Pálava
Není to nijak velký lán světa. Takový klínek vsazený mezi Dyjsko-svratecký úval na západě a Kyjovskou pahorkatinu s Dolnomoravským úvalem na východě. Kousek jižní Moravy mezi Mikulovem a Břeclaví. Ale těch krás a požitků! Pálava a Zapálaví…
Když jedete po dálnici D2 od Brna na Břeclav a za Hustopečemi uděláte „vpravo hleď“, můžete si říci shodně s novelkou Palava Heleny Jandekové: „Určitě je to Modrá hora. Všude je rovina a rovina. Jen ta hora tu stojí a hlídá kraj.“ Anebo: „Nad tím krajem ční Modrá hora, jako by všechno živé chránila.“ Rovina v různých odstínech zelené, občas remízek a vzadu na obzoru namodralý hřeben jako zvlněný hřbet obřího prehistorického tvora – Pálava. Pouhých 11 km se táhne od severu k jihu nízké vápencové pohoří od oblouku Dyje, zjizveného megalomanským projektem Novomlýnských nádrží, kolem Mikulova až k rakouské hranici. Soubor vzácných stepních biotopů s unikátní flórou, však o těchto skalních, drnových a lučních stepích ještě uslyšíme, stejně jako o významných ptačích lokalitách na rybnících pod Pálavou. Tam se už otevírá Zapálaví, jedinečná kulturní krajina „zahrady Evropy“, jak se od 19. stol. označovala oblast, kterou dnes známe nejčastěji jako Lednicko-valtický areál. Krajina pozoruhodná a výjimečná tak, že v roce 1996 vstoupila do prestižní společnosti památek Světového dědictví UNESCO.
Tak tedy Pálava… Plným jménem to jsou Pavlovské vrchy. O jeho oprávněnosti se přesvědčíme, až vyrazíme na jejich přechod. Z dálky, zejména z některých úhlů, působí Pálava opravdu jako jediný mlhavě modravý hřbet. Ve skutečnosti tomu tak není, cesta vede nahoru a dolů, nahoru a dolů, nahoru… Nepředbíhejme ale, však ono na ten článek dojde. Jméno Pálava se navíc užívá v několika různých souvislostech, což může občas působit trošku zmatek. Kromě toho, že se výraz Pálava používá v běžné mluvě jako zkrácené označení Pavlovských vrchů, je to také jméno jednoho z jejich vrcholů, toho nižšího (462 m n. m.) z dvojice vrcholů masivu Kotle, a zároveň i název chráněné krajinné oblasti. CHKO Pálava, která letos slaví 45 let od svého vyhlášení, pokrývá na ploše 83 km2 nejen Pavlovské vrchy, jež tvoří západní část Mikulovské vrchoviny, ale rovněž její východní část, Milovickou pahorkatinu s teplomilnými doubravami a panonskými dubohabřinami se dvěma velkými oborami pro chov zvěře.
I Pavlovské vrchy ve své dnešní podobě jsou samozřejmě krajinou kulturní, byť to na první pohled nemusí být vždy tak nápadné jako v Lednicko-valtickém areálu. Zdejší krajina se utvářela v tisíce let trvajícím vzájemném působení člověka a přírody. Území pod Pavlovskými vrchy bylo osídleno nepřetržitě už od doby lovců mamutů a právě díky trvalé přítomnosti lidí, jejich hospodaření i chovu domácích zvířat, jež pravidelně spásala mnohé svahy, získala krajina svoji současnou tvář.
Všeobecně známá je činnost Liechtensteinů na jejich valtickém panství, jež postupně vedla ke vzniku Lednicko-valtického areálu coby jednoho z nejzdařilejších pokusů o uskutečnění lidského snu o životě v rajské zahradě. I když první vrchol krajinných úprav tam přišel už ve 2. a 3. čtvrtině 17. stol. za vlády knížete Karla Eusebia, jejich dnešní podoba vychází především z anglických romantických představ 18. a 19. stol. Daleko méně je známo, že už v 1. třetině 17. stol., dávno před tím, než Lednicko-valtický areál začal dostávat svou současnou podobu, provedli rozsáhlé estetické úpravy příměstské krajiny u Mikulova, na jižním konci Pavlovských vrchů, Dietrichsteinové, konkrétně kníže-kardinál František. Tyto úpravy vycházely z italské pozdní renesance, manýrismu a nastupujícího baroka. Komponovaná krajina na jihu města rovněž přetrvala až do naší doby. Pořád se tu můžeme kochat třeba zkrácenou perspektivou (scorcio), jež nám nabízí sugestivní iluzi, že vzdálenější krajina je nám bližší než ve skutečnosti.
