Petrohrad

Petrohrad
Základy dnešního velkoměsta položil car Petr Veliký, který začal v roce 1703 v nehostinných bažiách na břehu řeky Něvy budovat velkolepé sídlo. To pak bylo více než dvě století hlavním městem ruského impéria. Od roku 1918 se tímto titulem pyšní opět Moskva a Petrohrad se musí spokojit s pozicí druhé největší ruské metropole. Počtem a rozmanitostí architektonických památek však hlavní město hravě předčí.

S myšlenkou vytvořit na břehu Něvy u Finského zálivu vojenskou základnu s přístavem, skladišti na zboží a armádní výzbroj přišel za panovníkem hrabě Fjodor Golovin – zkušený generál a první ruský kancléř. Osud a výsledky obratné válečné politiky dali Petrovi tuto jedinečnou příležitost a on ji bez váhání využil.

Pevnost, která dala městu jméno
Při obhlídce bažinatých břehů narazil car na Zaječí ostrov, který mu svým tvarem připomněl válečný koráb rozrážející vodní hladinu. Bylo rozhodnuto. Na místě dlouhém 750 m a širokém 400 m se mimořádně dařilo rychlonohým ušákům – odtud jeho název. Dnes původní obyvatele ostrova připomíná socha zajíce vedle mostu při vstupu do pevnosti.

Podle legendy car uviděl, jak nad ostrovem krouží orel – symbol carské moci. Přikázal proto připlout se člunem ke břehu. Když vystoupil na pevninu, pokácel nejbližší borovici a vytvořil z ní kříž. Ten zabodl do země se slovy: „Tady bude stát pevnost.“ Současně na ostrově začaly vznikat hradby, svatostánek a vstupní brána. Původní obranný val zhotovený podle nákresů samého cara začal první architekt Petrohradu – původem Švýcar Domenico Trezzini – nahrazovat kamennými, resp. cihlovými hradbami. V roce 1712 pak na místě prvního dřevěného kostela zahájil stavbu monumentálního chrámu zasvěceného sv. Petrovi a Pavlovi. Podle svatostánku se pak začalo říkat celé pevnosti – Petropavlovská. Její jméno Sankt-Peterburg přešlo s původně německou výslovností na město, které se začalo rodit na březích Něvy. Chrám v Petropavlovské pevnosti je ukázkovým příkladem neopakovatelného architektonického stylu, tzv. petrovského baroka, který vytvořil právě Trezzini. Dokončen byl až v roce 1733, už po smrti velikého cara. Věž i s figurou anděla na špici měří úctyhodných 122,5 m a pyšní se titulem nejvyšší stavby v Petrohradu. Bohatě zdobené interiéry měly kromě náboženské i další funkci – sloužily jako hrobka carské rodiny. V roce 1725 tu našel místo posledního odpočinku i sám Petr Veliký.

Stavby paláců vyprázdnily státní kasu
Petrohrad, při jehož budování zahynuly tisíce nevolníků, rostl pomalu a ani významným šlechticům či generálům se do nové metropole na břehu Baltského moře příliš nechtělo. Tvrdohlavý Petr I. jim však nařídil, aby si začali ve městě stavět domy. Devět let po založení pevnosti pak do metropole přestěhoval celou svou rodinu, dvůr i státní úřady, tou dobou už zde stálo okolo tisíce domů. Ke konci carova života Petrohrad čítal bezmála 100 000 obyvatel. Pozdější panovnice Anna Ivanovna Kuronská a Alžběta Petrovna pak k dosídlení města používaly nátlaku. Žít v Petrohradě byla jednoduše povinnost. Kdo neuposlechl, dočkal se od careven přísných trestů. Ve velkém stylu vládla zejména Alžběta Petrovna. Za jejího panování postavil Francesco Bartolomeo Rastrelli Zimní palác, Smolný chrám a další paláce. Carevna sice zanechala svým nástupcům řadu architektonických skvostů, několik tisíc překrásných šatů, ale bohužel také prázdnou pokladnu.

Carevna Kateřina II. zaměnila pohrůžky za ekonomické výhody a zejména díky jejímu přičinění se město vyšplhalo na vrchol mezi evropskými metropolemi. Mimo jiné přibyla Ermitáž, řada mostů, slavný Měděný jezdec nebo paláce pro carevniny favority (Mramorový pro knížete Orlova a Tauridský pro knížete Potěmkina). Ke konci její vlády už mělo město bezmála 200 000 obyvatel a 4000 domů.

