Upozornit na všechny kostely, kláštery, paláce a další památky Salamanky v jednom článku představuje téměř nesplnitelný úkol. Památek je mnoho a téměř všechny jsou významné, ať už svou architekturou nebo působením nějaké významné osobnosti. Salamanca má totiž díky věhlasné univerzitě a veličinám, které prošly jejím aulami, také svůj nepominutelný duchovní rozměr. Unikátní architektura ve spojení s neuchopitelnou atmosférou činí ze Salamanky město naprosto výjimečné, „srdce a jádro španělské kultury,“ jak prohlásil americký spisovatel James A. Michener.
Po návštěvě Salamanky jistě nikoho nepřekvapí, že na seznam Světového dědictví UNESCO byla zapsána již roku 1988. Zběžná návštěva města však ke vstřebání všech dojmů nestačí. Na prohlídku si vyčleňte alespoň dva dny, i tak se stačíte seznámit jen s tím nejdůležitějším.
Salamanca ležící na řece Tormes se pyšní památkami, jež se klenou v širokém časovém oblouku od římského kamenného mostu až po secesní Lisův dům (Casa Lis), který v roce 1905 postavil architekt Joaquín de Vargas y Aguirre pro průmyslníka Miguela Lise. Modrozelené, do dálky svítící vitráže Lisova domu (dnes Muzeum secesního umění) vás upoutají jako první, když budete stoupat od římského mostu ke katedrále.
Salamanca je však především městem platereskním, městem přetíženého a zdobného stylu, jenž se zrodil ze spojení pozdní gotiky, mudéjaru a italské renesance. Květinové motivy ve štuku, filigránská sloupoví, medailony, orli, lastury, výklenky, heraldické motivy – to všechno naleznete na průčelích kostelů či konventů, ale i na stavbách světských, na šlechtických palácích či na budově univerzity.
Hned za Lisovým domem vyčnívá nad okolními střechami katedrála. Ve skutečnosti jsou dvě – vedle románské totiž vyrostla katedrála renesanční, aniž tu starou zničila nebo potlačila, jako by se nedokázala odpoutat od středověkého odkazu a chtěla na něj navázat. Stará katedrála, vrcholná ukázka španělského románského stylu, kam se vchází přes katedrálu novou, se začala stavět v polovině 12. stol. a dokončena byla v 1. pol. 13. stol. K nejcennějším dochovaným dílům v ní patří jasnými barvami zářící fresky v kapli sv. Martina. Víme přesně, kdy vznikly, neboť je na nich uveden rok 1262 a dokonce i jméno autora – Antón Sánchez de Segovia.
Hlavní oltář staré katedrály oslní zlatem a stříbrem. Vévodí mu románská soška Panny Marie z Vegy, patronky Salamanky, z přelomu 12. a 13. stol. Vlastní oltář sestává z 53 deskových obrazů s výjevy ze života Krista a Panny Marie. Vytvořil je zhruba v polovině 15. stol. italský malíř Dello Delli. Jeho bratr Nicolás Delli, zvaný Florenťan, pak celý prostor hlavní kaple (Capilla Mayor) korunoval freskovou výzdobou v kupoli znázorňující Poslední soud. Za pozornost stojí též varhany, na které v 16. stol. hrával mistr Francisco Salinas, jehož hudba inspirovala k poezii plné harmonie dalšího skvělého muže španělského Zlatého věku úzce spjatého se Salamankou, básníka Luise de Leóna, s nímž se při procházce městem ještě mnohokrát setkáme.
Ze staré katedrály se vstupuje do jednoduchého rajského dvora, který vznikl ve stejné době jako ona, takže neoplývá žádnou filigránskou výzdobou typickou pro pozdější styly. Navíc byl značně poškozen při zemětřesení v roce 1755. Podstatné je, že se odtud vchází do dalších čtyř kaplí, mj. do kaple sv. Barbory z roku 1334, v níž až do roku 1843 skládali zkoušky studenti zdejší univerzity.
