Kanada 2

75 

Vydání: červen 2018

Montreal vs. Toronto. Rivalita mezi dvěma městy není nic výjimečného. Funguje na podobných principech mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, stejně jako Brnem a Prahou nebo třeba Melbourne a Sydney na opačné straně naší planety. Málokde je však tak vyhraněná jako mezi dvěma největšími kanadskými městy. Ačkoliv ji dnes ztělesňují hlavně sportovní utkání mezi týmy obou metropolí, především souboje dvou nejstarších hokejových klubů v NHL, její podstata symbolizuje dva mocné hnací elementy, jež v historii několika staletí zformovaly národ, který si dnes říká Kanaďané...

Kanada
EAN: 9771213819185 Katalogové číslo: kanada-2-2 Kategorie: , , ,
časopis Země světa - logo
Kanada

Montreal vs. Toronto. Rivalita mezi dvěma městy není nic výjimečného. Funguje na podobných principech mezi Hradcem Králové a Pardubicemi, stejně jako Brnem a Prahou nebo třeba Melbourne a Sydney na opačné straně naší planety. Málokde je však tak vyhraněná jako mezi dvěma největšími kanadskými městy. Ačkoliv ji dnes ztělesňují hlavně sportovní utkání mezi týmy obou metropolí, především souboje dvou nejstarších hokejových klubů v NHL, její podstata symbolizuje dva mocné hnací elementy, jež v historii několika staletí zformovaly národ, který si dnes říká Kanaďané.

Hokejové kluby Toronto Maple Leafs (Torontské javorové listy) a Montreal Canadiens, který nikdo nenazve jinak než Habs (ze staré francouzské přezdívky klubu Les Habitans), proti sobě stály v play-off Stanleyova poháru od vzniku NHL celkem patnáctkrát. I když se tak naposledy stalo v roce 1979, jejich vzájemná utkání v rámci Východní konference patří dodnes k nejsledovanějším v celé Kanadě. Stejně přitažlivá a fanoušky beznadějně vyprodaná bývala utkání mezi baseballovými týmy Blue Jays a Expos a fotbalovými Toronto FC proti Montreal Impact. To vše jako by zosobňovalo vzájemnou soutěživost a nikdy nekončící rivalitu, která má ve skutečnosti mnohem širší záběr než jen sportovní.

Montreal tradičně představuje frankofonní a katolický prvek a ve vztahu s Torontem byl dlouho v pozici staršího a zkušenějšího bratra. Převážně anglofonní Toronto s hlubokými protestanskými kořeny představuje toho mladšího, ale mnohem dravějšího a inovativnějšího soupeře. Zatímco po většinu novodobé kanadské historie hrálo až druhé housle a do závodu nastoupilo se značným zpožděním, zhruba před čtyřmi desítkami let se dostalo na první pozici nejen v počtu obyvatel, ale hlavně v ekonomických a komerčních aktivitách. A co víc, od té doby svůj náskok dále zvyšuje, takže v Torontu už dnes žije přibližně o milion lidí více než v quebecké metropoli. To už je rozdíl, který se hned tak dohnat nedá. Obyvatele Montrealu zase může hřát skutečnost, že slavnou trofej lorda Stanleyho vyhráli jejich hokejisté celkem čtyřiadvacetkrát, zatímco Maple Leafs ji do Toronta přivezli jen třináctkrát.

 

Osada u peřejí

Montreal leží na rozlehlém stejnojmenném ostrově obtékaném řekou Svatého Vavřince. Právě sem doplul objevitel Kanady Jacques Cartier a zde se otočil k návratu, protože peřeje, které nazval Čínské, nedovolovaly další plavbu. Byl též hostem v irokézské vesnici Hochelaga, jež se rozkládala pod nepřehlédnutelným vrcholem. Na počest svého krále nazval tuto horu Mount Royal. Psal se rok 1535.

Teprve o 70 let později se tu Otec Nové Francie, Samuel de Champlain, pokusil založit obchodní stanici, ale nepřátelství místních indiánů tomu zabránilo. Úspěšný byl až francouzský šlechtic Paul Chomedey de Maisonneuve v roce 1642. Opevněnou osadu na břehu řeky Svatého Vavřince nazval Ville Marie – Mariino město, podle svaté bohorodičky. Přestože později osada převzala jméno nedalekého kopce, Panna Marie a sv. Josef jsou dodnes patrony města.