Socialistická šeď zmizela v nenávratnu
Současný Petrohrad má i s okolními aglomeracemi pod jeho správou přes pět milionů obyvatel. V nabídce turistických zajímavostí a souvisejících služeb si rozhodně nezadá se západními metropolemi. Kdo navštívil město v dobách socialismu, kdy se hrdě hlásilo ke svému jménu Leningrad, dnes by ho zřejmě vůbec nepoznal. Opravené a novotou zářící fasády většiny architektonických unikátů dávají zapomenout na dřívější šeď. Každý návštěvník ze zahraničí ale bude muset sáhnout při návštěvě jedinečných památek a muzeí hlouběji do peněženky. Ceny vstupného ale přibrzdil pokles kurzu rublu k dolaru a euru, takže ve většině případů fakticky nezaplatíte víc, než v jiných turisticky vyhledávaných místech kdekoliv v Evropě.

Petrohrad se svým okolím nabízí takřka neomezený počet atraktivních lokalit, které stojí alespoň za krátkou návštěvu. Turista má většinou na prohlídku metropole jen několik dní, i ty mu ale stačí k tomu, aby nasál něco z neopakovatelné atmosféry města, kterému se pro nespočet kanálů a říček přezdívá Benátky Severu. Spokojeni mohou být všichni – ti, co mají rádi místa s velkou koncentrací lidí, jistě nevynechají proslulou obrazárnu Ermitáž, kde se mohou s davy uměníchtivých zájemců tísnit u skvostných pláten světových velikánů. Do některé z postranních petrohradských uliček nebo třeba do příjemného parku zase mohou zabloudit ti, kteří mají raději klid a samotu. Jedni i druzí by však rozhodně neměli vynechat návštěvu palácových komplexů nedaleko města. V Petrodvorcích se jim naskytne pohled na park s unikátním systémem fontán a vodotrysků, v Puškinu si zase mohou při troše štěstí prohlédnout rekonstruovanou Jantarovou komnatu, záhadnou místnost opředenou řadou mýtů.

U příležitosti 315. výročí založení města, ale zejména v souvislosti s pořádáním fotbalového mistrovství světa se řada veřejných prostranství a reprezentativních budov ve městě dočkala nového hávu. Do Petrohradu se totiž sjížděly statisíce domácích i zahraničních fanoušků, aby mohly ve volném čase mezi zápasy obdivovat lesk monumentálních památek architektury. Ale i bez fotbalového šampionátu sem míří návštěvníci ze všech koutů zeměkoule prakticky po celý rok. Nejvíce turistů přijíždí během června v době „bílých nocí“, za něž Petrohrad vděčí své zeměpisné poloze. Nezapomenutelná je v tuto dobu procházka po nábřežích zaplněných tisíci převážně mladých lidí. Ti si každý takový nezvykle dlouhý den spojený s proslulým otevíráním mostů užívají na březích Něvy nebo na lodičkách přímo v jejím proudu. Oslavy, u kterých nechybí sekt a často také rachejtle, tak nápadně připomínají každoroční silvestrovské veselí. Ostatně Rusové slaví rádi a kdykoliv a pádný důvod k přípitku si najdou poměrně lehce.

Blokáda Leningradu je neodmyslitelnou součástí historie
Petrohraďané jsou na své město právem hrdi. Navzdory své nedlouhé existenci toho totiž prožilo poměrně hodně. Za 2. sv. války například dokázali obyvatelé metropole za cenu velkých obětí neuvěřitelných 872 dní vzdorovat blokádě nacistických vojsk. Od 8. září 1941 do 27. ledna 1944 bylo město doslova odříznuto od světa. V tehdejším Leningradu zůstalo uvězněno přes 2,5 milionu lidí. Následky obléhání byly děsivé – polovina obyvatel blokádu nepřežila, město se ale dokázalo ubránit a nepadlo do rukou nepřátel.

Okamžitě po začátku blokády začali Leningraďané vybírat bankovní úspory a skupovali zásoby – zejména cukr, mouku, sůl a mýdlo. Z inventury, která proběhla o několik dní později, vyplynulo, že zásoby obilí, masa či těstovin vystačí zhruba na měsíc. Aby vydrželo omezené množství mouky co nejdéle, přidávalo se při pečení do těsta až 40 procent přísad, například otruby a dokonce i piliny.