Už 10 let po svém vyhlášení, roku 1986, byla CHKO Pálava prohlášena také biosférickou rezervací UNESCO. V roce 2003 došlo k jejímu značnému rozšíření a přejmenování. K území CHKO přibyl nejen celý Lednicko-valtický areál, ale též oblast Podluží u soutoku Dyje a Moravy, kde se rozkládá vůbec nejrozsáhlejší komplex tvrdého luhu a lužních luk (asi 80 km2) ve střední Evropě. Vznikla tak biosférická rezervace Dolní Morava o celkové rozloze 349 km2.
Dosud jsme nezmínili ještě jeden význam slova Pálava – a teď to napravíme. Otevře před námi téma téměř bezbřehé, jež však k Mikulovsku a Valticku neodmyslitelně patří, totiž vinařství. Pálava je rovněž názvem jedné moštové bílé odrůdy révy vinné, odrůdy původní moravské a mladé – vyšlechtil ji křížením odrůd Tramín červený a Müller Thurgau Ing. Veverka a do Státní odrůdové knihy byla zapsána v roce 1977. Její šlechtění začalo už v 50. letech minulého století ve Velkých Pavlovicích, ale většinu doby pak probíhalo v Perné, tedy přímo pod Pavlovskými vrchy. Pálava se sice dnes pěstuje ve všech šesti vinařských podoblastech u nás, nicméně v Čechách je zastoupena zcela minimálně, jejím těžištěm je Morava a tam nejvíc právě mikulovská podoblast, kde je aktuálně vysazena na 298 ha (ke konci loňského roku se u nás Pálava pěstovala celkem na 691 ha vinic).
Milovníci vína mají Pálavu většinou spojenou s víny sladšími, ale není to pravidlem. Když se povede suchá Pálava, jak to umí třeba Jiří Šilinek z Pavlova nebo vinařství Naturvini z Bavor, bývá to skvostný zážitek. Zajímavé srovnání nabízí vinařství Stolová Hora rovněž z Bavor. Z hroznů Pálavy sesbíraných z jedné tratě v jeden den vytvoří různými postupy zpracování pět různých vín, suché, polosuché, polosladké i sladké a zákazník může koštovat. Jistotou, která nezklame nejen v případě Pálavy, je i mikulovské Vinařství Volařík nebo Filip Mlýnek z Dolních Dunajovic.
Jakkoli obliba Pálavy dávající aromatická, mírně kořenitá vína stále stoupá, o čemž svědčí i to, že v posledních letech pravidelně patří mezi nejčastěji vysazované odrůdy, pořád představuje v rámci celkové produkce mikulovské vinařské podoblasti „menšinový žánr“. Vlajkovou lodí tu je Ryzlink vlašský. A řekneme-li „vlašák“ a „Mikulov“, musíme jedním dechem doplnit „Mikrosvín“, protože Ryzlinky vlašské z tohoto mikulovského vinařství pravidelně sbírají jednu cenu za druhou. Pokud chcete ochutnat to nejvyhlášenější, hledejte vína z hroznů, jež dozrály na tratích Železná v Perné a Liščí vrch či Ořechová hora v Březí.