Osada se jen stěží bránila útokům okolních indiánských kmenů, deset let po založení klesl kvůli nim počet obyvatel pod padesát a guvernér Maisonneuve začal uvažovat dokonce o vyklizení a přesunu do správního centra kolonie, Quebecu. Naštěstí se mu podařilo najmout ve Francii stovku nových dobrovolníků, kteří byli ochotni usadit se v tak odlehlém místě.

Osvícená dáma jménem Marguerite Bourgeoysová zde následně založila první školu a ženskou kongregaci Panny Marie, která se zabývala vzděláváním a výukou kolonistů i místních domorodců. K tomu brzo přibyl i mužský řád sulpiciánů a s těmito institucemi se město začalo následně rozvíjet. Díky peřejím se stalo důležitým překladištěm zboží, především kožešin z vnitrozemí a evropských výrobků pro místní indiány.

V okruhu 800 km žilo tehdy odhadem asi 80 000 původních obyvatel, kteří si zvykli přicházet na pravidelný výroční trh v srpnu, kde mohli nakoupit evropské zboží podstatně levněji než od coureurs de bois – kočovných obchodníků s kožešinami. Ukázalo se, že město, které se zdálo být ztraceno v divočině, má přece jen naději na smysluplnou existenci.

 

Nešťastný projev

Po dlouhých válkách s Velkou Británií přešla roku 1763 Kanada do britských rukou. Pro Montreal to znamenalo příliv britských osadníků. Homogenní francouzská komunita se začala rozpouštět. Přistěhovalci z Britských ostrovů záhy vytvořili silnou obchodnickou vrstvu a angličtina se stala neoficiálním jazykem byznysu. Skupina skotských obchodníků založila v roce 1779 Northwest Company, konkurenční společnost v té době ještě v Londýně sídlící Hudsonʼs Bay Company, a zahájila tak zlatou éru obchodu s kožešinami.

Ve 20. letech 19. stol. se začal budovat plavební kanál kolem Čínských peřejí. Mnoho obchodních společností a bank v hlavním městě Quebecu vycítilo novou příležitost a přesunulo své aktivity do Montrealu. V roce 1832 získal Montreal statut města a počet jeho obyvatel překročil 50 000. V letech 1844–1849 se stal dokonce hlavním městem Spojených kanadských provincií a od roku 1860 už byl největším městem v britské Severní Americe. Jeho ekonomické prvenství umocnilo napojení na železniční síť a do 20. stol. už Montreal vstupoval jako sebevědomé centrum finančnictví, obchodu i kultury. Zdálo se, že jeho prvenství nemůže nic a nikdo ohrozit.

Napojením na železniční síť se stal Montreal po delší době opět překladištěm. Obilí z oblasti Velkých jezer se překládalo na zámořské lodě, které nemohly proplout starým plavebním kanálem. Místnímu průmyslu i finančnictví pomohly obě světové války a někdy mezi nimi překročil počet obyvatel jeden milion. V 60. letech se největší kanadské město rozhodlo ukázat světu svoji pohostinnou tvář. V létě 1967 uspořádalo nejúspěšnější a nejnavštěvovanější světovou výstavu celého století – EXPO 67. Již za tři dny po otevření ji navštívilo neuvěřitelných 569 000 návštěvníků, mj. i francouzský prezident Charles de Gaulle. Aby podpořil jásající francouzsky hovořící obyvatele města, pronesl z balkonu montrealské radnice krátký projev, který zakončil neuváženým zvoláním: „Ať žije svobodný Quebec!“

 

Vzestup a pád

Už od počátku 60. let se ve frankofonní části Kanady formovalo separatistické hnutí. Několik skupin bojujících za suverenitu této části bylo povzbuzeno nečekanou podporou francouzského prezidenta a zformovalo jednotnou separatistickou stranu Parti Québécois. Ta později prosadila dvě referenda o odtržení Quebecu od zbytku Kanady. Ačkoli oddělení ani v jednom případě neprošlo (podruhé šlo o rozdíl pouhého procenta), jejich politický a sociální efekt byl pro Montreal zásadní. Po de Gaullově prohlášení propukla mezi anglofonním obyvatelstvem mírná panika a v průběhu 70. let se z provincie Quebec přestěhovalo na 300 000 anglicky mluvících obyvatel do jiných částí Kanady. Banky, pojišťovny a finanční domy opustily svá luxusní sídla v centru Montrealu a přemístily své hlavní stany většinou do Toronta.