Původní čtyřsetgramový denní příděl chleba pro pracující byl v polovině listopadu 1941 snížen o 100 gramů, pár dní na to o dalších 50 gramů. Lidé ve městě začali hladovět, postupně snědli domácí zvířata, ptactvo z parků, odtrhávali tapety a seškrabávali z nich klih, „vyjedli“ dokonce i obsah lékárniček – zužitkovali zejména glycerin a vazelínu. Přes veškeré vynaložené úsilí Němci nakonec město dobýt nedokázali, pro Sověty bylo udržení pozic prvořadým strategickým vojenským úkolem. Následkům bombardování podlehlo více než 16 000 obyvatel, celkově kvůli obléhání přišlo o život bezmála 1,5 milionu lidí. Počtem obětí se tak blokáda zařadila mezi nejstrašnější bitvy v historii lidstva. Blokáda je neodmyslitelnou součástí petrohradské historie a zasvěceně vám o ní mohou vyprávět příslušníci snad všech generací. Mnohem víc než na uzavírání se do sebe a rozebírání historie myslí však dnes většina obyvatel města na rozvoj metropole, která se stále více otevírá turistům, a řadí se tak na seznam nejvýznamnějších světových turistických destinací.

Pamětníci revoluce – křižník Aurora a Palácové náměstí
Návštěvu Petrohradu si jistě nelze představit bez obhlídky jednoho z nejslavnějších plavidel na světě – křižníku Aurora. Na vodu byla vlajková loď vojenské flotily spuštěna v roce 1900. V roce 1905 byla součástí tichomořské eskadry a zúčastnila se proslulé bitvy u Cušimy, v níž Rusové utrpěli zdrcující porážku, a prohráli tak válku s Japonskem. Posádce se naštěstí podařilo Auroru zachránit a loď se v roce 1906 vrátila do Kronštadtu. Před revolucí kotvil křižník v Petrohradu. Prozatímní vláda rozhodla, že loď musí v pohnuté době město opustit. Všechno ale dopadlo jinak. Na Auroře byl ustaven revoluční výbor, v jehož čele stáli bolševici. Na stožár vyvěsili rudou vlajku a odmítli s lodí odplout. Dál není třeba pokračovat. Podle juliánského kalendáře 25. října 1917 přesně ve 21 hodin a 40 minut zazněl výstřel, který dal pokyn k útoku na Zimní palác. Řada historiků upozorňuje na fakt, že domluvený signál zazněl o něco dříve a ve skutečnosti se střílelo z děla umístěného v Petropavlovské pevnosti. Jak to vlastně s oním památným výstřelem doopravdy bylo, se po více než sto letech dozvíme jen stěží.

Jisté je, že klíčové dějinné události včetně bolševické revoluce jsou těsně spjaty s gigantickým prostorem Palácového náměstí. Označení velikosti není v tomto případě jen prázdným slovem. Devítihektarovému prostranství vévodí se svou 580 m (!) dlouhou fasádou budova Generálního štábu podle projektu architekta italského původu Carla Rossiho. Ve středu budovy nalezneme triumfální oblouk zbudovaný roku 1812 na oslavu vítězství nad Napoleonem. Na vrcholu šestnáctimetrového oblouku se vyjímá šestispřeží okřídlené bohyně Vítězství. Další připomínkou slavné porážky Napoleona je Alexandrův sloup, stojící ve středu prostranství. Jeho autorem je známý architekt August de Montferrand, který mimo jiné vytvořil i chrám sv. Izáka. Jelikož měl tento muž rád výzvy, rozhodl se i v případě sloupu pro neobvyklé řešení. Grandiózní pomník imperátorovi Alexandru I. sestává z podstavce a 650 t vážícího žulového monolitu, na jehož vrcholu stojí anděl. V Evropě tou dobou existovaly tři obdobné památníky tvořené monolitickým blokem, které však byly všechny menší. Zvedání sloupu 30. srpna 1834 přihlížela carská rodina a s ní desetitisíce lidí. Technicky složitá operace trvala necelé dvě hodiny. Obří sloup vojáci nejdříve „vykutáleli“ po nakloněné rovině do výšky jedenácti metrů. Na podstavec jej poté vyzdvihli s pomocí složitého systému lan, kladek a závaží. I dnes vás při pohledu na bezmála 50 m vysoký pomník zamrazí, když si uvědomíte, že na místě spočívá jen díky své neuvěřitelné hmotnosti, neboť není nijak spojen se zemí. S ojedinělým sloupem se pojí také řada historek. Jedna z nich hovoří o tom, že bolševici anděla na vrcholu po revoluci sundali a jeho místo měl zaujmout sám veliký Vladimir Iljič Lenin. Když však začal proslulý filmový režisér Sergej Ejzenštejn na počest desátého výročí převratu natáčet oslavný snímek Říjen, trval na tom, aby se anděl – byť jen na dobu filmování – vrátil zpět. Po natáčení se zřejmě na původní plán zapomnělo a okřídlený archanděl Gabriel, jemuž dal sochař Orlovskij podobu cara Alexandra I., dodnes stojí na svém místě.