Kolínsko a Kutnohorsko

Kutnohorsko
Pro většinu čtenářů asi nebude nijak těžké uhodnout, kterému městu je věnován tento článek, i když zrovna nepůjde o fanoušky dechovky. Bryskní Kmochův pochod vryl polabský Kolín do paměti několika generací, ačkoliv, jak už to bývá, jeho jednoduchá prvoplánovost nemusí být nutně jediným odrazem reality.

Původní lidová Kolíne, Kolíne, ať už v podobě Sušilově či Erbenově, připomíná nejednoho synečka, který u města zahyne, a do rozvernosti Pepíčka s kloboučkem na stranu má vskutku daleko. Pěkná rovina zůstává v obou variantách, ale tu zase dodejme, že historické jádro Kolína bylo zbudováno vyvýšeně nad ní na skalnatém návrší na levém břehu Labe, aby uniklo nepříjemným záplavám. Kdo touží po důkazu, dostane se mu ho třeba v lapidáriu kolínské radnice nebo ve sklepení Veigertovského domu, kde uvidí zdivo nasedající na skálu, ještě se do těchto míst vrátíme. Mnozí příznivci modernější muziky si jistě vzpomenou na song Vlakem na Kolín, který před nějakými 40 lety napsal Zdeněk Vřešťál pro kapelu Krausberry a jenž, stále úspěšně na koncertech hrán, pomalu také lidoví – ony i ty osobáky pendlující mezi Prahou a Kolínem stávají se pomalu součástí věčnosti, jakkoli se v mezidobí nádraží Střed změnilo zase na Masarykovo a legendární pantografy nahradily soupravy CityElefant. A pak tady samozřejmě máme další legendu, ty dva, co se potkali u Kolína a Břetislav Pojar s Miroslavem Štěpánkem a Ivanem Urbanem jim vymysleli ještě 10 dalších příběhů pod názvem Pojďte pane, budeme si hrát, proslaveným hlasy Rudolfa Deyla mladšího a Františka Filipovského, kteří seriál postupně namlouvali. Velký a malý medvěd mají ve městě nejen své Společenstvo přátel Medvědů od Kolína, ale od roku 2010 také vlastní pomník, který stojí kousek od okraje lesoparku Borky a atletického stadionu ve čtvrti Zálabí na pravém břehu Labe.

Jako ve středověku
Středověká dispozice nejstarší části Kolína zůstala zachována dodnes. Jejím srdcem je rozlehlé, téměř hektarové čtverhranné Karlovo náměstí, z jehož rohů a ze středu jižní strany vybíhá pět hlavních ulic, v minulosti směřujících k městským branám. Rozloha náměstí vynikne o to víc, když si uvědomíme, že ještě v době husitských válek se celé město rozkládalo na ploše pouhých 10 ha. Názorně to dokumentuje model Kolína z doby po roce 1421, který čeká na návštěvníky v Regionálním muzeu, ale nepředbíhejme. Přesnou dobu založení Kolína neznáme, víme jen, že to bylo před rokem 1261, do kterého se datuje nejstarší známá písemná zmínka o městě. A také víme, že Kolín byl městem královským, jež vzniklo relokací tržní osady téhož jména (dnešní Starý Kolín), která se rozkládala o pár kilometrů dál k východu v místech sužovaných záplavami.

Náměstí bývalo vždy srdcem města a také dějištěm výročních trhů. Ani na tom se vlastně nic nezměnilo, trhů je tu během roku spousta, ale navíc je Karlovo náměstí také hlavním dějištěm dvou velkých festivalů, které už ke Kolínu neodmyslitelně patří. Prvním je vždy o druhém červnovém víkendu mezinárodní festival dechové hudby Kmochův Kolín, který se letos uskutečnil už posedmapadesáté. Několik desítek orchestrů, celkem třeba i 1500 muzikantů, k tomu mažoretkové skupiny a nejrůznější hosté, kteří často záměrně přesahují hlavní žánrové zaměření festivalu. Druhý festival, Gasparáda, si svou tradici úspěšně buduje. Patří mu první víkend v září a letos se konal už 11. ročník. Jde o mezinárodní divadelní festival, jehož zvláštní jméno má snadné vysvětlení – festival je poctou kolínskému rodákovi, Janu Kašparu Debriovi, kterého zná celý svět jako Jeana-Baptista Gasparda Deburaua, zakladatele moderní pantomimy. Tím je dáno zaměření festivalu, který prezentuje všechny směry nonverbálního divadla.