Bohužel to nebyla první rána, která Montreal ekonomicky zasáhla. Už v roce 1959 byl otevřen nový plavební kanál kolem Čínských peřejí, který byl součástí tzv. Saint Lawrence Seaway. Ta umožňuje proplout do celého vodního systému Velkých jezer zámořským lodím o tonáži kolem 25 000 t. Během několika let si obilí z obilného pásu kolem jižní hranice našlo jiné cesty a montrealské překladiště osiřelo. Kromě opuštěných sil v přístavu za sebou zanechalo také výraznou mezeru v městském rozpočtu.

Třetí úder osudu vypadal zpočátku jako požehnání. V roce 1970 vyhrál Montreal právo uspořádat letní olympijské hry 1976. Ambiciózní starosta Jean Drapeau se veřejnosti zaručil, že náklady na první letní olympiádu v Kanadě nepřekročí 120 milionů dolarů. Dvě třetiny z toho měl pohltit multifunkční stadion, jaký neměl ve světě obdoby. Jean Drapeau osobně dohlížel na výstavbu už od projektové fáze. Nesmyslně složitá konstrukce však nakonec nefungovala a nucené úpravy stavbu prodražovaly. Kvůli časovému skluzu vládl v posledních měsících před zahájením olympiády na staveništi totální chaos a peníze z masivně překročeného rozpočtu nekontrolovaně odtékaly mnoha dírami. Jen samotný účet za stadion se vyšplhal na 1,1 miliardy kanadských dolarů a celkový rozpočet her dosáhl třináctinásobku původní částky. Město muselo přijmout řadu úsporných opatření a jeho obyvatelé dluh spláceli prostřednictvím speciální daně ještě dlouhých 30 let.

 

Joie de vivre

Přes veškeré těžkosti posledních desetiletí i ztrátu první pozice si Montreal zase tak moc nestěžuje. Ve městě panuje všeobjímající uvolněný duch frankofonního světa ve smyslu joie de vivre – radosti ze života. Město pořád ještě organizuje prestižní akce globálního významu jako je Velká cena Kanady, Mezinárodní jazzový festival nebo festival Skrytá kamera.

V kvalitě života se Montreal tradičně umísťuje na předních místech mezi světovými metropolemi a stejně tak se považuje za jedno z nejlepších měst pro studentské komunity. Najdeme zde šest univerzit a několik dalších menších vysokých škol, které dohromady hostí kolem čtvrt milionu studentů. To se samozřejmě odráží v celkovém duchu města.

Veřejný a hlavně noční život je v Montrealu mnohem intenzivnější než v Torontu a nabízí nepřebernou řadu možností. Tak jako dnes směřují do Las Vegas, v dobách americké prohibice jezdili obyvatelé USA právě sem za alkoholem, hazardem i děvčaty. Město si tehdy dokonce vysloužilo novou přezdívku The Sin City – město Hříchu.

A v Montrealu se dodnes hřeší příjemně. Počet tradičních i etnických restaurací se blíží 5000, což je v přepočtu na jednoho obyvatele nejvíc v Kanadě. K tomu je nutno připočíst asi 300 barů a 50 striptýzových klubů, peep show či erotických salonů. Nemají stanovenu zavírací hodinu a neplatí zde ani příliš mnoho dalších restrikcí. Věková hranice pro konzumaci alkoholu je 18 let, zatímco v Torontu se smí pít až od 19 a v USA od 21 let. Místní prý chodí v průměru třikrát za týden na večeři do restaurace nebo jen tak posedět do baru.

