Japonsko – země ležící na samé výspě euroasijského kontinentu (samozřejmě viděno z naší, evropské perspektivy) – bylo odpradávna opředeno aurou tajemna. Už benátský kupec Marco Polo, který sice Japonsko nikdy nenavštívil, nicméně doslechl se o něm při svém pobytu v Číně, ho čtenářům svého Milionu popsal jako bájnou říši plnou zlata, kterou si lze jen stěží představit, natož pochopit.
O téměř 700 let později se o něco podobného pokoušela americká antropoložka Ruth Benedictová, která v Japonsku také nikdy nebyla, ale přesto se snažila „rozluštit“ kulturní vzorec paradoxního jednání japonských vojáků, kteří raději volili smrt vlastní rukou, než aby padli do amerického zajetí. Ať už zvolíme kterýkoli úhel pohledu, jedno je jisté – zdrojem zdánlivé nepochopitelnosti je fakt, že jen těžko najdeme jediné kritérium, jehož pomocí bychom dokázali objasnit podstatu japonské kultury a společnosti. Většinu základních kulturních i společenských atributů, které dnes považujeme za typicky japonské, písmem počínaje a politickým systémem konče, přebíralo Japonsko z ciziny – po dlouhá staletí především z Číny, v moderní době pak převážně z Evropy a USA. Každý nový prvek však byl nejprve procezen sítem pragmatismu, pojaponštěn a následně naroubován na kmen stávajících tradic. Základní modus vivendi japonské společnosti tak spočívá v neustálé interakci mezi tradicí a změnou, kterou výstižně vyjádřil profesor Edward Seidensticker: „Vztah mezi tradicí a změnou spočívá v tom, že neustálá změna se stala klíčovým prvkem japonských kulturních tradic.“ Snad nejlepším příkladem tohoto vztahu je instituce císaře a její proměny v japonských dějinách.
Podle nejstarší japonské kroniky Kodžiki (712) byl první, legendární císař Džimmu potomkem bohyně Slunce Amaterasu ómikami a roku 660 př. n. l. založil japonskou říši. Realita byla samozřejmě daleko prozaičtější, nicméně je historickým faktem, že od 3. stol. n. l. do té doby převážně zemědělské komunity začínají stavět rozlehlé mohylové hrobky (kofun), které svojí velikostí snesou srovnání s egyptskými pyramidami. Není proto překvapením, že největší mohyla zbudovaná pro v pořadí 16. císaře Nintokua (313–399) byla společně s několika dalšími zapsána v roce 2019 na seznam Světového dědictví UNESCO.
Následné společenské změny vedly v průběhu 7. stol. ke vzniku centralizovaného státu, který vycházel z čínského kulturního modelu. Čínské vzory však byly záhy upraveny podle místních potřeb a reálná politická moc postupně přešla od císaře do rukou dvorské šlechty reprezentované mocným rodem Fudžiwara. Výsledkem ale nebylo odstranění císaře, jen vznik nové instituce, regenta, který vládl jménem zpočátku nezletilého, později i zletilého císaře. Další podstatná společenská změna – nástup vojenské šlechty a ustavení prvního šógunátu v roce 1192 – jen prohloubila mocenský dualismus a na téměř 600 let narýsovala jasnou dělicí čáru mezi nominální (císařskou) a reálnou (šógunátní) vládou. Ani v tomto dlouhém období plném vnitřních válek i relativní stability a míru se žádný šógun nikdy nepokusil o uzurpaci císařského trůnu.