Na všech čtyřech stranách kompletně obestavěného náměstí najdeme některé zajímavé domy s gotickými jádry a vesměs barokními či klasicistními průčelími. Z této charakteristiky se nápadněji vymyká na východní straně někdejší budova Městské spořitelny, původně navržená Janem Kotěrou, ale při realizaci v letech 1924–1925 dost pozměněná Jindřichem Freiwaldem, a pak samozřejmě dvě neorenesanční budovy kolínské radnice na severní straně. Kompletní rekonstrukce z konce 19. stol. vytvořily dojem jednoho celku, neboť obě proběhly s desetiletým odstupem podle návrhů Jana Bedřicha Vejrycha, významného architekta přelomu 19. a 20. stol. Oba domy však mají zcela odlišnou historii. Ten o patro vyšší, řečený Kolerovský, slouží jako radnice už od konce 15. stol. Jeho průčelí zdobí mezi okny třetího patra pět fresek od Adolfa Liebschera se scénami z dějin města a nad nimi na štítu věže zpodobnění králů Přemysla Otakara II. a Jiřího z Poděbrad od téhož malíře spolu se sochami Síly a Moudrosti od Josefa Maudera. Vedlejší dům byl postaven teprve v polovině 18. stol. jako kasárna a město ho získalo až krátce před jeho přestavbou.

Radnici ale nemusíme obdivovat jen zvenčí. Stačí zajít do podatelny hned za hlavním vchodem a tam se domluvit – na požádání si lze totiž prohlédnout nádhernou obřadní síň s triptychem Václava Radimského Kolín ve třech denních dobách, ale také podzemí radnice, konkrétně dvě sklepní místnosti, jež kdysi dávno sloužily jako vězení pro lehčí zločince, potom jako sklepy sousedního pivovaru a nakonec jako skladiště. Roku 2014 v nich bylo zřízeno malé lapidárium, kde jsou vystaveny originály soch z mariánského sloupu uprostřed Karlova náměstí a sochy světců z různých míst v Kolíně a jeho okolí. A děti tu určitě zaujmou tajuplné dveře bez kliky, za nimiž prý spí kolínský drak z dávné pověsti.

V jižní frontě domů nesmíme zapomenout na tzv. Veigertovský dům, pojmenovaný podle bohaté rodiny židovských obchodníků, která ho vlastnila zhruba od poloviny 18. do poloviny 19. stol. Dnešní podobu má z klasicistní přestavby v roce 1863, ale jeho historie je velmi dlouhá, byť přesně nevíme, jak vypadal. Jeho prvním slavným majitelem byl již na konci 15. stol. Jakub Krčín starší z Jelčan, děd slavného rybníkáře, který patří rovněž mezi proslulé kolínské rodáky. Nenarodil se však v tomto domě, ale na statku Krčínů, který se rozkládal v místech dnešního náměstí Republiky. Dnes je Veigertovský dům jedním ze tří objektů, kde má své expozice Regionální muzeum Kolín. Ve sklepení z 13. stol. je umístěna malá expozice věnovaná historii domu a archeologickým nálezům při jeho poslední rekonstrukci v letech 2011–2017. V patře jsou fotograficky připomenuty významné kolínské osobnosti, nikoli jen rodáci, ale i osoby, které ve městě nějakou dobu pobývaly a působily. Jeden sál je věnován slavné bitvě u Kolína, jež se odehrála v rámci sedmileté války 18. června 1757 a v níž byl poprvé rakouskou armádou poražen pruský král Fridrich II. Veliký. Plánuje se ještě další stálá expozice, která se bude zabývat historií Kolína.

