Indie

„… ani v tisíci knihách nelze vylíčit všechny půvaby této nádherné země, která je plná přerozmanitých vůní i pachů, vyprahlá a zaprášená po tři čtvrtiny roku a splachovaná přívaly vod ve zbylé čtvrtině, bohatá nesmírnými poklady skrytými v hlubinách hor, pouští i úrodných nížin a chudá bídou svých nesčetných obyvatel, veliká svou slavnou minulostí a malá rozvojem pozemských statků, moudrá ve svých vědách a pošetilá ve svých pověrách.“

Takto charakterizoval sedmou největší zemi světa orientalista Vladimír Miltner v úvodu své knihy Indie má jméno Bhárat, vydané poprvé v roce 1978, tedy jednatřicet let po vzniku nezávislé Indické unie. Ani dnes, po dalších téměř třech desetiletích, k těmto větám nelze nic podstatného dodat, kromě toho, že Indie už je veliká i svou přítomností – velice rychle se stala státem, jehož slovo má v mezinárodních vztazích nepominutelnou váhu, státem s bouřlivě se rozvíjejícími informačními technologiemi, který disponuje jaderným arzenálem, a také státem, jenž jako jeden z nemnoha dokázal vlastními silami překročit práh vesmíru. Ano, dnešní Indie míří do kosmu, přitom však zůstává pevně zakotvena ve svém vlastním světě, v nepřehledně rozmanitém předivu ekonomických, společenských, kulturních a náboženských vztahů, tradic a zvyků. Pozorovatelům zvenčí se proto pořád jeví jako země nesmírně složitá, které jde v mnoha ohledech jen velice obtížně porozumět.

Území, na němž se Indie rozkládá, vzniklo nárazem původně samostatné indické litosférické desky do euroasijské pevniny. Při této katastrofické události, jedné z největších v dějinách zemské kůry, se zformovaly tři výrazné geomorfologické celky: poloostrov Přední Indie oddělený soustavou indoganžských nížin od hradby horského systému Himálaje. Díky této konfiguraci Indie odedávna byla a do určité míry stále je jakýmsi pevninským ostrovem, oblastí poměrně izolovanou od svého okolí mořem a vysokými horstvy. Specifická zeměpisná poloha se odráží například v klimatických poměrech a zákonitě se musela projevit i na osobitém vývoji indické společnosti.

Stojí za zmínku, že ve znamení katastrofických událostí probíhal i zrod samostatného indického státu. V létě roku 1947 Velká Británie rozhodla o ukončení své nadvlády nad Indickým subkontinentem a poté byla největší a nejbohatší britská kolonie rozdělena podle náboženského hlediska na Indickou unii a muslimský Pákistán. Bohužel vytyčení státních hranic proběhlo necitlivě „od stolu“ a vyvolalo obrovskou spontánní výměnu obyvatelstva, provázenou masakry příslušníků nábožensky znesvářených stran. Podle odhadů tehdy odešlo z Pákistánu do Indie asi 10 milionů hinduistů a opačným směrem se vydalo okolo sedmi milionů muslimů; minimálně půl milionu osob divoký exodus nepřežilo.

Přestože samostatná Indie byla deklarována jako stát, v němž mají jednotlivé národnosti i jednotlivá náboženství existovat mírumilovně vedle sebe, náboženské konflikty v prvních týdnech po vyhlášení nezávislosti zemi natrvalo poznamenaly. Čas od času propukaly v menším či větším rozsahu a obvykle se stávaly trumfem v rukou politiků. V živé paměti jsou například ještě události z roku 1992, kdy hinduističtí nacionalisté zničili Báburovu mešitu ve městě Ajódhja (stát Uttarpradéš) a v následných nepokojích, které se rozšířily i do jiných svazových států, přišlo o život přes tisíc lidí. Je kuriózní, že tento konflikt po více než deseti letech pomáhali rozsoudit archeologové, kteří pod ruinami mešity údajně objevili zbytky starší hinduistické stavby…

