Sedmitisícový Mikulov je městem, které se dá vychutnávat mnoha způsoby. Ten doslovný je spojen hlavně s vínem – vinice jsou všude kolem a míst, kde se dá víno ochutnávat, je tu bezpočet. Ale Mikulov je rovněž městem památek spojených především s knížecím rodem Dietrichsteinů. A do třetice – Mikulov má mimořádně malebnou polohu mezi nejjižnějšími kopečky Pavlovských vrchů, kterou mu většina našich měst může jen tiše závidět…
Tradičně se udává, že nejstarší písemná zmínka o Mikulově pochází z roku 1173, kdy v zakládací listině kláštera v Dolních Kounicích vyjmenovával Vilém z Pulína vsi darované klášteru a také patronátní práva ke kostelům, mj. v Mikulově. Ona listina je sice falzem z konce 13. stol., nicméně historikové nepochybují, že poměry z konce 12. stol. zachycuje správně. V roce 1249 postoupil moravský markrabě Přemysl, pozdější český král Přemysl Otakar II., ves Mikulov „se vším, co k ní patří,“ Jindřichovi I. z Liechtensteinu. „Tento dar měl pro Liechtensteiny velký význam. Rod tak získal vedle svých držav v Rakousku značný majetek v oblasti českých zemí,“ píše se o tomto aktu i dnes na oficiálních internetových stránkách rodu Liechtensteinů. Mikulov se stal hlavním sídlem rodu až do 16. stol., kdy byl v tomto postavení vystřídán Valticemi, které byly vyděleny jako samostatné panství z mikulovského dominia v roce 1538. A to bylo pro Liechtensteiny velké štěstí, neboť Kryštof IV. z mikulovské větve nedostal svůj přídomek Marnotratný jen tak pro nic za nic. Octnul se na mizině a panství musel v roce 1560 prodat. Novým majitelem se stal uherský šlechtic Ladislav Kereczenyi, kterého po několika letech zajali Turci a popravili v Bělehradě. Jeho synem Kryštofem rod vymřel a mikulovské panství připadlo jako odúmrť císařské komoře. Císař Maxmilián II. pak Mikulov v roce 1575 daroval Adamovi z Dietrichsteinu, příslušníkovi starého rakouského šlechtického rodu původem z Korutan, který se tak stal zakladatelem jeho moravské linie. Dietrichsteinům patřil Mikulov až do roku 1945. Jejich zásluhou se v 17. stol. stal z provinčního městečka jedním z hlavních správních, kulturních a zejména duchovních center Moravy, přičemž hlavní postavou tohoto vzestupu byl kardinál František z Dietrichsteinu, olomoucký biskup, po Bílé hoře nejvyšší císařský komisař na Moravě a také první příslušník svého rodu, který byl povýšen (v roce 1622) do knížecího stavu.
Město mezi kopečky
Mikulov se rozkládá mezi několika nepřehlédnutelnými vršky, jež tvoří kulisu historického centra a dodávají mu jedinečné kouzlo. Na východě je to Svatý kopeček, na severu Kozí vrch a za ním Turold – této trojici se podrobně věnujeme v samostatném článku. Přímo uprostřed města se zdvihá skalnatý Zámecký kopec završený od středověku hradem a dnes rozlehlým zámkem. Než k němu dojdeme, čeká nás řada dalších zajímavostí.
Mikulovské Náměstí má nezvyklý půdorys ve tvaru L. Původní náměstí středověkého města tvořila nálevkovitě rozšířená ulice, v níž se konaly trhy, k jejichž pořádání získal Mikulov výsadu již v roce 1279. Této ulici odpovídá víceméně užší delší část současného L. Severní kratší a širší část, která díky kašně a baroknímu sloupu Nejsvětější Trojice působí daleko více dojmem skutečného náměstí, vznikla v blízkosti vstupu do zámku až po velkém požáru města v roce 1584. Kašnu zdobí socha bohyně Pomony s rohem hojnosti a štítem s rodovým znakem Dietrichsteinů. Náměstí obklopují některé zajímavé domy. Nejnápadnější je nárožní dům U Rytířů, kolem něhož Náměstí zahýbá a který je do výšky 1. patra vyzdobený renesančními figurálními sgrafity. Tato část domu pochází z konce 16. stol., zatímco 2. patro bylo přistavěno až v 2. pol. 19. stol.
Renesanční podobu si v exteriéru zachoval také kanovnický dům v sousedství nejnápadnější stavby na severní straně Náměstí, kterou je dietrichsteinská hrobka. Její monumentální barokní průčelí ze začátku 18. stol., údajně postavené podle plánů Johanna Bernharda Fischera z Erlachu, působí na hrobní kostel až nepatřičně honosně. Když pohlédnete otevřenými prostředními dveřmi dovnitř, zjistíte, že za nimi není chrámová loď, nýbrž několik schodů vedoucích dolů do otevřeného nádvoří s pomníkem nějakého sedícího muže uprostřed. Jak je to možné?
Abychom pochopili uspořádání stavby, musíme se seznámit s tím, jaká byla její minulost. Na této straně Náměstí stával od roku 1612 kapucínský klášter. Kardinál František z Dietrichsteinu u něj nechal postavit loretánskou kapli, věrnou kopii Svaté chýše (Santa casa) z italského Loreta, coby centrum nového poutního místa. Za jeho nástupce, knížete Maxmiliána II. (byl to kardinálův synovec, jehož kardinál po smrti Maxmiliánova otce vychovával a nakonec adoptoval), byl kolem Svaté chýše vystavěn nový kostel sv. Anny tak, že chýše stála uprostřed jeho hlavní lodi. Kostel byl vysvěcen v roce 1656 a v letech 1701–1706 pak dostal ono nádherné průčelí, které obdivujeme i dnes. Záměr kardinála Františka došel naplnění, kostel se stal významným místem mariánského kultu a centrem poutí k Loretánské madoně. Jenže v roce 1784 téměř úplně vyhořel. Zachováno zůstalo jen kněžiště s Náchodskou kaplí na konci levé postranní lodi, obvodová zeď s bočními kaplemi a hlavní průčelí. Po této katastrofě se dlouho nedělo nic, dokonce hrozilo, že zbytky kostela sv. Anny budou rozprodány jako stavební materiál. Nakonec ale kníže František Josef nechal areál v letech 1845–1852 přestavět na hrobní kostel Dietrichsteinů. Nádvoří je místem, kde kdysi stávala Svatá chýše a muž z pomníku je právě kníže František Josef. Kněžiště původního kostela bylo uzavřeno klasicistní zdí, na níž vidíme vročení 1846, čímž vznikl nový malý kostel Povýšení sv. Kříže. Arkády bočních kaplí byly zazděny a do vzniklých chodeb se začaly ukládat rakve s ostatky příslušníků rodu. Celkem je zde pohřbeno 44 členů rodiny, srdce knížete Františka Josefa (tělo je pohřbeno ve Vídni) a také ostatky přítele Františka Josefa, svobodného pána Thuguta…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Pálava