Vyhlášených viničních tratí je však v mikulovské podoblasti daleko víc – Goldhamer, Purmice, Levá a Pravá Klentnická, Turold, Svidrunk, Pod Pálavou, Langewarte, Dunajovský kopec, Rosentické a další a další. Stejně rozsáhlé je i množství vinařů, jejichž produkci stojí za to ochutnávat, zkoumat a porovnávat. Při psaní těchto řádků mám u ruky skleničku s Ryzlinkem vlašským z Železné, suchý výběr z hroznů s neuvěřitelným zbytkovým cukrem 0,1 g/l, ročník 2015, z mikulovského vinařství Tanzberg, skoro až tokajské tóny ve vůni, krásná minerální dochuť. Vloni jsem víceméně náhodou objevil víno, nad kterým jsem po prvním ochutnání setrval chvíli v tichém úžasu – Rulandské šedé, suchý výběr z bobulí z vinařství Drmola v Bavorech. Ale mikulovská podoblast, to je taky mladé pavlovské vinařství Plenér, Sonberk v Popicích, Kolby v Pouzdřanech, Zatloukal opět v Pavlově, Marcinčák v Novosedlech, Hrozínek v Lednici, Šílová v Mikulově, jako tajný tip na závěr Peřina v Klentnici – a víc se už sem nevejde, omlouvám se všem, na které se nedostalo.
Ale jedno jméno, které tu dosud nezaznělo, přece jen uvést ještě musím. Valtice. Před 15 lety byly na soutěži Grand Prix Vinex vyhlášeny hlavním městem vína a toto označení především v turistické branži město s oblibou používá dodnes. Důvodů k němu je dost. Působí zde několik známých a úspěšných vinařství, z nichž je na prvním místě třeba uvést Vinné sklepy Valtice, které produkují vína pod známou značkou Château Valtice A. D. 1430 a jsou dnes největším pěstitelem vinné révy u nás (přes 1000 ha vinohradů). Ve svém rozsáhlém sortimentu nabízejí i vína z některých unikátních odrůd, jako je Bouvierův hrozen nebo Tramín žlutý, součástí vinařství jsou i dva slavné historické sklepy – Křížový z roku 1640 a Zámecký z roku 1430. Zatím jsme se vůbec nezmínili o modrých odrůdách, které se v mikulovské podoblasti pěstují daleko méně než bílé, zhruba jen na pětině celkové plochy vinic. Nejrozšířenější je Frankovka, těsně následovaná Svatovavřineckým – a kdybych chtěl ochutnat nějakou zdejší Frankovku, poohlížel bych se právě po některé z tohoto vinařství.
Valtice jsou ale také sídlem významných institucí. Národní vinařské centrum pořádá každoročně Národní soutěž vín a ve sklepních prostorách valtického zámku provozuje stálou degustační expozici Salon vín České republiky. Funguje zde Střední vinařská škola i Vinařská akademie, každoročně se konají Valtické vinné trhy, které mají za sebou už 53 ročníků. Pěšky či na kole lze absolvovat zdejší vinařskou naučnou stezku, která začíná u zámku a končí u Valtického Podzemí, což je 13 vzájemně propojených historických vinných sklepů v celkové délce asi 900 m, které jsou zpřístupněné veřejnosti a kde se koná řada nejrůznějších akcí.
Další vinařské naučné stezky v různé délce vedou kolem Mikulova, Pavlova a na Staré hoře nad Novosedly. Ale nejen vinařstvím živ je zvídavý turista. Na Pálavě a v Lednicko-valtickém areálu má k dispozici i nejrůznější další naučné stezky – Děvín, Věstonická nádrž, Germáni-Před branami Římské říše, Lednické rybníky, Lužní les – stačí si jen vybrat. Totéž platí pro cykloturisty. Od Drnholce k Dolním Věstonicím vede mikulovský úsek Moravské vinné stezky, páteřní trasy v síti cyklostezek spojujících Znojmo s Uherským Hradištěm. Lednicko-valtickým areálem prochází celkem 103 km cyklostezek (Knížecí, Břeclavská, Poštorenská, Lednická, Valtická), kolem Mikulova vede po bývalých vojenských signálkách a silnicích 3. třídy okružní, něco přes 80 km dlouhá Mikulovská vinařská stezka. A kdo chce, může si program zpestřit také přeshraničním výjezdem do sousedního Dolního Rakouska.
A tak přijměte naše pozvání a vydejte se s námi v dalších článcích za poznáním toho nejzajímavějšího, co Pálava a Lednicko-valtický areál nabízejí.