Thajsko 2

Pokud se necháváte inspirovat seznamem Světového dědictví UNESCO jako doporučením toho nejzajímavějšího, co daná země nabízí, pak Thajsko zde má zapsáno pět míst – významné archeologické naleziště Ban Chiang, dvě bývalá hlavní města, Ayutthayu a Sukhothai společně s historickými parky Si Satchanalai a Kamphaeng Phet, a dvě přírodní lokality, rozsáhlý lesní komplex Dong Phayayen-Khao Yai a dvojici sousedících rezervací Thungyai-Huay Kha Khaeng.

Kdyby v roce 1966 jeden mladý americký sociolog provádějící výzkum v oblasti Ban Chiangu nezakopl o vyčnívající kořen, mohl být svět ochuzen o nález, který změnil dějiny archeologie. Kruhy, mezi kterými při svém pádu přistál, se ukázaly být hrdly zakopaných nádob. Opravdové překvapení pak odborníky čekalo, když Thajsko vzorky nálezů z Ban Chiangu odeslalo k prozkoumání na univerzitu v Pensylvánii. Podle závěru amerického rozboru nádoby pocházely z období 3000 let př. n. l. To by znamenalo, že Thajsko vstoupilo do doby bronzové 700 let před Mezopotámií. Ačkoliv použití novějších metod posléze posunulo datování někam k roku 2000 př. n. l., přesto tyto nálezy opravily dosavadní pohled na území dnešního Thajska jako na zcela nevýznamný region ve srovnání s velkými civilizacemi v Indii a Číně.

Zvládnutí technologie výroby a zpracování bronzu v podmínkách primitivních společností bylo obtížným úkolem, a proto bylo spojeno především s existencí měst a království. Krajina okolo Ban Chiangu přitom nijak nenasvědčuje tomu, že by se právě tady mohla rozvíjet vyspělá civilizace. Dnes je tento kout v provincii Udon Thani, a s ním i celé severovýchodní Thajsko, Isan, nejméně rozvinutým regionem. Před tisíci lety tomu však mohlo být jinak, zvláště když další nálezy potvrdily skutečnost, že předměty nebyly do Ban Chiangu přivezeny, ale všechny byly vyrobeny přímo na místě lidmi, kteří tam pěstovali rýži a domestikovali zvířata.

Do rukou archeologů se dostaly i další starodávné předměty, šperky, zbraně a také bohatě geometricky zdobené nádoby, jejichž kopie nabízejí obchodníci po celém Ban Chiangu. Dosavadní výzkumy potvrdily, že svého vrcholu dosáhla kultura z Ban Chiangu na přelomu letopočtu, nenašly však zatím odpověď na otázku, co se s touto společností poté stalo.

Kdyby vládcové Sukhothaje byli nábožensky méně horliví, mohlo jejich království zářit déle než 140 let. Impozantní sochy mlčenlivých Buddhů důstojně přehlížejí to, co kdysi bylo královským palácem. Namísto vládců mocného království, které v čase svého největšího vzepětí sahalo od laoského Luang Prabangu až po dnešní hranice s Malajsií, se na kolech projíždějí turisté. Místo má svoji magickou atmosféru galerie pod otevřeným nebem, kde sošky kráčejících Buddhů se vznášejí s ladností, jako by kráčely po vodě, a kdy jenom čekáte na to, až k vám promluví více než jedenáctimetrový Buddha z chrámu Si Chum, jak se prý občas stává.

Sukhothaji patří hned několik primátů. Stala se prvním nezávislým thajským královstvím, dala zemi abecedu, stála u zrodu domácí posedlosti monumentálností jako prostředku k dosažení nejsilnějšího dojmu. Její sochaři začali zpodobňovat Buddhu ve všech jeho čtyřech pozicích – sedícího, stojícího, kráčejícího i ležícího.

Sukhothaj vyrostla ve stínu mocné khmerské říše v čekání na svoji příležitost. Ta nastala v roce 1238, kdy vládce Intradit dokázal sjednotit sousední menší království v jeden celek. Narodila se Sukhothaj, úsvit štěstí. Mnohem více pozornosti než králi zakladateli však historie věnuje jeho synovi Ramkhamhaengovi, který se stal zosobněním ideálního vladaře a jeho říše centrem theravadového buddhismu s chrámem Mahathat jako vůbec prvním opravdovým sukhothajským monumentem a nejdůležitějším náboženským komplexem země. Sochy Buddhů, které v prosperujícím království začaly vznikat, stanovily i pro další léta estetická měřítka kladená na tento druh umění. Místní sochaři se častěji obraceli k bronzu než kameni. Tato volba se vysvětluje thajskou povahou tíhnoucí k harmonii, která dává přednost jemnějšímu materiálu před hrubšími metodami zpracování kamene.

Svoji tvář vtiskla Sukhothaj i jiným městům. Do seznamu Světového dědictví se tak společně s ní dostala i nedaleká města Kamphaeng Phet a Si Satchanalai, turisty neprávem trochu opomíjená. Kamphaeng Phet se svými postavami Buddhů jakoby vzešlými z dílny současného avantgardního sochaře i velebná Si Satchanalai vyprávějí o době, v níž panovníci pro samou starost o náboženství přehlédli, že jejich moci vyrostl mocný konkurent. V roce 1378 Ayutthaya jako nový regionální hegemon proměnila Sukhothaj ve vazalský stát, o šedesát let později ji plně anektovala.

