Švédsko

Rozlohou čtvrtá největší země Evropy poskytuje na svých 450 000 km² domov necelým deseti milionům obyvatel. Tvoří tělo a přední nohy skandinávského psa, zatímco sousední Norsko představuje jeho hlavu a hřbet, Finsku pak zbývá zahnutý ocas. Od Dánska ho dělí dvě mořské úžiny, jejichž jména znějí jako hudební staccato či kulometná střelba: Skagerrak a Kattegat. A pak jsou tu ještě stovky ostrovů, z nichž dva největší zase připomínají tóny země zaslíbené: Gotland a Öland.

Vlast germánského kmene Sveů – Svealand – se časem rozrostla v říši Svea rike a odtud už byl jen krůček, trvající ovšem pár staletí, ke zkrácenině Sverige. Název Sveů snad pochází z pragermánského swihoniz, což znamenalo „my sami“.

Poprvé se o tomto kmenu zmiňuje roku 98 n. l. římský historik Tacitus (latinsky suiones). V 9. až 11. století splývá osud Sveů-Švédů s mořským národem Vikingů, s nímž podnikali výpady daleko na východ přes Rusko až k Černému moři. Přijaté křesťanství jim v tom pramálo bránilo. V 11. století spojil vikingský král Erik VIII. pohanský kraj Svealand a jižní křesťanský Götaland, ale boje mezi nimi trvaly až do založení uppsalského arcibiskupství roku 1164. Krom toho bojovali Švédové pět století o nadvládu nad Baltem s Dány.

Roku 1250 nastoupil jako regent svého syna Aldemara na trůn Birger Jarl, který založil Stockholm a připojil Finsko. Největšího územního rozsahu dosáhlo Švédsko za Magnuse Erikssona (1319–1363), který zdědil i Norsko. Začal však omezovat moc šlechty, a ta se proti němu spojila s meklenburským vévodou Albrechtem. Jeho syn stejného jména pak byl roku 1364 zvolen švédským králem.

Významnou událostí v dějinách rané Skandinávie bylo roku 1397 založení kalmarské unie mezi říšemi dánskou, švédsko-finskou a norsko-islandskou. Dánové tu ale měli navrch, neboť hlavou unie se stala jejich královna Markéta I. Po svržení švédské dynastie se provdala za Magnusova syna Hakona a po smrti otcově i manželově vznesla postupně nároky na tři trůny najednou. Neoblíbeného Albrechta vypudila už roku 1389, devět let po Hakonově smrti. Formálně vydržela unie až do roku 1523.

V 15. století část švédské šlechty usilovala o vznik samostatného království. Roku 1471 dosáhlo Švédsko určité autonomie, ale v roce 1513 nastoupil na trůn norsko-dánský král Kristián II., a ten zase ve vztazích přitvrdil. O sedm let později se prohlásil dědičným švédským králem a ve Stockholmu utopil opozici v krvi.

Jedním z mála, kdo masakru unikli, byl Gustav Eriksson Vasa. Postavil se do čela odporu sedláků a horníků a s pomocí hanzovního města Lübecku svou zemi za tři roky nenáviděné dánské nadvlády zbavil (až na jižní cíp Švédska). Rokem 1523 tak skončila kalmarská unie a říšský sněm zvolil králem Gustava I.

„Otec vlasti“ se stal nejen zakladatelem nové vládnoucí dynastie Vasa, ale i moderní švédské monarchie. Zaváděním reformace mu spadly do klína rušené kláštery, z jejichž bohatství zaplatil za lübeckou pomoc a ještě založil válečnou flotilu. Další dvě století totiž měla být ve znamení boje o nadvládu nad Baltem.

Švédsko expandovalo, jak mohlo: anektovalo Estonsko, Finsko i Polsko, z jihu země konečně vyhnalo Dány. Stalo se mocnou protiváhou habsburské monarchie a získalo proti ní řadu spojenců, na druhé straně ale také četné odpůrce své rozpínavosti.

Dánové se však se ztrátou jižního Švédska tak snadno nesmířili. Už v roce 1546 zazlobil král Kristián III., když si do svého erbu vetkl tři švédské koruny jako připomínku vlastních nároků na tamní trůn. Později tato provokace přerostla v sedmiletou válku (1563–1570), která ale vůbec nic nezměnila – korunky v erbu zůstaly.