Nová katedrála je pozdně gotická s renesančními prvky a dotvořená jemnou barokní výzdobou. Stavět se začala v roce 1513, vysvěcena byla až v roce 1733. Barokní výzdoba ctí proporce i dekor platereska. Členové rodiny Churriguerů, významných představitelů španělského baroka, tu ještě drželi svůj rozmach na uzdě, protože jinak jsou proslulí typickými barokně přebujelými tvary. Vždyť podle této rodiny bývá španělské baroko někdy nazýváno barroco churrigueresco. Vynikli zejména Joaquín a Alberto Churriguerové, kteří mj. navrhli v polovině 18. stol. pro novou katedrálu chórové lavice, jež pak vyřezal Juan de Múgica.
Trojlodí nové katedrály vás povznese do výšin díky množství štíhlých sloupů plynule přecházejících v elegantní žebroví klenby. Celý prostor je plný světla, které sem propouštějí četná okna. Z množství kaplí stojí za zmínku dvě. Pozlacená (Capilla Dorada) vděčí za své jméno množství zlata, které vám vyrazí dech. Někdy se jí také říká kaple Všech svatých, protože zlatě polychromovaných soch světců je tu víc než stovka. Vynikají postavy Adama a Evy a hrůzostrašné smrtky. Výzdoba pochází z 16. stol. stejně jako obraz Panny Marie s Ježíškem a malým Janem Křtitelem v další kapli. Říká se jí kaple Moralesovy Panny Marie podle autora obrazu Luise de Moralese, jednoho z nejvýznamnějších představitelů španělského manýrismu.
Po prohlídce interiéru stojí za to obejít katedrálu kolem dokola a pokochat se její vnější platereskní výzdobou. Z portálů vyniká zejména ten s motivy Narození Krista, jehož autorem je Juan Gil de Hontañón, příslušník významné rodiny renesančních architektů a sochařů. Jeho syn Rodrigo Gil de Hontañón postavil v Salamance několik paláců a klášter sester bernardinek.
Od katedrály zamíříme k univerzitě, jedné z nejstarších v Evropě, kterou založil roku 1218 král Alfons IX. Leonský. Záhy se stala prestižní školou, kde se pěstovala zejména teologie a jejímiž aulami prošli snad všichni významní mužové skvělého španělského humanismu a období Zlatého věku španělské kultury. Zmínit všechny španělské osobnosti spojené se Salamankou je nemožné. Připomeňme však alespoň několik.
Dominikán Francisco de Vitoria byl teolog působící nejprve v klášteře sv. Štěpána a později na univerzitě. Položil základy moderního mezinárodního práva a práv člověka. Oprostil se od středověké víry v univerzální svrchovanost papeže a císaře a odmítl přesvědčení o přirozené nadřazenosti evropského člověka nad americkým domorodcem. Jezuita Francisco Suárez zpochybnil právo na dobývání založené na evangelizaci, odmítal otroctví a hlásal, že všichni lidé se rodí svobodní. Královskou autoritu odvozoval od lidu, nikoli od Boha. Augustinián Martín de Azpilcueta byl nejlepším ekonomem své doby, jenž jako první formuloval příčiny inflace.
