Demokracie, republika, obec, politika – všechny tyto pojmy mají svůj počátek ve starověkém Řecku. Ale nejen to, své kořeny tu má i divadlo a literatura světa, kterému zvykneme říkat „západní“, o objevu řady fyzikálních a matematických principů nemluvě, a to jsme ještě nezmínili olympijské hry. V každém kamínku na cestě, v každém paprsku světla, onoho „zářivého Dionýsa“, jak píše Nikos Kazantzakis, v každé kapce vody omývající pobřeží, v každém závanu vzduchu vonícího borovicemi jako by se dodnes ukrýval kousek každého z nás. A my, vedeni podvědomým poutem, se sem přicházíme setkat s pěti tisíci let své historie, ale také sami se sebou.
Stát, který běžně označujeme jako Řecko, se ve svém vlastním jazyce nazývá Elliniki Dimokratia, Helénská republika. „Republika“ tu v ozvuku dávných dob splývá s „demokracií“, neboť výraz dimokratia lze použít v obou významech. A ani stopa po Řecích, kteří jsou ve své mateřštině Ellines, Heléni, ač Homér takhle označoval jen jeden maličký kmen z Thesálie. Avšak řecká mytologie si s tím věděla rady – Helénos, syn Deukalióna a Pyrrhy, vnuk Prométheův, měl syny Aiola, Xútha a Dóra, Xúthos pak Ióna a Achaia. A tak nám tu v historicky chronologickém uspořádání figurují postupně Achajové (tvůrci mykénské kultury, jejichž jméno se používalo jako souhrnné označení pro všechny řecké kmeny v době homérské), Iónové žijící již v době mykénské ve středním Řecku, Aiolové obývající ve stejné době především sever země a Dórové přišedší někdy ke konci 2. tisíciletí př. n. l. na Peloponés. Mytologicky řečeno – všechny starověké hlavní skupiny řeckého obyvatelstva pocházely z Heléna, a tudíž je označení Heléni pro veškeré obyvatelstvo zcela na místě. Byli to teprve Římané, kteří nazvali obyvatele své provincie Achaia, vytvořené Augustem roku 27 př. n. l., Graeci, aby se pak toto demonymum rozšířilo z latiny do řady evropských jazyků včetně češtiny, zde přes zvláště zvukomalebnou podobu Hřěk.
Starověké období samostatné řecké společnosti a kultury zůstalo v řeckých dějinách navždy majákem, k němuž se upínaly touhy a myšlenky všech řeckých vlastenců v nepravidelně se opakujících dobách tzv. renesancí, jež přicházely a odcházely za nadvlády byzantské (jakkoli kulturně řecké, ale státní formou navazující na Řím, když veškeré křesťanské obyvatelstvo se označovalo jako Rómaioi, Římani, zatímco výraz helén nabyl významu „pohan“) a zejména pak turecké. Výstižně o tom vypovídají slova, jež napsal Theodosios Zygomalas, učenec a vysoký úředník Konstantinopolského patriarchátu na konci 16. stol., v jednom z četných dopisů svému příteli Martinu Crusiovi, profesoru řecké a latinské filologie na univerzitě v Tübingenu: „Nevšímejte si nás, nyní barbarizovaných Řeků, obraťte svou pozornost ke staré Heladě, odkud vzešlo vše krásné a hodnotné…“ Pozůstatkem a připomínkou řeckého boje za nezávislost proti Turkům je dodnes státní heslo Eleftheria i Thanatos, „svoboda nebo smrt“. Populární, byť bez reálného základu, je tvrzení, že střídajících se modrých a bílých vodorovných pruhů na současné státní vlajce je devět podle toho, že uvedené státní heslo má devět slabik. A druhé vysvětlení vztahuje počet pruhů k počtu písmen ve slově „svoboda“ (th je v řecké alfabetě jedním písmenem théta).
Geografickým specifikem Řecka je obrovské množství ostrovů, ostrůvků a skalisek rozesetých v Jónském a Egejském moři. Jejich počet se v různých pramenech značně liší, zejména na základě použité definice ostrova. Oficiální web Řecké národní turistické organizace uvádí číslo 6000 s tím, že pouze 227 z nich je obydleno. Ostrovní svět je dost odlišný od toho pevninského a turisté ho milují, zejména jako místo odpočinkových dovolených u moře, i když některé ostrovy nabízejí také zajímavé a významné historické památky. Připomeňme třeba jen Krétu, Théru, Délos, Rhodos či Kós. Řeckým ostrovům jsme věnovali již dvě naše čísla – v jednom představujeme Krétu (ZS 3/2020), ve druhém pak vybraný zlomek z těch dalších (ZS 2/2015). Proto jsme se rozhodli, že v našem novém čísle zůstaneme pouze na řecké pevnině a nabídneme vám malý výběr ze známých míst, ale také některé lokality méně známé. (A záměrně jsme vynechali Athény, jimž v budoucnu věnujeme samostatné číslo.) I na pevnině lze strávit plážovou dovolenou, ať už třeba na pobřeží Epiru u Jónského moře, na olympské riviéře u Egejského moře nebo v některém z letovisek lemujících pobřeží Peloponésu, nicméně velmi často je řecká pevnina cílem milovníků antiky a poznávání dávné minulosti. Ale ani to není vše. Pro leckoho bude možná překvapením, že zejména severní Řecko nabízí pozoruhodnou přírodu, například v pohoří Pindos, které se může stát místem nezapomenutelné aktivní dovolené naplněné pěší turistikou či výlety na kolech. Dalším mimořádným místem je masiv Olympu – příležitost vystoupat na jeho vrchol, do sídla hlavních antických bohů a bohyní, je opravdovou výzvou.