Roku 1587 byl Zikmund III. Vasa zvolen polským králem – o pět let dřív, než se stal králem švédským. Obě své země samozřejmě spojil v personální unii. Svou protireformační politikou se však znelíbil říšské radě, a když pak ještě přenechal Polákům Estonsko, byl Švédy sesazen.

Po smrti krále Karla IX. v roce 1611 byl zplnoletněn jeho sedmnáctiletý syn a nastoupil na trůn jako Gustav II. Adolf. Stalo se tak díky šlechtě, již si zavázal zaručením jejích privilegií. V roce 1630 zasáhl prvně i do třicetileté války. Za spojenectví s katolickou Francií kardinála Richelieua si nechal zaplatit, spojil se také se Sasy a porazil legendárního vojevůdce katolické Ligy hraběte von Tilly. Obrátil vleklou válku ve prospěch protestantů, ale bitva u jihoněmeckého Lützenu v roce 1632 ho stála život, možná byl dokonce zavražděn.

Jeho dcera Kristina byla ještě dítě, takže za ni vládl kancléř, hrabě Oxenstiern. Spojenectví s Francií vehnalo Švédsko do nejkrvavější fáze války – proti Ferdinandu II. Habsburskému. Podařilo se mu však připravit Dánsko o ostrov Gotland i o poslední enklávy na švédském území a ještě získat část německého pobřeží Baltu.

Panenská královna se po válce ve svých 27 letech vzdala trůnu ve prospěch svého bratrance Karla X. Gustava, který pak rozšířil švédské území na úkor Dánska, Polska i Estonska. Kristina, jež se přátelila s evangelickými emigranty včetně Jana Ámose Komenského, přijala později katolickou víru (tajně, neboť za konvertování se ve Švédsku popravovalo!) a žila převážně v Římě, kde zemřela v 62 letech, obklopena uměním, kterého si cenila víc než trůnu.

Už za Karla XI. začal postupný úpadek Švédska.  Jeho následník Karel XII. sice přemohl Dány a Poláky, ale v bitvě u Poltavy roku 1709 ho Rusové na hlavu porazili. Leč o hlavu nepřišel, dokonce se mu podařil útěk do osmanské říše. Švédsko jako velmoc tím sice v Evropě dohrálo, ale Karel dal světu přece něco: roku 1713 zřídil úřad nejvyššího justičního dozorce – ombudsmana, který později převzaly také další země a i dnes se těší značné vážnosti.

V roce 1721 byla tzv. velká severní válka ukončena smlouvou z Nystadu, jež znamenala zároveň střídání vlády nad Baltem: Švédsko bylo vytlačeno Ruskem a stalo se zemí nacionalistického mysticismu. Reálnou ztrátu moci nahradila zcela nereálná mytologie o Švédsku jako dědici dávné Atlantidy, a tím i kolébky světové kultury. Této státní doktríně se říkalo podle učence Olofa Rudbecka (1630–1702), autora čtyřsvazkového spisu Atlantica, rudbekianismus.

O poslední vzepětí zašlé slávy se pokusil král Gustav III. Měl v sobě víc německé než švédské krve a byl jedním z nejvzdělanějších panovníků, jaké kdy Švédsko mělo. Obdivoval francouzskou kulturu, psal básně i divadelní hry. Roku 1772 omezil práva stavů a o 20 let později zavedl náboženskou toleranci vůči katolíkům a židům, což mu sice vyneslo respekt například Josefa Dobrovského, bohužel však i násilnou smrt uprostřed maškarního reje.

Ani 19. století nezačalo pro Švédsko dobře. Roku 1808 s ním car Alexandr I. zrušil dosavadní svazky, nechal napochodovat své vojáky za hranice a vyhlásil spojení Ruska s Finskem, do té doby švédským. V následujícím roce byl král Gustav IV. Adolf sesazen říšskou radou a předal korunu svému strýci Karlu XIII. Téhož roku byla díky nově přijaté ústavě zavedena dědičná konstituční monarchie, která beze změny existovala až do roku 1974, aniž by byla přerušena byť jen krátkými republikánskými či dokonce revolučními pokusy.