I přes den je tempo života v Montrealu mnohem méně hektické než v jeho dravém rivalovi. Zatímco obyvatelé Toronta v době oběda pečlivě pročítají složení a kalorické tabulky na potravinách, Montrealers do sebe bezstarostně ládují poutine – hory smažených hranolků se sýrem, zalitých hustou hnědou omáčkou. Zdraví je sice důležité, ale joie de vivre mnohem více.

 

Z bahna k prosperitě

Dnešní největší kanadské město Toronto prožívalo své počátky mnohem skromněji. V dobách, kdy měl Montreal za sebou již více než 100 let své pionýrské existence, bylo na území, které dnes pokrývá rozsáhlá torontská aglomerace, jen několik indiánských vesnic. V polovině 18. stol. zde francouzští obchodníci postavili opevněné stanice Fort Rouillé a Fort Toronto. Stály západně od současného centra města, poblíž řeky Humber, kudy procházela obchodní stezka mezi jezery Ontario a Huronským, tzv. Toronto Passage. Během posledních let válek s Velkou Británií však bylo místo opuštěno a stanice zanikly.

I v britských dobách trvalo poměrně dlouho, než se v této oblasti objevilo první osídlení. Hlavním hybným momentem byla válka amerických kolonií za nezávislost. Po uzavření míru a vzniku Spojených států zůstala v nové republice poměrně silná komunita tzv. loajalistů, kteří včetně svých indiánských spojenců chtěli zůstat poddanými britského panovníka a snažili se o vystěhování do zemí pod britskou správou.

Právě pro ně zařídil generální guvernér Kanady lord Dorchester vytvoření nové kolonie nazvané Horní Kanada a pro část z nich zorganizoval odkup rozsáhlého území na severním břehu jezera Ontário od místního kmene Missisaugů. Právě zde pak první guvernér nové kolonie John Graves Simcoe založil pevnost a osadu, která se stala správním centrem Horní Kanady. Na počest prince Frederica, vévody z Yorku, byla nazvána krátce York.

York ležel na velmi nízkém břehu protkaném spoustou potoků a říček. Hlavně po jarním tání bylo všude bahno v takovém množství, že o něm vznikla spousta historek. Anekdota o klobouku na ulici, pod nímž byl posléze nalezen člověk i s koněm, který zapadl až po krk do bahna, byla samozřejmě přehnaná, ale příběh dobového svědka, který ztratil v hlubinách bahna svoji vycházkovou botu, zní pravděpodobně. Právě on nám popisuje, jak se ulicemi Yorku těžce pohybovaly povozy, zapadlé až po osy do bláta. Jiná dáma líčí, jak se propadla po kotníky do bahna hned při prvním kroku z lodní lávky. Jinde se zase dočteme, že si první obyvatelé navlékaly na boty pattens, dřevěné nástavce s vysokými podpatky, aby mohli bez úhony přejít ulici.

V roce 1834 se osada stala městem a změnila název na Toronto, ale ještě dlouho jí nikdo neřekl jinak než Muddy York – Blátivý York. Nedostatečné odvodnění a absence kanalizace měly také za následek dvě epidemie cholery hned v prvních letech existence nového města. Teprve pak se městská rada uvolila uvolnit ze skromného rozpočtu peníze na výstavbu odvodňovacích příkopů a později na stavbu dřevěných chodníků. Ještě na fotografiích z počátku 20. stol. vidíme, jak lidé z těchto chodníků pozorují první automobily bojující s bahnem torontských ulic. V té době už ale počet obyvatel překročil 200 000 a podobné scény se objevovaly jen v okrajových čtvrtích. Centrum města bylo vydlážděno a jeho ulicemi s plynovým osvětlením projížděly tramvaje.

V průběhu 2. pol. 19. stol. došlo k napojení na železnici, byl postaven nákladní přístav a místní průmysl vzrůstal. Proslulá byla například palírna whisky Gooderham and Wort, ve své době největší na světě, nebo obří masokombinát William Davies Co. na zpracování vepřového masa. Rozvíjel se také další potravinářský průmysl, který zpracovával zemědělské produkty z oblastí Velkých jezer. Přestavba Wellandského kanálu kolem Niagarských vodopádů umožnila lodní přepravu z úrodného zázemí a ve městě začala fungovat řada bank, investičních společností a také torontská burza. Byla sice stále ve stínu té montrealské, ale nastávající století to mělo změnit.

