Míč létá stále rychleji mezi kopačkami hráčů ve sněhobílých dresech, než neomylně skončí v síti. Poprvé, podruhé, potřetí. A více než osmdesát tisíc diváků na stadionu Santiago Bernabéu je u vytržení. Jejich milovaný Real Madrid, slavný podobně jako věhlasná madridská galerie Prado, jim opět udělal radost.
Není to žádná fantazie, Madrid ve fotbale opravdu většinou vyhrává. Klub, který slovo Real, tedy královský, do svého názvu získal již v roce 1920 od krále Alfonse XIII., byl dokonce vyhlášen nejlepším fotbalovým týmem 20. stol.
Ve druhé polovině 50. let, v éře slavných hráčů, jakými byli Alfredo di Stefano či Ferenc Puskás, dokázal Real pětkrát za sebou vyhrát hlavní evropskou fotbalovou trofej, pohár mistrů. A další triumfy si pak připisoval až do současnosti.
I teď je klub plný fotbalových hvězd. Přinejmenším jsou to určitě ti nejdražší hráči na světě. Pan Florentino Pérez, prezident Realu Madrid a stavební velkopodnikatel, není totiž žádný troškař. Za Portugalce Cristiana Ronalda neváhal utratit 96 milionů eur, tedy téměř 2,5 miliardy korun, a za Brazilce Kaká dalších 65 milionů eur. Madridský klub tak ceny za fotbalové hráče vyšrouboval do výšin, z nichž se mnohým točí hlava.
Válka klubů a přezdívek
O přízeň madridských fanoušků se s Realem pere Atlético, sice o něco méně úspěšný, ale také slavný klub z jižnější části města, který původně založili tři baskičtí studenti žijící v Madridu. Los Merengues čili Pusinky, jak se Realu přezdívá kvůli jeho bílým dresům, mají ale v popularitě přece jen navrch. Mezi oběma kluby panuje velká rivalita. Zatímco Realu fandili původně ti bohatší, Atléticu zase více dělníci z průmyslových předměstí. Když za červenobílé Atlético začalo hrát více hráčů z Jižní Ameriky, vyfasovalo mužstvo trošku hanlivou přezdívku „Indiáni“. Jejím dalším vysvětlením je, že indiáni, kteří se pomalovávali červenou a bílou válečnou barvou, byli nepřáteli bělochů. Tedy v přeneseném smyslu i bílého Realu. Oficiálně se ovšem Atléticu přezdívá jinak – Los Rojiblancos, Červenobílí, nebo také Los Colchoneros, tedy Výrobci matrací, protože ty, které se v minulosti v Madridu vyráběly, měly právě červenobílé pruhy.
Zarytí fandové obou klubů si vyčítají třeba i to, koho kdy podporoval bývalý diktátor Franco. Původně to bylo Atlético, které několik let dokonce hrálo pod kuratelou španělského vojenského letectva, ale později se Franco přeorientoval na úspěšnější Real.
Slaví se u městských fontán
I dnes hlavně radikální příznivci Atlética předhazují městskému rivalovi, že jsou „vládním klubem“. O to více si rojiblancos u Neptunovy fontány na Paseo del Prado užívali letošní triumf svého klubu v Evropské lize.
V Madridu je vůbec zvykem slavit fotbalové triumfy u fontán. Jen o pár set metrů dál se u fontány bohyně Kybelé pro změnu scházejí fanoušci i hráči Realu. A Španělé si zde vychutnávali i triumf národního týmu na letošním mistrovství světa v Jihoafrické republice. Slavit právě ve fontánách je hlavně ve velkých vedrech, která v Madridu občas panují, praktické. A místní policisté rádi přimhouří oko, i když kvůli tomu musí odklonit dopravu. Ale udělají to rádi.
Pro Španěly, světové i evropské fotbalové šampiony, je fotbal sportovní zábavou číslo jedna. V popularitě hravě předčí i tradiční koridu, která je s jejich zemí nejvíc spojována. Je-li i v Česku fotbal sportem číslo jedna, s jeho pozicí v Madridu a ve Španělsku se to vůbec nedá srovnávat. Fotbal je tu totiž také kulturním zážitkem, který přitahuje celé rodiny. I proto jsou na stadionech desetitisíce diváků. Ne nadarmo se v hymně Realu zpívá: „V neděli odpoledne přicházejí do Chamartínu (čtvrť, kde Real hraje) madridské dívenky, jdou veselé a usměvavé, protože dnes hraje jejich Madrid.“
Klub má přitom hymny dokonce dvě – tu druhou nazvanou Centenario, sepsanou ke stému výročí založení Realu, nazpíval slavný operní pěvec Plácido Domingo.
Pohled na fotbal skoro z nebe
Madriďané nekoukají ani na nějaké to euro, pokud se to týká fotbalu. Na dračku jdou suvenýry všeho druhu. Šály, hrnečky i dresy se jmény oblíbených hráčů, a tak se drahé nákupy klubu vracejí, aniž by zbožňované hvězdy kopnuly do míče.
Zážitkem i pro ty, kdo fotbalu neholdují, je návštěva stadionu Santiago Bernabéu, pojmenovaného podle slavného hráče minulosti a bývalého šéfa Realu Madrid. Ne náhodou patří stadion spolu s madridskými obrazárnami k místům nejvíce navštěvovaným turisty. Když při okružní prohlídce vystoupáte do posledního patra, máte pocit, že jste už skoro v nebi, ale zároveň díky strmým tribunám až neuvěřitelně blízko ke hřišti.
Zavedou vás i do sálu přeplněného trofejemi, v němž nechybí kopačky hráčů, kteří slavným klubem prošly. Za Pusinky si zahrál i třeba bývalý nejlepší československý hráč z doby rozpadu společné federace Peter Dubovský, který později tragicky zahynul.
Při procházce po stadionu Realu Madrid si můžete také vyzkoušet, jaký pohled se nabízí z lavičky u hřiště, kde náhradníci čekají na svou šanci a odkud trenér udílí své taktické pokyny. Jen přímo na trávník se nesmí, snad aby ho turisté nezdupali, snad z pověrčivosti. Můžete ale zamířit přímo do kabiny, kde se hráči chystají na zápas, a nakonec také utratit eura v obchodě se suvenýry přímo na stadionu.
„Země je kulatá. Snad proto je balón centrem naší doby,“ je napsáno na vitríně s obyčejným koženým míčem v muzeu hraček ve španělském městečku Verdú. Pro fotbalový míč v Madridu to platí stoprocentně.
Další články z vydání o Madridu zde