Z čistě geologického pohledu a s určitým zjednodušením se dá říci, že hora Říp je v rámci všech projevů třetihorního vulkanismu v Českém masivu okrajovou záležitostí, a to jak rozsahem, tak i polohou. Pro žhavé síly podzemí to byl vlastně zbloudilý „výstřel“ mimo hlavní směr jejich náporu, který však z hlediska estetického obohacení české krajiny znamenal trefu nad obyčej povedenou.

Nezaměnitelný tvar, jenž bývá často přirovnáván k ženskému prsu, a k tomu poloha, kvůli níž se o Řípu pro změnu mluví jako o pupku Čech. Osamocený uprostřed rozlehlé roviny představuje nápadnou anomálii, která je viditelná z bezmála poloviny českého území a která přitahuje zraky pocestných jako magnet. Není bez zajímavosti, že Říp vykazuje i skutečný magnetismus a že je dokonce magnetickou anomálií. Hornina, která jej tvoří – u nás poměrně vzácný, olivínem chudý sodalitický nefelinit ze skupiny alkalických čedičů – totiž obsahuje značné objemové procento magnetitu, jehož krystaly s lokálně různou magnetickou orientací dokážou spolehlivě pobláznit každou magnetickou střelku.

Geologové předpokládají, že Říp byl původně stratovulkánem, který začal vršit svůj trup při střídavých erupcích a výlevech přibližně před 25 miliony lety. Tento Praříp, jehož vrchol ležel o několik set metrů výše než vrchol stávající (456 m n. m.), následně zlikvidovala eroze, jež pak obnažila z pláště sedimentů i část výplně jeho přívodního kanálu. Současný Říp je tedy sloupcem magmatu, kdysi utuhlého v nitru sopky a dnes vyčnívajícího asi 200 m nad své okolí.

Ojedinělý tvar společně s polohou předurčily, aby se Říp stal uctívaným místem opředeným mýty a pověstmi. Lze předpokládat, že již v předkřesťanských dobách na jeho vrchol příslušníci okolo žijících kmenů situovali panteon svých bohů, neboť se nikdy nenašel ani náznak toho, že by zde existovalo nějaké osídlení. Po příchodu křesťanství byla na vrcholu vztyčena svatyně, patrně dřevěný kostelík, který v roce 1126 nechal kníže Soběslav I. strhnout a na počest svého vítězství v bitvě s německým císařem Lotharem III. nahradit kamennou rotundou. Architektonicky pozoruhodná stavba s tehdy v Čechách unikátní válcovitou věží byla zprvu zasvěcena sv. Vojtěchovi, později byl ještě vybrán za jejího dalšího patrona sv. Jiří. Po staletí se u ní konaly náboženské poutě a od poloviny 19. stol. i poutě vlastenecké.

Geolog Václav Cílek v jednom ze svých esejů píše o potřebě chránit místa, kde se odehrávaly naše velké národní zápasy, a v této souvislosti říká, že bez Řípu „bychom prostě nebyli obyvateli české kotliny.“ To jistě ne, ale také bychom nebyli obyvateli české kotliny, kdybychom se i tady nesnažili sem tam nějakou skutečnost vylepšit anebo poupravit tak, aby se vyjevila v lepším světle. Takovéhle „kutilství“ se projevuje již v tom, že kopec Říp nazýváme horou, o překrucování legendy s populárním praotcem pak ani nemluvě. Snaha okrášlit přímo náš národní symbol zase vedla k několika nepříliš povedeným stavebním zásahům při opravách rotundy a za vysloveně nešťastné je nyní považováno i zalesnění Řípu, ke kterému dala popud vlna národního romantismu a k němuž se přikročilo v roce 1879. Do té doby pokrývala úbočí Řípu skalnatá step s mnoha vzácnými rostlinnými druhy, které se tu udržely patrně přes celý holocén, a z vrcholu se otevíral kruhový výhled nemající v Čechách obdoby.

Dnešní návštěvník má na temeni Řípu nutně rozporuplné pocity. Výhled odtud ho nadchne, přestože je, bohužel, omezený na dvě zarůstající vyhlídky vzdálené od sebe několik set metrů cesty hustým lesem. Když si pak ale přečte nápis v průčelí Boumovy chaty, který doslova hlásá „Co Mohamedu Mekka, to Čechu Říp“, neví, jestli se má smát anebo vykonat hidžru, tedy utéct odtud podobně, jako kdysi Mohamed utekl z Mekky.

Další články z vydání o Českém středohoří zde