V německy mluvících oblastech se píše Rhein a vyslovuje „rajn“, stejně jako v anglofonních zemích, kde však užívají psanou formu Rhine. Francouzi mají Rhin („rén“), Nizozemci Rijn („rejn“), u nás se název jedné z nejznámějších evropských řek píše i vyslovuje stejně – Rýn. Současné podoby názvu Rýna se od sebe více či méně odlišují i v jiných jazycích, ale kdybychom zkoumali jejich genezi, různými cestami bychom nakonec dospěli ke keltskému pojmenování Renos. Jeho etymologie nebývá vysvětlována úplně jednoznačně, a proto se protentokrát spokojme s tím, že nejspíš znamená „řeku“.
S čím bychom se ale naopak spokojit neměli, to je údaj 1320 km, uváděný v mnoha publikacích, učebnicích i atlasech jako délka toku Rýna od pramene k ústí. Stalo se totiž něco, čemu se skoro nechce věřit – počátkem 30. let minulého století byl Rýn v jedné německé encyklopedii zřejmě záměnou dvou číslic „prodloužen“ o 90 km a toto číslo se potom nekritickým kopírováním všude možně rozšířilo, dokonce i do vědecké literatury. Teprve koncem minulého desetiletí chybu náhodou objevil jistý univerzitní profesor biologie z Kolína nad Rýnem, což pro Rýn znamenalo návrat z dvanácté na třináctou příčku v běžně uváděném pořadí nejdelších vodních toků Evropy. Jeho skutečná délka by tedy měla být 1230 km, případně podle některých v současnosti publikovaných údajů o dva až tři kilometry větší. Zajímavé na tom je, že ještě ve druhé dekádě 19. stol. by se ona popletená délka od skutečnosti moc nelišila. Po roce 1817 ale kvůli snazší plavbě započaly práce na regulaci rýnského koryta a v následujících padesáti letech byla řeka jen v Hornorýnské nížině napřímena o více než 70 kilometrů.
Kolébkou Rýna je švýcarský kanton Graubünden, kde nad průsmykem Oberalppass (2044 m n.m.) pramení Přední Rýn (Vorderrhein). Ten se v obci Reichenau poblíž města Chur spojuje se Zadním Rýnem (Hinterrhein) a jejich vody dále pokračují již jako Rýn, respektive – pokud se budeme držet vžitého členění celého toku – jako Alpský Rýn (Alpenrhein). Úsek Alpského Rýna končí na prahu Bodamského jezera, které pak řeku přitékající k němu od jihu vysílá západním směrem, aby si poskočila ve známém Rýnském vodopádu a výrazně posílena přítokem Aare dosáhla Basileje. Tam se prudkým ohybem znovu vrací do původního směru a pokračuje k severu.
Na úsek mezi Bodamským jezerem a Basilejí, jenž se nazývá Vysoký Rýn (Hochrhein), navazuje Horní Rýn (Oberrhein), který už postrádá ráz horské řeky. V délce zhruba 300 km protéká náplavami Hornorýnské nížiny a přibírá dva velké pravostranné přítoky Neckar a Mohan (Main). U města Bingen am Rhein začíná Střední Rýn (Mittelrhein) sahající až k Bonnu, kam si razí cestu úzkým skalnatým údolím – ano, přesně tím, které je jedním z největších magnetů německého turistického ruchu. První část tohoto úseku, od Bingenu po Koblenz, je od roku 2002 zanesena v seznamu Světového dědictví UNESCO jako „Horní část údolí Středního Rýna“. Řeka tu však bývá ještě častěji zmiňována jako Romantický Rýn a není divu. Bájná skála Lorelei, jež na 555. kilometru toku donutí Rýn k náhlému zeštíhlení, spousty vinic s horolezeckými ambicemi a nevídaná koncentrace hradů a zámků, to jsou hlavní komponenty silného romantického zážitku, který si odsud většina návštěvníků odnáší a který nenaruší ani vlaky, svištící po tratích na obou březích v několikaminutových intervalech. Na konci této části rýnského údolí se v Koblenzi do Rýna vlévá další významný přítok Mosela (Mosel).
Dolní Rýn (Niederrhein) již postrádá dramatičnost předchozího úseku. Protéká Kolínem (Köln), dále několika velkoměsty rýnsko-rúrské konurbace, kde se k němu přidávají řeky Rúr (Ruhr) a Lippe, a potom už plyne Dolnorýnskou nížinou ke svému poslednímu úseku, kterým je rozlehlé deltovité ústí, objímající svými krajními rameny dobrou čtvrtinu území Nizozemska. V deltě Rýna (běžně se o ní hovoří také jako o deltě Rýn – Šelda (Schelde) – Máza (Maas), jelikož tyto tři řeky se tu vlévají do moře společně) byly v druhé polovině minulého století vybudovány nesmírně nákladné systémy hrází, přehrad, propustí a mobilních bariér, které ochraňují vnitrozemí před přívalovými mořskými záplavami a které patří k nejsmělejším vodohospodářským dílům, jaké kdy byly na světě realizovány. Systém, nazývaný Delta, chrání i Rotterdam, jenž se stal největším evropským přístavem právě díky Rýnu.
