóry začala už v průběhu dob ledových a v několika vlnách následovala ustupující pevninský ledovec.

Mezi prvními přistěhovalci byl už asi před deseti tisíciletími nachově kvetoucí, robustní hořec s latinským jménem Gentiana pannonica, doprovázený svým voňavým „pážetem“, koprníčkem bezobalným (Ligusticum mutellina). Oba tyto světlomilné druhy sestoupily v dobách ledových ze severních alpských svahů do nížin, v té době porostlých chladnou lesotundrou, a šířily se dál k severu, až došly na Šumavu. Cesta jim trvala staletí, snad celé tisíciletí, a za tu dobu se podnebí měnilo na teplejší a vlhčí, takže v nížinách se rozšířily lesy, v nichž hořce zbavené slunce vymíraly. Zachránily se pouze populace, které se uchytily na Šumavě, v oblastech trvalého bezlesí, k nimž patřily kary ledovcových jezer, břehy potoků a okraje právě vznikajících rašelinišť. Tady pak hořce setrvaly až do současnosti a vytvořily endemický poddruh s českým názvem hořec šumavský. K jeho starobylým útulkům přibyly ve středověku ještě pastviny a úhory, které šumavští osídlenci zakládali na místech vypálených a vykácených lesů.

Jako mnohé jiné horské byliny patřil i hořec šumavský po staletí k místním léčivkám a kromě toho se jeho kořeny přidávaly i do speciálních likérů. Před úplným vyhubením jej paradoxně zachránila druhá světová válka a pohnuté události s ní spojené, které ve svém důsledku vedly téměř k vylidnění Šumavy. A tak se ve druhé polovině minulého století hořec šumavský vrátil od rašelinišť potoků na opuštěné pastviny a na ladem ležící pole. Když se Šumava stala chráně…