Bavorsko 2

Už podruhé míříme na opačnou stranu šumavských hvozdů k našim bavorským sousedům. Zatímco minulé číslo bylo věnováno téměř kompletně Starému Bavorsku, tentokrát soustředíme hlavní pozornost na severní část Svobodného státu, na historickou oblast Franků.

Neplatí to však bez výjimky. Staré Bavorsko reprezentují v tomto čísle dvě města, která jsou plná architektonických skvostů a dalších uměleckých pokladů, jež však také mají hojné historické vazby na české země – Pasov a Řezno. A nádavkem k tomu Bavorský les, který můžeme chápat hned ve třech významech – jako národní park, daleko větší přírodní park obklopující ten národní anebo jako německý název celého, asi 100 km dlouhého hraničního pohoří, jemuž u nás zvykneme říkat Šumava. V této souvislosti si připomeňme, že název Bavorský les je mladý, vznikl teprve po sekularizaci na začátku 19. stol., kdy přestala existovat biskupská knížectví Řezno i Pasov a jejich území se stala součástí Bavorska, jemuž tak poprvé připadl celý pohraniční horský pás v nepřetržitém průběhu. Daleko starší je termín Böhmerwald, jenž se v podobě behemisch waldt objevuje už na mapě Johanna Thurmaira řečeného Aventinus z roku 1523, která je nejstarší známou mapou zachycující celé Bavorsko. A ještě dříve se pro Šumavu používalo na německé straně významově stejné, leč latinské označení Bohemica silva (Český les), které nahradilo vůbec nejstarší Nordwald, Severní les.

Většina čísla patří Frankům, o nichž se někdy říká, že jsou nejněmečtější částí celého Německa. Spisovatel, básník, dramatik a právník z první poloviny 19. stol. Karl Leberecht Immermann si do svého deníku v roce 1837 zapsal: „Kdo si chce vychutnat nejskrytější, nejneposkvrněnější půvaby Německa, ten musí jet do Franků.“ Rozhodně ho nemůžeme podezřívat z nadržování, sám pocházel z Magdeburgu (dnešní Sasko-Anhaltsko) a většinu života působil kromě svého rodného města ve vestfálském Münsteru a porýnském Düsseldorfu. Jenže Franky, velmi zhruba vymezené pohořími Spessart a Fichtelgebirge (Smrčiny) a řekami Mohanem a Dunajem, v sobě opravdu koncentrují to, co je přinejmenším v cizině považováno za typicky německé – ať už to jsou středověce roztomilým dojmem působící hrázděné domy, romantické hradní zříceniny, výstavné barokní rezidence, dobré pivo, skvělé víno, lahodné klobásky nebo chutné perníky.

Historicky představují Franky část kmenového franského vévodství, jež se vytvořilo ve východofranské říši na počátku 10. stol. Jejich jméno pochází od západogermánského kmene Franků, jehož kolébka ale ležela více na západ, u Rýna. Po rozpadu Říma vytvořili Frankové v západní Evropě rozsáhlou říši, jejímž nejslavnějším vládcem byl Karel Veliký. Necelých 30 let po jeho smrti byla roku 843 smlouvou z Verdunu říše rozdělena na tři části – západní dala vznik pozdější Francii, z východní se vyvinula Svatá říše římská volně sdružující řadu menších státních celků a střední část se stala zárodkem pozdějšího Lotrinska. Současné tři bavorské kraje (Dolní, Střední a Horní Franky) odpovídají zhruba východní části dávného franského vévodství (až na malou část v jižním Durynsku), ta západní je dnes rozdělena mezi Hesensko, Bádensko-Württembersko a Porýní-Falc.

Ačkoliv se na rozdíl od jiných kmenových vévodství (Durynsko, Sasko, Švábsko, Bavorsko) to franské záhy rozpadlo v nepřehlednou spleť nejrůznějších markrabství, biskupství, říšských měst, ba i říšských vesnic, povědomí o společném prostoru označovaném Franconia trvalo. Když se na počátku 16. stol. vytvářely nové vyšší správní celky Svaté říše římské, staly se Franky ve velmi podobném rozsahu, jaký má dnes jejich bavorská část, jedním z těchto deseti nově vzniklých říšských krajů. Až do napoleonských válek si tuto nezávislost udržely, v letech 1803–1814 však byly po částech, zato definitivně, připojeny k Bavorsku.

A tak při návštěvě franských krajů pozor – jejich obyvatelé nemají rádi, když jsou označováni za Bavory, protože jsou přece Frankové. Ostatně, někteří pořád ve svých myslích hýčkají představu, jaké by to bylo krásné, kdyby byly Franky samostatnou spolkovou zemí. Jinak to jsou ale lidé přátelští a hostitelé pozorní. Takový ten zejména hornobavorský pocit „já jsem někdo“ tu vůbec neznají. Protestantské Franky byly vždy svobodomyslné a volnomyšlenkářské, tak trochu podle hesla „žij a nech žít“. Ale v rozumných rámcích, přehnanou euforii tady nečekejte. Nejvnitřnějším založením jsou Frankové skeptici, skoro až pesimisti – jak to vystihuje i tradiční historka. Když prý přijde norimberská hospodyně na trhu ke stánku, který přetéká všemi myslitelnými druhy zeleniny, neporučí si „dejte mi, prosím, kilo celeru“, ale s ustaraným výrazem ve tváři se zeptá: „Celer určitě nemáte, viďte?“ A vrcholnou pochvalou či výrazem spokojenosti u Franka je, když prohodí: „Bassd scho.“ Že nerozumíte? Na to si ve Francích zvykněte, franský dialekt (přesněji řečeno franské dialekty) je snad ještě nesrozumitelnější, než ten hornobavorský. Zmíněná pochvala by ve spisovné němčině zněla passt schon – ujde to.

Bavorsko