V naší zemi najdeme přírodní romantiku bizarních skalních měst, romantiku vinohradů, romantiku říčních údolí, romantiku Moravského krasu s tajemstvím řeky Punkvy, romantiku starých stromů, pamětníků dějů dávno minutých, i tajemnou krásu v zrcadlech rybníků. Horizont Českého středohoří je téměř pohádkový, když vystupuje z údolních mlh. A staré lipové aleje, které spínají své větve nad polní cestou, vytvářejí dojem slavobrány, jíž vstupujeme do zaslíbené země. Existuje i romantika architektury v harmonickém souznění s přírodou, tajuplné hradní zříceniny opředené hustou pavučinou pověstí, mytologická místa spojená s naší dávnou minulostí.
Výrazy „romantický“ a „romantismus“ jsou odvozeny od slova „román“. Protože romány všeobecně, a v 19. stol. zvlášť, oplývaly emocemi, dramatičností, popisy krásy ve všech jejích podobách, zabývaly se tajuplnými jevy a záhadami historie, tak i my dnes považujeme romantiku za něco, co je plné fantazie a tajuplné krásy, co je neobyčejné až pohádkové, idylické i emočně vypjaté.
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa č. 3/2015
Zdá se to skoro neuvěřitelné, ale Evropané začali obdivovat půvab krajiny poměrně nedávno, zatímco například v Číně a Japonsku bylo uctívání přírody součástí národní kultury po celá tisíciletí. První nesmělé začátky přicházejí do naší západní civilizace až v renesanci jako obdiv ke kultivované přírodě, tedy k architektonicky řešeným zahradám. Na obrazech se poprvé objevuje volná, i když jen snová krajina až na Giorgioneho plátně Spící Venuše. K jakémusi masovému návratu k přírodě dochází až s příchodem romantismu, který je reakcí na chladný klasicismus a racionalismus.
Romantismus se začal prosazovat od konce 18. stol. v Anglii a během následujícího století zasáhl celou Evropu. Nebyl to jen umělecký směr, ale v podstatě i životní styl, který objevil individualitu člověka, jehož životu dal nejvyšší hodnotu. Našel také zálibu v estetických hodnotách divoké přírody a postupem času nám ukázal, že kromě obdivu je třeba onu krásu i chránit…