Poté, co na říšském sněmu, který se konal ve Würzburgu v roce 1168, udělil císař Fridrich I. Barbarossa zdejšímu biskupovi Heroldovi knížecí hodnost, stali se biskupové nejen duchovními, ale i světskými vládci města. Dlouhá staletí ho spravovali z dobře chráněného hradu, který si postavili naproti městu na druhém břehu Mohanu. Na začátku 18. století už bylo takové sídlo, byť v mezičase přestavěné na renesanční zámek, nepohodlné a nepraktické. A tak vznikla přímo ve městě Rezidence, honosný barokní zámek na úrovni doby.
V souvislosti s würzburskou Rezidencí se nešetří superlativy: „zámek zámků“, „nejkrásnější zámek v Německu“, „syntéza evropského baroka“, „stylově nejjednotnější a nejneobvyklejší barokní zámek“. Střízlivě pak můžeme dodat, že už 30 let je Rezidence s náměstím před sebou a zahradami za sebou zapsána na seznamu Světového dědictví UNESCO.
Ona jednotnost, jíž komplex se 168 m dlouhým průčelím a čtyřmi vnitřními nádvořími udivuje, je výsledkem práce würzburského dvorního architekta Balthasara Neumanna. Původně vojenský inženýr se v biskupských službách seznámil se zásadními barokními stavbami vídeňskými (Johann Bernhard Fischer von Erlach, Johann Lucas von Hildebrandt) i turínskými (Guarino Guarini). Když ho kníže-biskup Johann Philipp Franz von Schönborn požádal o návrh nového reprezentativního sídla, velmi rychle ho vytvořil. Ve zjednodušujících encyklopediích a průvodcích bývá Neumann uváděn často jako jediný architekt Rezidence, ale ve skutečnosti vznikal zámek daleko složitěji. Do Neumannových návrhů začali mluvit mnozí – biskupův strýc, mohučský kurfiřt Lothar Franz, dodal svého dvorního architekta Maximiliana von Welsch i Johanna Dientzenhofera, biskupův bratr, říšský vicekancléř ve Vídni Friedrich Carl, zase nejvýznamnějšího vídeňského architekta té doby, Lucase von Hildebrandt. Francouzské vlivy reprezentovali Robert de Cotte a Germain Boffrand. Neumannův návrh zůstal sice základem, ale když čteme výčet tvůrců, kteří do podoby stavby zasahovali, musíme smeknout nejen před Neumannem jako originálním architektem (i když už jen velkolepé hlavní schodiště, které je jeho dílem, to plně opravňuje), ale přinejmenším stejně uctivě před Neumannem-stavitelem, který dokázal sloučit různorodé návrhy v geniální celek.
Základní kámen Rezidence byl položen roku 1720 a hrubá stavba byla hotova o 24 let později. Za tu dobu se v biskupském úřadě vystřídali celkem tři vládci. Za čtvrtého, Anselma Franze, hraběte von Ingelheim, upadl Neumann v nemilost, byl sesazen a práce zastaveny. Rozeběhly se s plným nasazením znovu až za následujícího vládce, Carla Philippa von…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Bavorsko