na španělských a portugalských univerzitách, kde si tehdy studenti tímto způsobem vydělávali na jídlo. Dnes je členství v tuně zdrojem zábavy a příležitostí k cestování a setkávání se studenty z jiných univerzit
Nekonečný je též zástup literátů: básníci Luis de León a mystik sv. Jan od Kříže; Antonio Nebrija, autor první gramatiky španělského jazyka, jehož socha v nadživotní velikosti vévodí nábřeží řeky Tormes, nedaleko od sousoší Lazarilla z Tormesu, hrdiny prvního pikareskního románu, o jehož autorství se dodnes vedou spory; Luis de Góngora a jeho mladší současník, dramatik Pedro Calderón de la Barca, ale i dobyvatel Hernán Cortés, jenž psal z Nového světa španělskému králi vytříbené dopisy, které se považují za svého druhu první eseje v evropské literatuře; Diego Hurtado de Mendoza, Diego de Saavedra Fajardo… Pominout nelze Miguela de Unamuna, španělského spisovatele a filosofa, hojně překládaného i do češtiny, jednoho z předních představitelů literární Generace 1898, která se v době naprostého kulturního úpadku snažila o obnovu jazyka a myšlení. V době těsně před vypuknutím španělské občanské války v roce 1936 byl na salamanské univerzitě rektorem, z níž ho fanatici obou proti sobě stojících stran konfliktu vyhnali. Pro svoje neotřelé názory byl nepohodlný oběma táborům a několik měsíců po těchto událostech zahořklý zemřel. Dnes je v domě, kde bydlel, zřízeno jeho muzeum a nedaleko stojí i jeho socha. Často se u ní zastavují současní salamanští studenti a u podstavce přednášejí na veřejnosti své vlastní verše.
Salamanská univerzita je chrámem vědění nanejvýš důstojným. Než začneme obdivovat západní průčelí její budovy, mineme sochu Luise de Leóna, jenž na univerzitě přednášel, ale dostal se do sporu s inkvizicí, která jej v letech 1572–1576 věznila a mučila. Proslul tím, že se po letech vrátil za katedru a pronesl památnou větu: „Jak jsme si včera říkali…“ Při pohledu na průčelí dejte pozor, aby se vám ze všech těch ornamentů, zejména květinových, nezatočila hlava. Průčelí je horizontálně rozčleněno římsami do tří pásů. V dolním je uprostřed nad oběma vchody kruhový medailon s reliéfy Isabely Kastilské a Ferdinanda Aragonského, prostřednímu dominuje erb císaře Karla V., po stranách s medailonky antických mytologických postav a božstev, nejvyšší část představuje ráj. V bohaté sochařské výzdobě se skrývá i jeden výjev, který se stal jakýmsi neoficiálním symbolem Salamanky. Je to lebka, na které sedí žába. O jeho symbolice se vědci stále přou. Průvodcům dnes slouží k odlehčení náročného výkladu. Často turisty vyzývají k jeho hledání, protože v té změti všeho možného opravdu není jednoduché najít jednu lebku s žábou na temeni. Nejde o novodobou záležitost. Zlobil se nad tím už Miguel de Unamuno, když prohlásil: „Není nic špatného, že vidí žábu na lebce, smutné je, že vidí jenom ji.“
My však takoví nebudeme a vstoupíme na nádvoří, odkud se vchází do aul, často pojmenovaných po slavných učitelích. Je zde aula Franciska Vitorii, Luise de Leóna, ale i jeho přítele, vynikajícího hudebníka Franciska Salinase, jehož Luis de León oslavil básní Óda na Salinase.
V patře, kam vede zdobené platereskní schodiště, je umístěna univerzitní knihovna, nejstarší v Evropě, kterou dal založit Alfons X. Učený už v roce 1254. Má krásnou výzdobu, původně gotickou, ale barokně upravenou Manuelem Churriguerou. Největší význam však spočívá v jejím fondu, kde je uložen např. rukopis Liber Canticorum de la reina doña Sancha z 11. stol. nebo rukopis slavné Knihy dobré lásky od Juana Ruize, Arcikněze z Hity, půvabného a rozverného dílka z přelomu 13. a 14. stol., které si může přečíst i český čtenář ve skvělém překladu Antonína Přidala.
