O japonské Cestě čaje se na Západě nejčastěji mluví jako o „čajovém obřadu“. Není to zrovna šťastné řešení, protože v japonštině tvoří toto slovo znaky „čaj“ a „cesta“ (kromě „sadó“ se někdy vyslovuje také „čadó“). Podobně jako v mnoha jiných japonských „cestách“ (džúdó = cesta obratnosti, kjúdó = cesta luku, lukostřelba, šodó = cesta písma, kaligrafie atd.) to není pouhý rutinní rituál, ale především jedna z cest k dosažení pravého poznání ve smyslu zenového buddhismu. Zvládnutí Cesty čaje není jednorázovou záležitostí, ale celoživotním úkolem.

S čajem se Japonci seznámili v 9. stol. prostřednictvím Číňanů, ale ve větší míře se začal pít až v 13. stol. Oblíbili si ho nejen buddhističtí mniši, ale také zámožní samurajové, kteří se při jeho pití rádi chlubili drahými porcelánovými šálky dováženými z Číny a Koreje. V 15. stol. se začala formovat ustálená pravidla pro obřadné pití čaje, tvůrcem opravdové Cesty čaje (kromě výrazu sadó se užívá také termín čanoju – „horká voda na čaj“) se ale stal až v 16. stol. Rikjú z rodu Sen (Sen no Rikjú). Čajovému obřadu dal pevný duchovní a estetický základ, opřený o učení zenového buddhismu a vymezený dodržováním čtyř hlavních principů: harmonie (wa), úcta (kei), čistota (sei) a zklidnění (džaku). Důležitá role byla přidělena také estetickému principu wabi, který odhaluje krásu v střídmosti, jednoduchosti a také v nedokonalosti.

Rikjú se stal osobním čajovým mistrem samurajského vojevůdce Hidejošiho Tojotomiho, jemuž se roku 1590 podařilo Japonsko rozdrobené do „válčících provincií“ sjednotit pod svou vládou. Dochovaly se záznamy o tom, že Sen no Rikjú organizoval pro Hidejošiho čajové obřady i během bojových akcí, mimo jiné při několikaměsíčním obléhání hradu Odawara. Pak se ale dostal s Hidejošim do sporu a musel na jeho příkaz spáchat v roce 1591 seppuku. Důvod není zcela jasný, nejspíš to bylo kvůli tomu, že nechtěl poskytnout Hidejošimu svou dceru jako vedlejší milenku. Majetek rodu Sen byl konfiskován, ale o několik let později udělil Hidejoši Rikjúovým potomkům milost, takže jeho vlastní syn Dóan i adoptivní Šóan mohli pokračovat ve výuce čajového obřadu. Zatímco Dóan zemřel bez potomků, na Šóana navázal jeho syn Sótan, po němž se rod rozdělil do san Senke (tří rodin Sen). Každá z nich založila vlastní školu sadó a jejich tradice pokračuje dodnes. Nejznámější je škola Urasenke, která původně sídlila v zadní části rodového domu v Kjótu (ura = zadní část). V roce 1949 byla založena stejnojmenná nadace, která podporuje šíření sadó po celém světě a od roku…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Japonsko