Restaurace Meidži (1868) formálně opět sjednotila nominální a reálnou moc v rukou mladého císaře, ale přestože veškerá zásadní společenská rozhodnutí prováděl formálně císař, reálnou zodpovědnost za jejich důsledky nakonec převzali představitelé vlády či armády, jak tomu bylo po kapitulaci Japonska v roce 1945. Oproti původním plánům se nakonec i spojenecká okupační správa rozhodla ponechat instituci císaře, která představovala jeden z mála pevných bodů v době, kdy byly otřeseny základy samé podstata národní identity a zpochybněna většina dosud uznávaných hodnot. V novoročním projevu v roce 1946 se císař sice vzdal své „božské podstaty“ (lepší je spíše hovořit o jeho „ne-všednosti“, což je vhodnější překlad termínu kami), ale nestal se prostým občanem. Dodnes jsou císař a všichni členové císařské rodiny zbaveni některých základních občanských práv, například práva volebního. Poslední zásadní změnu v postavení císaře pak přinesla nová ústava (vstoupila v platnost 3. 5. 1947), která učinila z císaře „pouhý“ symbol Japonska a jednoty lidu, nicméně zachovala instituci císaře per se. Ačkoli je toto téma nadále předmětem diskuzí laické i odborné veřejnosti, není mnoho Japonců, kteří by cílevědomě a veřejně hlásali nutnost odstranit císaře z japonské společnosti.
Příklad císaře názorně ukazuje, že ačkoli je současné Japonsko hypermoderní společností západního typu, ve kterém najdeme všechny civilizační vymoženosti, pod moderním „nátěrem“ se stále skrývá relativně pevný blok životaschopných tradic. Tato nekonfliktní koexistence různých společenských a duchovních proudů se táhne jako červená nit celými japonskými dějinami a vypovídá o vysoké míře tolerance na úrovni jednotlivce i celé společnosti. Nutným předpokladem pro pragmatické zhodnocení a zapracování nových inspiračních zdrojů do korpusu stávajících tradic však je dostatečný časový horizont. Moderní doba, zejména pak rychlost a intenzita změn v posledních 50 letech, podkopává tento tisíciletý mechanismus a vede ke společenské schizofrenii.
Současnou situaci výstižně popsal Kenzaburó Óe ve svém projevu při přebírání Nobelovy ceny za literaturu v roce 1994: „Podle mého názoru se Japonsko po sto dvaceti letech modernizace od doby, kdy se otevřelo světu, zmítá mezi mnoha protichůdnými tendencemi. Tato jeho mnohoznačnost, jež je tak mocná, že rozděluje stát i lid, se projevuje různým způsobem. Hybnou silou modernizace Japonska bylo napodobování Západu a učení se od něj. Jenže Japonsko je v Asii a pevně se drží své tradiční kultury. Na druhé straně se mělo za to, že kultura moderního Japonska je Západu beze zbytku otevřena; přesto však zůstala nadlouho čímsi mlhavě temným, pro Západ navždy neproniknutelným, nebo přinejmenším něčím, co je na překážku vzájemného dorozumění. Ve světle plánů světové ekonomiky a různých nevyhnutelných nebezpečí ohrožujících zachování životního prostředí Japonci, odchovaní modernizací uprostřed velikého hospodářského rozkvětu, jakoby chronicky ochořeli neurčitostí.“
Přestože Japonsko je pro běžného návštěvníka nadále společností, která funguje jako dokonale seřízený hodinový stroj, v jejích spodních proudech pulsuje Óeho „neurčitost“, která s větší či menší intenzitou občas vytryskne na povrch. V rovině osobní se stále častěji objevuje čirý individualismus hraničící se sobectvím, v rovině společenské jsou to pak hlubší, systémové problémy, na jejichž řešení nemá současná japonská společnost dostatečně účinné regulační mechanismy. Patří mezi ně například extrémně rychlé stárnutí populace, včetně jeho politických, ekonomických, sociálních a etických důsledků, ale třeba i problém sociální exkluze, rostoucí ekonomická nerovnost a prohlubující se chudoba.
Pohled do japonské historie dává sice mírnou naději, že i tyto problémy je japonská společnost schopna překonat cestou propojení tradičních a nových přístupů, nicméně nebude to zřejmě cesta přímá ani snadná. To je však úkol, před kterým dnes stojí celý svět.