O údolí Rýna se často hovoří jako o Rýnském prolomu, případně jako o Rýnské příkopové propadlině. Údolí je totiž většinou své délky součástí Západoevropské riftové zóny, která probíhá z jižního Norska přes západní Evropu a dále přes Korsiku, Sardinii, Sicílii a Tunisko na Saharu. Tato lineární struktura zasahující do velkých hloubek se začala projevovat ve starších třetihorách před necelými 50 miliony let, kdy se i rýnské údolí začalo rozestupovat a jeho centrální část poklesávat. Pokud půjde všechno nadále tak, jak se dnes předpokládá, potom se Rýn časem změní v mořský záliv a za nějakých 100 až 150 milionů let bude například Wiesbaden stát na východním pobřeží nového oceánu, kdežto Mohuč bude v zámoří.
Na své dlouhé pouti z alpských údolí k severomořskému pobřeží Rýn protéká územím čtyř států – Švýcarska, Rakouska, Německa a Nizozemska – a k tomu je ještě hraniční řekou pro Lichtenštejnsko a Francii. Jeho povodí, jež má rozlohu asi 200 000 km2, a odpovídá tak přibližně rozloze Běloruska, navíc zasahuje i na území Belgie, Lucemburska a nepatrným dílem do Itálie. Rýnské vody se ale nedrží jen v přírodou vymezených hranicích, prostřednictvím průplavů mají spojení s mnoha evropskými řekami. Když budeme jmenovat pouze ty, které jsou dostupné z Rýna vodními cestami mezinárodního významu, tak jsou to vedle Šeldy Emže (Ems), Vezera (Weser), Labe (Elbe) a dále též Dunaj (Donau) spojený s Rýnem prostřednictvím Mohanu. Ve stadiu výstavby je v současné době moderní průplav, jenž umožní plavbu velkých nákladních člunů mezi Rýnem, Šeldou a francouzskou Seinou.
Rýn byl strategicky i obchodně významnou vodní cestou již ve starověku a zůstal jí po celý středověk i v novověku. Teprve v posledním čtvrtstoletí se jeho strategická důležitost stala bezpředmětnou (už pominula i hrozba, že břehy řeky obsadí tanky udatné Československé lidové armády), zato význam pro transport surovin a zboží neustále průběžně vzrůstal. Rýn je pro velké lodě splavný až do Basileje a na této bezmála devítisetkilometrové trase protéká oblastmi, jež patří k nejzalidněnějším na kontinentu, oblastmi s vysokou koncentrací průmyslu i oblastmi s rozvinutou zemědělskou výrobou. Přitom těží z výhody, že jeho průtok zůstává během roku poměrně vyrovnaný, neboť závislost vodního stavu na tání alpských sněhů se silněji projevuje jen na Alpském a Vysokém Rýnu.
Z hlediska intenzity říční dopravy i celkového přínosu pro evropské hospodářství Rýn již dlouho nemá mezi ostatními řekami konkurenci, za což však musí platit daň v podobě znečištění svých vod a narušení okolního přírodního prostředí. Tak například již vzpomenuté napřimování a prohlubování rýnského koryta sice podstatně usnadnilo plavbu, ale zároveň zvýšilo erozní schopnosti toku a na mnoha místech říční nivy způsobilo pokles hladiny spodních vod. V minulém století, dokud ještě hektický rozvoj průmyslu i lodní dopravy nebyl nucen brát ohled na ekologii, se z Rýna stala doslova stoka Evropy. V reakci na tento stav vznikla Mezinárodní komise pro ochranu Rýna před znečišťováním a počínaje 60. léty bylo podepsáno několik závazných mezinárodních úmluv, kterými se zainteresované státy postupně zavazovaly ke stále přísnějším ochranářským opatřením. Vše ještě urychlila průmyslová havárie u Basileje v roce 1986, kdy při požáru v areálu firmy Sandoz uniklo do řeky několik desítek tun jedovatých chemikálií, které v části Rýna vyhubily veškeré vodní organismy a kvůli nimž musely být na čas odstaveny úpravny pitné vody mnoha příbřežních měst a obcí. V posledních desetiletích je do ochranářských opatření navíc zahrnován i nový způsob ochrany před povodněmi. Dosavadní technicistní způsoby (především výstavba hrází) se moc neosvědčily, a tak v okolí toku Horního Rýna začala být budována soustava poldrů, jež by měla být schopna zadržet až dvousetletou vodu.
Rýn ale zdaleka není jen přírodním fenoménem; patří k těm řekám, které se nejvýrazněji zapsaly do evropské historie a zároveň zanechaly i nepominutelnou stopu v její kultuře. Nejpilněji se v tomto směru činil na území dnešního Německa – jen ve stručnosti připomeňme, že pro římskou říši býval hranicí, u níž končil civilizovaný svět, a že později byl zase mnohokrát hranicí, o kterou se bojovalo ve finálních fázích různých lokálních, ale i celoevropských válečných konfliktů. Na Rýnu se vícekrát lámaly německé dějiny – tyto vesměs pohnuté události nemohly zůstat nepovšimnuty písemnictvím a byly hojně reflektovány různými druhy umění. Rýn pevně zakotvil v německých mýtech a pověstech, zalíbení v něm nacházely generace malířů i básníků (zhudebněná báseň Die Wacht am Rhein aneb Stráž na Rýnu se svého času zpívala jako neoficiální německá hymna) a figuruje i v jednom z nejproslulejších operních děl, Wagnerově sérii Prsten Nibelungův. Během staletí Němci získali k Rýnu velice silný citový vztah, povýšili jej na svou národní řeku a dodnes o něm mluví jako o Otci německých řek.