U bitvy, jejíž datum Marie Terezie označila za „den znovuzrození monarchie“, se ještě na chviličku zastavme. Představovala vskutku zásadní zlom v dosavadním průběhu sedmileté války, ale také hluboký zásah do života lidí na Kolínsku. Na rakouské straně bojovalo zhruba 53 000 mužů, na pruské 34 000, ztráty se odhadují na 8–9 tisíc na rakouské a 14 tisíc mužů na pruské straně. Bitva se odehrála několik kilometrů západně od Kolína, přičemž její těžiště leželo u vesnice Křečhoř, kde také byl k 50. výročí nástupu na trůn císaře Františka Josefa I. v roce 1898 vybudován památník bitvy, který vytvořili architekt Václav Weinzettl a sochař Mořic Černil. Právě zde se každoročně odehrává vzpomínková akce v rámci projektu Válka v krajkách. Kromě pietních aktů v okolních vesnicích je její součástí pokaždé jiná bitevní ukázka podle předem připraveného scénáře s mluveným výkladem, na jejíž realizaci se podílí až kolem 200 mužů z nejrůznějších vojenskohistorických klubů, spolků a jednotek od nás i ze zahraničí.

Bartolomějské návrší
Největší seskupení památek v Kolíně najdeme pár desítek metrů jižně od Karlova náměstí na Bartolomějském návrší. Dominantou nejen návrší, ale vlastně celého Kolína je jeho nejcennější památka vůbec, gotický chrám sv. Bartoloměje, který se začal stavět současně se založením města. Původní raně gotická stavba vyhořela v roce 1349 a o 11 let později byl její obnovou pověřen samotný Petr Parléř, který v té době již také řídil pražskou stavbu chrámu sv. Víta. Parléř původně chtěl přestavět celý chrám, ale nakonec vytvořil jen vysoký „katedrální“ chór s věncem kaplí, vysvěcený roku 1378, zatímco trojlodí a dvě západní osmiboké věže zůstaly v původní raně gotické podobě. V roce 1504 pak byla u chrámu postavena samostatná pozdně gotická zvonice. Ta patří také k památkám, jež lze na návrší navštívit v rámci komentovaných prohlídek. V jedné místnosti je v ní umístěna část chrámového pokladu, vystoupit lze kolem pětice zvonů až na ochoz, který slouží jako vyhlídková terasa.

Interiér kostela byl v 17. a 18. stol. barokizován, ale následně poškozen v roce 1796 požárem, který tehdy zachvátil velkou část města. Až téměř o sto let později se přistoupilo k větším opravám, jež vedl známý architekt Josef Mocker v duchu tehdy oblíbeného historizujícího purismu, takže baroko zase kostel z velké části opustilo.

Nedaleko od kostelního chóru byla v roce 1733 za děkana Františka Antonína Formandla postavena čtyřboká centrální kaple sloužící jako kostnice. Všechny čtyři její půlválcové apsidy jsou vyplněny kostmi ze hřbitova, který od středověku obklopoval chrám sv. Bartoloměje. Později sem byly převezeny rovněž kosterní ostatky ze hřbitova u kostela sv. Jana Křtitele na Kutnohorském předměstí, z nichž byly sestaveny čtyři „obelisky“.

Velmi zajímavá je interaktivní expozice v budově tzv. staré farní školy, kterou ocení hlavně děti. V přízemí přibližuje v sále zařízeném jako stylizovaná školní třída významné události z historie města, zatímco patro je věnováno slavným kolínským rodákům. Josefa Sudka si návštěvník může připomenout tím, že si naaranžuje a nasvítí vlastní scénu s pavími pery ve váze a pak si ji vyfotí mobilem. K modelu parku s trávníky a stromy je připojený tablet, na němž po dotyku scéna ožije, objeví se tramvaje, automobily a postavy – jde o výjev ze zatýkání odbojáře Václava Morávka, posledního z legendárních Tří králů, jež skončilo jeho zastřelením. Na Františka Kmocha si návštěvník vzpomene, když si může zvukově smíchat píseň Kolíne, Kolíne – a je tu v obou verzích, coby pochod i moravská lidová. Návštěvnicky vděčné je napodobování pohybů mima s šesti úrovněmi obtížnosti (už víme, že jde o Jeana-Baptista Gasparda Deburaua) a asi vrcholným číslem je připomenutí Jakuba Krčína z Jelčan v samostatné místnosti, kde hlas vypráví jeho životní příběh, který je při tom barvitě ilustrován nejrůznějšími výjevy promítanými na stěny, ba i oživlým mobiliářem.

