„Ideální místo pro hrad“, napadne vás nejspíš, podíváte-li se z ochozu věže hradu Rožmberk pod sebe dolů, na úzký protáhlý ostroh sevřený hluboce zakleslým meandrem Vltavy. Lineckou stezku, která odnepaměti vedla po břehu řeky, měla odtud hradní posádka jako na dlani a nikudy jinudy se nepřítel přiblížit nemohl. Ale i když pominete praktickou stránku věci, budou vás napadat superlativy, protože poloha hradu stojícího v objetí lesů, vody a strání je impozantní a zároveň romanticky malebná.
Mluvíme o hradu, ale ve skutečnosti se jedná o hrady dva, nazývané Horní a Dolní. Na základě nejstarších písemných dokladů z roku 1250 se historici domnívají, že Horní hrad nechal pravděpodobně vystavět Vok I. z Rožmberka jako sídlo nově etablované šlechty, odnože starého českého rodu Vítkovců, jinak též pánů z Růže – odtud název Rožmberk, jenž vznikl počeštěním německého Rosenberg. Tomuto raně gotickému objektu vévodila vysoká obranná věž kruhového půdorysu, k níž se přimykal palác chráněný hradební zdí s příkopem. Strategicky výhodná poloha však hradu moc neposloužila, neboť byl několikrát dobyt a nakonec po velkém požáru v roce 1522 opuštěn. Na místě paláce potom v 19. století vyrostlo několik obytných a hospodářských budov využívaných jako letní šlechtické sídlo, takže od té doby je jedinou autentickou připomínkou původního hradu ona válcová věž, které se říká Jakobínka. Areál bývalého Horního hradu dnes patří České poště a veřejnosti není přístupný.
Dolní hrad byl postaven ve 30. letech 14. století na temeni ostrohu jen pár desítek metrů na západ od vstupu do Horního hradu, s nímž jej spojoval padací most nad uměle prohloubeným příkopem. Jádrem nového objektu se stal dvoupatrový palác, k němuž od severu přiléhaly dvě věže propojené hradbou, a uzavírající tak společně s palácem obdélníkové nádvoří. Tato kompaktní dispozice zůstala v hlavních rysech zachována do současnosti, přestože podobu hradu poznamenaly četné stavební zásahy, z nichž ale zásadní byly jen tři. Těsně po polovině 16. století, kdy už v čele panství stál mladičký Vilém, začaly úpravy inspirované italskou renesancí, které pokračovaly i za vlády jeho následníka a bratra Petra Voka. Poslední mužský příslušník slavného rodu potom přepsal majetek na svého synovce Jana Zrinského ze Serynu, který se zasloužil hlavně o to, že část hradních interiérů pozměnila manýristická malířská výzdoba. V roce 1620, ještě před bitvou na Bílé hoře, získal Rožmberk francouzský generál v císařských službách, hrabě Charles Bonaventura Buquoy, jako náhradu za nevyplacený žold pro své vojáky. V držení jeho potomků pak hrad zůstal následující čtyři století až do konce 2. světové války, po níž jim byl zkonfiskován na základě Benešových dekretů. Buquo…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Českobudějovicko