Karel XIII. neměl potomky a jako následníka si vyhlédl někdejšího francouzského maršála: Jean-Baptiste Bernadotte se tak po Karlově smrti roku 1818 stal Karlem XIV. Janem a hlavně zakladatelem dynastie Bernadottů, která vládne Švédsku dodnes, byť je od roku 1975 její funkce především reprezentativní.

Poslední válku ve svých dějinách vedlo Švédsko v koalici proti Napoleonovi. Vynesla mu do té doby dánské Norsko (Dánsko na odškodněnou získalo Pomořansko a Rujanu). Výsledkem nerovného soužití byla unie pod švédskou hegemonií, trvající až do roku 1905, kdy se Norům definitivně přejedla a vystoupili z ní. Jelikož ale vlastních hlav pomazaných se jim jaksi nedostávalo, sáhli pro změnu po dánském princi Karlovi a přejmenovali si ho na Hakona VII.

Obě země si pak už napořád hájily svou neutralitu, dokonce i za obou světových válek – i když Nory to před nacistickou okupací neuchránilo. Proto později odolali nabídce na trojalianci se svými sousedy a co nejrychleji vstoupili do NATO, kdežto Švédsko se členem vojenského obranného paktu nestalo dodnes – mimo jiné, aby si nepohněvalo ruského obra a nevystavilo spřátelené Finsko opět jeho zhoubně dusivé náruči.

Premiér Olof Palme zavedl roku 1982 tzv. střední cestu, jakousi směs kapitalismu se socialismem. Zda zaplatil životem za ni anebo za docela jiné pletichy, není dodnes zcela objasněno. Rozhodně však zaplatilo za jeho vládu velkou cenu samo Švédsko – ztrátou hospodářského růstu a konkurenceschopnosti na světovém trhu. Do Evropské unie vstoupili Švédové teprve roku 1995, aniž by však přijali euro. Zůstali věrni své koruně, královské i platební.

Kdo četl knihu Wilhelma Moberga Vystěhovalci či viděl podle ní natočený oskarový film Jana Troella Emigranti, ten hned tak nezapomene, s jakými těžkostmi se potýkali švédští farmáři a co je vyhnalo až do Ameriky. Emigrovali nejen farmáři. Nástup kapitalismu se zkrátka v odlehlé zemi nedařil jako jinde, a následkem toho se ve druhé polovině 19. a začátkem 20. století ze Švédska vystěhovalo 1,2 mil. lidí, což byla pro tak malý národ učiněná katastrofa. Švédsko pak rádo přijalo každého, kdo byl ochoten se tam usadit – žádné hraniční kontroly tehdy neexistovaly. Volební právo, jež dosud náleželo pouze statkářům a průmyslníkům, bylo roku 1919 rozšířeno na všechny vrstvy.

Tato živelnost skončila ve 30. letech, kdy restriktivní opatření postihla mnoho uprchlíků z nacistického Německa. Ani nacistické myšlenky nezůstaly mezi Švédy úplně bez odezvy. Na druhé straně odtud pocházel třeba statečný diplomat Raoul Wallenberg, který za války zachránil stovky životů budapešťských Židů a poté zahynul v ruském zajetí.

Po válce bylo Švédsku opět třeba nové krve a hlavně rukou ochotných vzít za práci. Přistěhovalectví měly napomoci liberální zákony, které se však dnes, kdy hospodářská stabilita a zaměstnanost dávno nejsou, co bývaly, jeví jako značně problematické. Nezaměstnané cizince žijící tu po dvě i tři generace nelze jednoduše vystěhovat jen proto, že už pro ně není práce. Lidé cizího původu dnes tvoří 12 % obyvatel Švédska (10 % z nich jsou muslimové). Říká se jim „noví Švédové“. Mnozí nemají práci, zato mají spoustu času a nevybité energie.