Před dvěma lety byla zpřístupněna zelená oáza klidu uprostřed starého města, nově zrekonstruovaná část parkánu, prostoru mezi hlavní a vnější městskou hradbou, v úseku mezi někdejšími městskými branami Kouřimskou a Horskou. Kdysi tu bývala farní zahrada, na kterou dnes navazuje parková úprava s bylinkovou zahradou, růžovým paloučkem a dokonce i malým vinohradem.

Komplex památek doplňují další dvě budovy Regionálního muzea v Brandlově ulici naproti severní straně kostela. První z nich, Červinkovský dům, má velmi zajímavou historii nejen stavební. Původně raně gotický měšťanský dům vznikl krátce po založení města a tuto první fázi jeho stavebního vývoje stále připomínají dvě původní místnosti v suterénu s křížovou klenbou a záklopovým stropem, kde je umístěn model Kolína představující město po roce 1421 a historická expozice s archeologickými nálezy z 13.–15. stol. Dům dostal vrcholně gotický mázhaus, pak byl renesančně rozšířen pro potřeby městského špitálu, těsně před začátkem třicetileté války začal opět sloužit jako soukromý obytný dům, chvíli v něm byla dokonce „krčma pochybné pověsti“, až ho v roce 1703 koupil kolínský řezník Václav Červinka, jehož rodina ho pak vlastnila více než 130 let. Po ničivém požáru z roku 1796 nechal František Červinka přestavět dům do pozdně barokní až klasicistní podoby, kterou měl až do 2. sv. války. Po ní mu dokonce určitou dobu hrozila i demolice, nakonec ale byl zachráněn a v 80. letech minulého století kompletně obnoven, mj. i se středověkým průčelím a volně rekonstruovaným gotickým portálem. Muzejní expozice v přízemí a 1. patře představuje měšťanskou domácnost 19. stol. Nejde o kopii měšťanského domu, ale o určité navození atmosféry oné doby a představení základních trendů tehdejšího bydlení a životního stylu prostřednictvím pěti stylizovaných místností. V 1. patře je umístěna také poslední část celé expozice zaměřená na hygienu a péči o tělo, především v 19. stol.

Celý areál návrší uzavírá na rohu Brandlovy a Parléřovy ulice budova nové farní školy, postavená v roce 1612 a opět klasicistně přestavěná na konci 18. stol. Už od roku 1914 v ní sídlilo první kolínské muzeum, Regionální muzeum dnes tuto budovu využívá jako expoziční prostory pro krátkodobé, resp. sezonní výstavy.

Jeruzalém na Labi
Už od první poloviny 14. stol. je v Kolíně písemně doloženo také židovské osídlení a Platea Judeorum (Židovská ulice) se poprvé v městských knihách připomíná roku 1377. Šlo vlastně o dvě na sebe kolmé ulice, dnešní Na Hradbách a Karoliny Světlé, kolem nichž vzniklo kolínské ghetto. Po vypovězení Židů z Plzně v roce 1504 se stala kolínská židovská obec po pražské druhou největší u nás, se zhruba 300–400 členy, a o Kolínu se v 16. stol. začalo hovořit dokonce jako o „Jeruzalému na Labi“. Je proto zřejmé, že turistická návštěva Kolína nemůže být úplná bez prohlídky rovněž židovských památek, které se ve městě dochovaly.

V obou zmíněných ulicích stojí několik architektonicky i historicky zajímavých domů. Jedním z nich je dům čp. 126 v ulici Na Hradbách, v němž v 19. a 20. stol. bydleli kolínští rabíni. Přímo vedle něj, na tehdy poslední volné parcele v ghettu, byla vystavěna v letech 1844–1846 židovská škola. Dnes je v jejím přízemí umístěno Městské informační centrum, které mj. zprostředkovává prohlídky židovských památek. Přes onu poslední volnou parcelu však vedla jediná přístupová cesta do kolínské synagogy, a tak vzniklo zvláštní uspořádání, v němž je synagoga přístupná pouze průchodem v budově bývalé školy, který ústí na maličký dvorek před hlavním průčelím modlitebny.