 

Globální město

Už od poloviny 19. stol. bylo Toronto cílem mnoha emigrantů. Nejdříve to byli v době „bramborových hladomorů“ Irové, převážně protestanti ze Severního Irska, kteří na dlouhou dobu určovali protikatolický charakter města. Dokonce se mu začalo přezdívat Kanadský Belfast. Později přibyli Němci a na přelomu 19. a 20. stol. pak Italové a lidé ze střední a východní Evropy. Po omezení čínské emigrace do USA v roce 1875 se stalo nejvyhledávanějším cílem tohoto etnika na severoamerickém kontinentě Toronto. Dodnes o tom svědčí zdejší Chinatown, jeden z největších v Severní Americe. Z původní homogenní loajalistické společnosti, kterou zpestřovali snad jen irokézští spojenci či osvobození otroci z USA, se během 19. a 20. stol. vytvořila mnohonárodnostní komunita. Soužití nových přistěhovalců sice představovalo řadu etnických a sociálních problémů, na druhé straně však aktivovalo velké množství sil, které pak přispěly k rozvoji města.

Hospodářská krize přinesla sice strádání a nezaměstnanost, ale již ve 40. letech torontská burza předstihla tu montrealskou. Byl to první větší úspěch ve vzájemném soupeření. Další následoval po nešťastném de Gaullově prohlášení a nárůstu separatistického hnutí v provincii Quebec. Mnoho národních a nadnárodních společností přeneslo své hlavní stany z Montrealu do Toronta včetně nejstarší kanadské banky Bank of Montreal. Přesun takových ikonických institucí pak byl signálem pro nově příchozí společnosti i nové emigranty. Začalo být vcelku jasné, kdo bude hrát prim v ekonomických aktivitách pro příští století. Velká přestavba torontského centra v „kanadskou Wall Street“ dala příležitost prestižním architektům z celého světa. Mies van der Rohe, Frank Gehry či Santiago Calatrava zde zanechali svoji stopu a pomohli z ospalého provinčního města vytvořit moderní a hektickou metropoli.

Symbolem města se pak stala CN Tower – až do roku 2007 nejvyšší volně stojící stavba na světě. Z vyhlídkových pater lze obhlédnout nejenom město a obrovskou aglomeraci kolem, ale i rozlehlé západní pobřeží jezera Ontario až téměř k Niagarským vodopádům. Tato oblast přezdívaná Zlatá podkova tvoří nejlidnatější část Kanady, žije zde více než čtvrtina veškerého kanadského obyvatelstva a vzniká zhruba 27 % celostátního HDP.

Toronto se svými 2,7 miliony obyvateli stojí dnes pevně v čele pelotonu a stalo se opravdovým globálním centrem. Jeho burza je sedmá nejdůležitější na světě a ceny nájmů v centru města šplhají do astronomických výšek. Palírny kanadské whisky i obří jatka už dávno vyklidily své pozice finančnictví a moderním technologiím. Dynamika Toronta samozřejmě generuje obrovské množství pracovních míst, která jsou lákadlem pro mnoho nově příchozích. Odhaduje se, že z 300 000 imigrantů přicházejících ročně do Kanady jich 40 % směřuje do provincie Ontario, hlavně do Toronta a okolí. Téměř polovina současných obyvatel města se narodila mimo Kanadu a více než polovina patří k etnickým menšinám. Ve městě se mluví přibližně 160 jazyky a pestrá multikulturní společnost se představuje nepřeberným množstvím etnických festivalů a slavností. Možná, že ne každému starousedlíkovi současný vývoj vyhovuje, ale město Toronto věří, že diverzita a pestrost jsou přednostmi, které se mu vrátí ve formě nové energie pro další rozvoj. Většina Kanaďanů totiž věří, že na příležitost má právo každý.

Hmotnost 0.17 g

Recenze

Zatím zde nejsou žádné recenze.

Buďte první, kdo ohodnotí „Kanada 2“

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.