Sociální demokracie (založená r. 1889), která je ve Švédsku s nepatrnými přestávkami u moci už od roku 1932, si však vytkla za cíl blahobyt pro všechny – a kdo by na něco takového neslyšel? V 60. a 70. letech dokonce vládla s absolutní většinou, a tak jí nic nebránilo prosadit vlastní pojetí sociálna. V praxi to znamená jedny z nejvyšších daní v Evropě, které z pohledu střední vrstvy, jež nese daňovou zátěž nejtíže, hraničí s plýtváním. Rozsáhlé až přebujelé sociální programy bývají často kontraproduktivní a solidarita s potřebnými se nezřídka mění v podporu lenochů na úkor lidí pracovitých. Politická a sociální korektnost nabývá až absurdních podob. I to je jeden z důvodů sílící xenofobie a rasismu.

V celé Skandinávii se dobře daří feminismu. Zajistil rovnoprávnost pohlaví, ale také poněkud narušil tradiční rodinné vztahy. Pomalu se stane přežitkem i koncovka -son (syn) ve většině švédských příjmení. Přibývá zato mužů na otcovské dovolené. Machismu je zkrátka na severu odzvoněno. Vždyť i heraldickému lvu ve znaku vojenské jednotky rychlého nasazení Nordic Battle Group musel být loni odstraněn penis! Obzvlášť pikantní na celé záležitosti je skutečnost, že v minulosti se právě udílením erbu zvířete bez genitálií trestala zbabělost či zrada královské koruny.

Sexuální revoluce s sebou přinesla desetiletí nízké porodnosti, která se teprve v posledních letech pomalu zvyšuje. Dnes má švédská rodina v průměru dvě děti, což je v Evropě pozitivní výsledek. Mnozí Švédové rovněž adoptují děti z exotických zemí – je to doklad liberálního myšlení, ale i handicapu málo početné vlastní populace.

Školství (zvláště to základní) bývá dáváno ostatní Evropě za vzor spravedlivého přístupu k dětem bez ohledu na jejich sociální původ. Pravda, školní pomůcky a dokonce i obědy jsou zdarma, vybavení škol a platy učitelů hradí obce. Na druhé straně ale svými relativně nízkými nároky a odmítáním známkování vede systém k rovnostářství, aniž by ti nadanější žáci a studenti dostali více šancí. Vysokoškoláci proto houfně odcházejí za lepším uplatněním do zahraničí, zejména do USA. Oproti Američanům i ostatním Skandinávcům jsou však Švédové daleko většími čtenáři, zejména denního tisku. Průměrný Švéd čte denně troje noviny! A to i přes celkový pokles jejich nákladu v posledních letech.

V čem má Švédsko vedoucí pozici, to je péče o životní prostředí. Jejím propagátorem je sám král. Když se však vyslovil proti rychlému rušení atomových elektráren, se zlou se potázal, majestát nemajestát. Lidová referenda tu mají větší váhu.

Zkrátka Švédové se rádi nadchnou pro nové myšlenky a dosti stoicky pak za ně platí. Ostatní Skandinávci si z nich proto často utahují, že poslechnou příkazu shora, aniž by se ptali proč. Flexibilita také není jejich nejsilnější stránkou. Chcete-li rychlou informaci v místě k tomu určeném, nemáte šanci prostě se jen zeptat. I když informační kancelář zeje prázdnotou, musíte zachovat povinný rituál: vyzvednout si lístek s číslem a vyčkat, až budete k přepážce vyzváni.

Jistou dávku švédského fatalismu lze ostatně pozorovat každé páteční odpoledne, kdy lidé trpělivě stojí před specializovanými prodejnami dlouhé fronty na alkohol. Čech se logicky zeptá: „To mají jindy zavřeno?“ A dostane odpověď: „Ne, ale ve všední dny sem chodí nakupovat jen alkoholici.“ Tady zřejmě rovnost neplatí.

Poněkud kuriózně působí i fakt, že švédština nikdy nebyla schválena jako úřední jazyk země (i když jím nepochybně je), má pouze status „hlavního“ jazyka. Zato parlament roku 1999 uzákonil pět jazyků menšin: finštinu, meankieli (tornedalská finština), romštinu, laponštinu a jidiš. Ty jsou sice úředními jazyky jen v určitých oblastech, ale děti ve škole se je učí všude – alespoň základy. Je to na úkor angličtiny, kterou dříve ovládal takřka každý Švéd, ale dnes pomalu už jen lidé studovaní. Všechny jazyky menšin se musela učit i všemi milovaná následnice trůnu, mladičká princezna Viktorie.

Švédsko