Salamanca je také městem klášterů a kostelů. Již jsme zmínili klášter sv. Štěpána z 16. stol., dílo Rodriga de Hotnañóna a barokního architekta Josého Churriguery, před nímž stojí socha Franciska de Vitorii. Následují kláštery klarisek, uršulek, augustinek (Purísima), dominikánek (de las Dueñas) nebo dům, kde v roce 1570 bydlela sv. Terezie z Ávily, když zakládala zdejší kláštery a čelila při tom nejrůznějším protivenstvím. Ve všech případech jde o jedinečná architektonická díla 16. a 17. stol. Z kostelů se zmíním jen o jednom. Stojí mimo historické městské jádro, ale neměl by ujít vaší pozornosti. Románský kostelík sv. Marka z 12. stol. má kruhový půdorys a vzdáleně připomíná naše rotundy. Žádný podobný ve Španělsku snad ani neexistuje.
Kromě církevních staveb stojí za pozornost také některé šlechtické paláce, třeba rodiny Anayů, Orellanů, Fonseků a především Monterreyů. Tento palác z roku 1539, dnes v držení slavného rodu vévodů z Alby, je snad nejreprezentativnější ukázkou španělského platereskního stylu. Když si uvědomíme, že dnes obdivujeme pouze jedno křídlo původně zamýšlené, ale nedostavěné budovy, můžeme si udělat představu o bohatství šlechtických rodů, které toužily mít svoji rezidenci v tak věhlasném městě.
Při procházce budeme míjet i menší domy, které také potěší naše oko. Zmíníme jen dva. Dům smrti z počátku 16. stol. má dveřní i okenní ostění zdobená lebkami, groteskními figurami a cherubíny, výzdobou tak typickou pro platereskní styl. Snad nejznámějším domem ve městě je Lasturový. Dnes v něm sídlí knihovna a kancelář turistických informací. Jeho jméno se odvozuje od hřebenatky, která je symbolem svatojakubského řádu, jehož příslušník, Rodrigo Maldonado, nechal dům postavit. Není bez zajímavosti, že vnější výzdoba Lasturového domu inspirovala o mnoho století později samotného Salvadora Dalího. Po vzoru hřebenatek z Lasturového domu nechal fasádu svého muzea ve Figueres osázet pletýnkami.
Ulice, náměstí, paláce, konventy, kostely. Už jste tím přesyceni, rádi byste si na chvíli sedli a něco pojedli? Tak honem na hlavní náměstí Plaza Mayor. Z typických španělských čtvercových náměstí je snad nejkrásnější, barokní z 18. stol., ze všech stran obklopené třípatrovými domy s podloubím. Nejzdobnější stavbou je radnice se zvoničkou a vlajkami na průčelí. Na výstavbě náměstí se podílela, jak jinak, snad celá rodina Churriguerů: Alberto, José a Nicolás, kteří k sobě přibrali ještě Jerónima Garcíu de Quiñonese. V podloubích najdete bary a hospůdky, kde můžete ochutnat nějakou ze zdejších specialit. Třeba chanfainu, jakýsi jehněčí guláš s cibulí, česnekem, bobkovým listem a beraními rohy, to vše vařené v krvi. Nebo některou pochoutku z iberských prasat, zdejší sušené šunky jsou vyhlášené. V podvečer se náměstí zaplní a pěkně to tu vře. Všechna španělská náměstí včetně toho salamanského jsou totiž stále ještě místem setkávání a společenského života.
Toužíte-li spíše po klidu, zajděte si do zahrady Kalista a Melibeji. Je to klidný a stinný parčík nad řekou Tormes, hned vedle Lisova domu. Vzpomeňte tam na konvertovaného žida Fernanda de Rojase, který na přelomu 15. a 16. stol. v Salamance studoval a napsal příběh o tragické lásce Kalista a Melibeji, jenž vstoupil do dějin španělské literatury pod názvem Celestina. Že je vám příběh nešťastných milenců povědomý? Není divu, vždyť se traduje, že William Shakespeare se jím inspiroval při psaní Romea a Julie. Ale to už je jiná kapitola.