Kolínská synagoga je doložena už před rokem 1422, její dnešní raně barokní podoba pochází z přestavby v roce 1696. Z této doby je rovněž štuková výzdoba interiéru i zdejší aron ha-kodeš (svatostánek). V prostorách někdejší ženské galerie v patře je instalována expozice Žili tu s námi, věnovaná historii židovské komunity v Kolíně. Pár stovek metrů odtud se rozkládá Starý židovský hřbitov, společně se svým pražským jmenovcem jedna z nejvýznamnějších památek svého druhu u nás. Nejstarší asi z 2600 dochovaných náhrobků pocházejí z roku 1492, samotný hřbitov je ale ještě o něco starší. Užíval se až do roku 1887, kdy byl založen Nový židovský hřbitov na pravém břehu Labe ve čtvrti Zálabí. Na tzv. rabínském pahorku stojí mj. honosný náhrobek rabbiho Chajima z roku 1624, synovce slavného pražského rabína Jehudy Löwa, legendárního tvůrce Golema. Ale asi vůbec nejslavnější je daleko méně nápadný náhrobek na úpatí rabínského pahorku, který připomíná Becalela, syna Jehudy Löwa, který zemřel v Kolíně roku 1599. K jeho smrti se váže jedna z nejoblíbenějších kolínských pověstí. Jehuda Löw poslal svého syna s tajnou listinou do Uher a přísně mu zakázal do listiny nahlédnout. Becalel trávil první noc na cestě v Kolíně, kde se poveselil s otcovými přáteli a v alkoholické pýše se rozhodl, že do listiny nahlédne a pak ji zase zapečetí. Jakmile však odloupl pečeť, padl mrtev k zemi. Kolínští chtěli poslat Becalelovo tělo do Prahy, ale koně se smutečním povozem vůbec nehnuli. A Jehuda Löw, kterého poslové informovali, pak rozhodl, aby byl Becalel pochován v Kolíně. Klíč ke hřbitovu se půjčuje v Městském informačním centru.

Tragický konec kolínské židovské obce přišel, stejně jako jinde u nás, s 2. sv. válkou a holocaustem. Z tehdejšího kolínského oberlandratu (správní celky protektorátu, ten kolínský zahrnoval území od Českého Brodu až po Humpolec) byli v červnu 1942 vypraveny tři transporty celkem s 2202 osobami, z nichž válku přežilo jen 134. Počet obětí ze samotného města a politického okresu Kolín se blížil pěti stům. Památku zavražděných kolínských Židů připomínají stolpersteiny, pamětní kameny zasazené do chodníku před domy, kde žily židovské oběti nacismu. Deseticentimetrová betonová krychlička má na horní straně připevněnu mosaznou tabulku s vyrytým jménem a životními daty oběti. Kolín se tak připojil k mnoha městům ve 30 evropských zemích, kde jsou tyto pamětní kameny od roku 1992 zasazovány do veřejného prostoru jako trvalá připomínka nacistických zločinů a zároveň obecné varování před netolerancí a xenofobií.

Devět v jednom
Od letošního roku zavedli v Kolíně zajímavou novinku – společnou zvýhodněnou vstupenku do devíti objektů. Kromě kostela, zvonice, staré fary a kostnice na Bartolomějském návrší a trojice budov Regionálního muzea zahrnuje také vstup na dvě rozhledny. Jednou je Vodárna, původní vodojem postavený v letech 1928–1930 podle návrhu Františka Jandy na západním okraji města, druhou čtverhranná pozdně gotická věž zvaná Práchovna postavená v 1. pol. 15. stol. na pravém břehu Labe. Rozhodně se nemusíte bát, že byste si nestihli prohlédnout všechno, vstupenka totiž platí jeden měsíc. A tak se člověku skoro chce parafrázovat ty dva hnědé huňáče od Kolína: Pojďte pane, budeme si prohlížet.

Kutnohorsko