Přesto však na pevnině převládá kulturní turistika. A tak si ještě stručně připomeňme, jak šel Řeckem čas. První velké kultury na území dnešního Řecka byly spojeny s ostrovy – kykladská v Egejském moři se stylizovanými antropomorfními soškami „idolů“, jež se po pěti tisících let staly jedním z inspiračních zdrojů avantgardy počátku 20. stol., a mínojská na Krétě s památkami sahajícími od monumentálních paláců s barevnými freskami až po neuvěřitelně propracované pečetní prsteny. Na pevnině patří historické prvenství kultuře mykénské, zčásti čerpající z mínojské, kterou můžeme zasadit zhruba do období 1600–1200 př. n. l. Kromě hmotných památek, jež nám zanechala, z nichž nejvýznamnější je bezesporu akropole v samotných Mykénách, má mykénská kultura nenahraditelné místo též jako vydatná zdrojnice řecké mytologie. Vždyť do mykénského období spadají všechny příběhy spojené s trójskou válkou, výprava Argonautů za zlatým rounem i báje o Oidipovi.
Zhruba 400 let následujících po zániku mykénské kultury představuje nejtajemnější úsek řeckých dějin. Historikové hovoří o „temných staletích“ či „temném věku“, dostupných informací je minimum, všeobecně se má za to, že šlo o období úpadku, z něhož se však jako nádherný motýl z nevzhledné kukly nakonec vylíhlo antické Řecko tak, jak jsme ho charakterizovali na začátku. Pro toto nejslavnější období starověké řecké historie se používají různá označení, různá další členění i trochu odlišné datování. Zjednodušeně ho můžeme nazvat třeba obdobím vzestupu a pádu athénské demokracie, orámovat letopočty 776 př. n. l. (začátek počítání olympijských her) a 323 př. n. l. (smrt Alexandra Velikého) a rozdělit na dvě části – dobu archaickou (8.–6. stol. př. n. l.) a klasickou (5. a 4. stol. př. n. l.). Na toto období plynule navázalo období helénismu charakterizované rozšířením řecké kultury v celém Středomoří, vládou Alexandrových vojenských velitelů (diadochů) a jimi založených dynastií, postupným rozpadem těchto velkých helénistických států a vzestupem moci Říma, jež vyvrcholila kompletním ovládnutím Řecka a Makedonie v roce 146 př. n. l.
Po rozdělení Římské říše na západní a východní část v roce 395 se Řecko ocitlo na východní straně a začalo období byzantské vlády. Definitivní konec antického Řecka se často klade do roku 529 – tehdy došlo k uzavření posledních „pohanských“ chrámů a také filozofické školy v Athénách císařem Justiniánem I., což znamenalo definitivní rozchod křesťanské říše s antickou kulturní tradicí. Už za římské vlády čelilo Řecko občasným vpádům cizinců (například v roce 267 dobyli Athény Herulové, v roce 396 Vizigóti vedení Alarichem), což pokračovalo i v byzantské éře (vpád Slovanů v 6. stol., Normanů v 11. stol.). Po čtvrté křížové výpravě, jejíž vojska dobyla v roce 1204 Konstantinopoli, vzniklo Latinské císařství jako křižácký stát, do jehož područí spadala ve formě vazalských státních útvarů (Achajské knížectví, Athénské vévodství, Soluňské království) i velká část dnešního Řecka, část území ovládli Benátčané, na severozápadě pak existoval Epirský despotát hlásící se k odkazu Byzance. Tato situace trvala i po zániku samotného Latinského císařství (1261) až do příchodu Turků. Ti začali obsazovat řecké území již od konce 14. stol. – například v roce 1387 dobyli Soluň, o 10 let později poprvé zaútočili na Athény, které definitivně obsadili v roce 1458, nedlouho poté získali i Peloponés, kde ale byla situace složitější a odehrála se tam celá série osmansko-benátských válek.
V roce 1821 začala řecká národně-osvobozenecká revoluce, jejíž průběh byl velmi komplikovaný, v politické rovině se v něm angažovaly též Velká Británie, Francie a Rusko. V roce 1830 tyto mocnosti uznaly Řecko jako suverénní království, o dva roky později bylo rozhodnuto, že se prvním řeckým králem stane bavorský princ Ota I., v té době nezletilý, který se fakticky ujal vlády až v roce 1835. Nové království bylo daleko menší než dnešní republika, nepatřila k němu ještě ani Thesálie a Epirus, natož Makedonie či mnohé ostrovy, ale základ samostatného Řecka byl položen – více než 600 let poté, co skončilo období řecké existence v lůně Byzance.