I když politicko-náboženské spory dodnes představují vážnou hrozbu, klíčovým problémem současné Indie nejsou – tím je  populační růst. Od roku 1951, kdy v zemi žilo 360 milionů lidí, se jejich počet ztrojnásobil, momentálně již přesahuje miliardu, což znamená, že každý šestý obyvatel planety je Ind. Podle demografických odhadů by se v následujících padesáti letech měla Indie dostat k číslu 1,5 miliardy, a stát se tak nejlidnatějším státem světa. Toto prvenství nebude nijak záviděníhodné, přinese zemi obrovské potíže, velký tlak na zdroje vody, potravin a na veškerou infrastrukturu a nevídaně zatíží životní prostředí. Na otázku, zda Indie dokáže tolika lidem zajistit důstojný život, odpovídají prognostici různě, zdá se však, že zatím převládá mírný optimismus. Ten pramení hlavně z příznivého vývoje porodnosti, který v poslední době dokládají statistiky v některých svazových státech, především v Kérale a Tamilnádu. Nejvážnější je naopak situace na severu, ve státech Uttarpradéš, Urísa, Madhjapradéš a Bihár, jež vykazují vysoký populační přírůstek, ale slabý ekonomický růst. Nerovnoměrný vývoj populace by mohl být pro budoucnost Indie dost závažný, mohl by se snadno stát zdrojem rychle rostoucího vnitropolitického napětí.

Budoucnost Indie ale třeba bude úplně jiná a možná je dnes její předzvěstí Bangalore, osmimilionová metropole státu Karnátaka. Počátkem 80. let minulého století zde otevřela pobočku americká společnost Texas Instruments, kterou o několik let později následovala řada dalších předních světových firem podnikajících v oborech elektroniky a výpočetní techniky. Město zažilo nevídaný boom – nejprve se stalo známým softwarovým střediskem, ale již o pár let později světoznámým centrem poskytujícím komplexní služby v oblasti informačních technologií. Za ročním nárůstem obratu tohoto odvětví, jež zde již dlouho přesahuje neuvěřitelných 30 %, stojí jednak špičkoví odborníci, kterých Indie vychovává nadbytek, a pak také nízké náklady na jejich mzdy (přestože podle indických kritérií vydělávají hodně, v porovnání se západním světem jsou jejich platy přibližně třetinové). Podpora vědy, výzkumu a vzdělávání se Indům bohatě vyplácí, hlavní užitek z této prozíravé politiky však jistě teprve přijde.

Bangalore má dnes čtyři univerzity a více než dvě desítky vysokých škol technického zaměření napojených na řadu renomovaných výzkumných ústavů. V nich probíhá i vývoj mnoha komponentů indických zbrojních a jaderných programů, například zde byla vyvíjena pro námořnictvo balistická raketa odpalovaná z jaderných ponorek. V uplynulém desetiletí se totiž Indie usilovně snažila stát soběstačnou z hlediska jaderného zbrojení, což se jí zřejmě podařilo. Pokusné podzemní jaderné výbuchy na pouštní střelnici v Rádžasthánu byly zprvu odpovědí na jaderné testy Číny, později šlo spíše o „dialog na nukleární téma“ s Pákistánem.

S jaderným zbrojením byl zpočátku spjatý i indický kosmický program, který však značně zbrzdily Spojené státy se západní Evropou, když po pokusném výbuchu v roce 1974 uvalily na Indii technologické embargo, aby nemohla vyvinout vlastní raketový nosič. Dnes má Indie na oběžné dráze osm komunikačních družic a několik snímkovacích satelitů, které plní program zaměřený hlavně na pomoc národnímu hospodářství. Pomáhají vyhledávat nové zdroje vody, ložiska nerostných surovin, monitorují závlahy, ale třeba také tahy ryb anebo dráhy tropických cyklonů. Plány indické kosmické agentury sahají však mnohem dále za oběžnou dráhu Země – do tří let snad začne obíhat Měsíc sonda Chandrayan, z jejíchž snímků by měla být sestavena trojrozměrná mapa měsíčního povrchu s velkým rozlišením.

Když uvážíme, z jaké výchozí pozice se Indie vydala na  samostatnou pouť dějinami, a pokud uvážíme, s jakými peripetiemi se musela potýkat, pak musíme smeknout před tím, na jakou úroveň se do dnešních dnů dostala.

A obdiv si zaslouží i za to, že na své cestě nikdy výrazně nevybočila z demokratických mantinelů.