Kdyby Ayutthaya měla v osudovou chvíli svých dějin schopnější vládce, nemuselo se dnešní hlavní město Thajska jmenovat Bangkok. Buddhova socha v jednom z místních chrámů prý měla oči plné slz, když viděla, jakému plenění barmská vojska vystavila ve své době nejmocnější království jihovýchodní Asie. Po 400 let představovala Ayutthaya dominantní sílu celého regionu. Dnes vám k přiblížení slávy města, které na konci 17. století se svým milionem obyvatel převyšovalo populaci tehdejšího Londýna, musí pomoci představivost.

Vody tří řek, obklopující ostrov o rozloze 10 km², poskytovaly strategickou obranu a zároveň se staly čilou dopravní tepnou obchodu mezi Západem a Východem. Rovina v povodí Chao Phraye produkovala dostatek rýže, aby království mohlo prosperovat.

Ze stavebního hlediska se vše podstatné v Ayutthayi odehrálo během úvodních 150 let její existence. Tehdy vznikla většina z jejích 400 chrámů včetně triumvirátu, který tvoří Mahathat se známou Buddhovou hlavou ovinutou kořeny stromu, Ratburana stojící na místě, kde se vzájemně zabili dva princové při souboji na slonech, a Phra Si Sanphet s trojicí pagod určenou pro uložení popela tří vládců z Ayutthayi. Jako náboženské stavby vznikly z trvanlivějších materiálů, pro běžné použití sloužilo dřevo. První cihlová královská stavba se objevila až v polovině 17. století.

Ve srovnání se Sukothají byla Ayutthaya zaměřena více na stavitelství než sochařství. Své chrámy naplnila dvěma tisícovkami soch Buddhů a výjevů z jeho života. Vše s jediným cílem, podtrhnout moc svých vládců.

Tato moc se zhroutila 8.dubna 1767 pod náporem barmského vojska. Ayutthaya byla vystavena čtrnáctiměsíčnímu obležení, barmské kanony chrlily zkázu a v žáru se údajně tavilo zlato na pagodách i Buddhových sochách. Oproti minulosti tentokrát barmská armáda nepřišla s cílem Ayutthayu ovládnout, nýbrž ji úplně zničit. Po odmítnutí nabídky stát se vazalským státem, se město stalo svědkem strašlivých pouličních bojů. Král Egat uprchl a záhy zemřel na následky strádání, podle jiné verze bylo jeho tělo nalezeno u západní brány. Barmské jednotky řádily ve městě pouhý týden, ale přinesly mu úplnou zkázu. Ayutthaya byla vypleněna, její chrámy pobořeny a umělci, kteří se podíleli na jejich stavbě a výzdobě, odvlečeni do Barmy.

Kdyby jednomu z thajských premiérů neučarovaly džunglí pokryté kopce zdvihající se jen dvě hodiny jízdy od Bangkoku a kdyby jeden z thajských ekologů slevil ze své tvrdohlavosti, mohl být seznam UNESCO dnes chudší o jména národního parku Khao Yai i přírodní rezervace Huay Kha Khaeng. Přitom na papíře vypadá snaha o udržení přírodní rozmanitosti velice slibně, vždyť 15 % thajského přírodního bohatství spadá pod nějakou formy ochrany. Khao Yai se stal již v roce 1962 prvním národním parkem. Svou rozlohou 2168 km² zasahuje do čtyř provincií a je významným říčním zdrojem. Žije zde okolo 70 druhů savců, stejný počet plazů a 340 ptačích druhů. Ráno se probouzíte s křikem gibonů, pokud budete mít štěstí, můžete narazit na stádo divokých slonů, jichž se tu pohybuje asi 250, mimořádnou náhodou na tygry. Zdejší džunglí se v minulosti proháněli i dva tygři-lidožrouti, druhý z nich byl zastřelen před šestnácti lety. Do celého parku se rozbíhá třináct cest, které vedou třeba k vodopádu Haew Suwat, známému z filmové Pláže, i ke stopadesátimetrovému Haew Narok, do jehož tří kaskád se před pěti lety nešťastně zřítilo osm slonů. Hvězdy na obloze tu svítí jasně jako lampy na promenádě a místní aktivní pijavice vás během období dešťů přesvědčí o tom, jak je zdejší džungle zdravá.

Rezervace Huay Kha Khaeng je přístupná pouze na povolení, které ročně obdrží asi tisíc osob. S navazujícími rezervacemi zabírá v západním thajském pohraničí plochu, která z něj vytváří největší chráněné území pevninské jihovýchodní Asie. Jeho unikátnost spočívá v poloze na přechodu mezi tropy a subtropy. Dojde-li naplnění jeden z aktuálních projektů, bude zde na jeden čtvereční kilometr připadat nejvíce tygrů na světě.

Bez ohledu na svoji unikátnost je thajská příroda pod tlakem těch, kteří by dali přednost jejímu komerčnějšímu využití. Cesty zvolené na záchranu přírodního světa jsou značně klikaté, ta, kterou zvolil Seub Nakhasathien, bere dech absolutností své oběti. Syn jednoho z provinčních guvernérů vystudoval lesnickou fakultu. Působil v různých vládních úřadech zaměřených na ochranu přírody. Vždy se stavěl proti udělování povolení k těžbě v rezervacích. Prales měl být podle jeho názoru ponechán tak, jak je, a člověk se měl spokojit s jeho vodou a kyslíkem. V roce 1989 byl postaven do čela rezervace Huay Khaeng. Od své práce odešel s čistým stolem, dokončil poslední projekty, otevřel památník pro rangery padlé v boji s pytláky. Dnes má i on svůj vlastní pomník – 1.září 1990 spáchal na protest proti byrokratickým překážkám sebevraždu. O rok později byla jeho rezervace zapsána na seznam Světového dědictví UNESCO.