Salcbursko - turisté u Wirpitschsee

Hornaté srdce Rakouska

Malý ráj anebo Kousek ráje v srdci Alp. Tak bývá Salcbursko často označováno v nejrůznějších propagačních materiálech, což v dnešní době zahlcené bezobsažnými reklamními výkřiky může už předem vzbuzovat nedůvěru. Ta ale není na místě, v tomto případě mají vzletné slogany značné opodstatnění a návštěvníkům Salcburska se dokážou každou chvíli neodbytně připomenout. Lhostejno, zda v zimě či v létě, jenom jim k tomu musí přát počasí, protože Salcbursko je především krajem hor. Hornatým srdcem Rakouska, jak říká jiný, také dost užívaný slogan.

Svou velikostí je Salcbursko sice až šestou z celkem devíti rakouských spolkových zemí (jeho rozloha 7154 km2 téměř souhlasí s rozlohou našeho Jihomoravského kraje), díky své poloze však mezi nimi má dost výjimečné postavení. Ono pomyslné srdce lze totiž chápat také jako svorník mezi západem a východem Rakouska, potažmo jako křižovatku několika dopravních tepen, odedávna velice důležitých i pro okolní státy, ten náš nevyjímaje. Po jedné z hlavních tras, kterou dnes Češi nejčastěji využívají k přesunům za rekreací na Jadran, k nám po staletí putovala přes Linec sůl, jež dala salcburské zemi i jejímu největšímu městu pojmenování. Dělo se tak až do roku 1918, než nově vzniklé Československo začalo dovážet bílou surovinu odjinud. Vžité názvy Solnohradsko a Solnohrad se pak u nás nadále běžně používaly, v druhé polovině minulého století však začaly být považovány za zastaralé a oficiálně se přešlo k jiným počeštěným názvům Salcbursko a Salcburk. O smyslu tohoto kroku se dá pochybovat, pravdou ovšem je, že újmu způsobil asi jen žactvu na školách, které přišlo o oblíbenou slovní hříčku, zpopularizovanou svého času i E. E. Kischem – a sice, že Solnohrad je hlavním městem Solnohrad.

Sůl bývala pro Salcbursko odnepaměti největším přírodním bohatstvím, v poválečných letech ale její význam klesal a v důsledku sílícího turistického ruchu se postupně hlavním zdrojem prosperity stala prakticky celá zdejší krajina. Není divu. Srovnávat přírodní krásy jednotlivých rakouských zemí je značně pošetilé, nicméně co do rozmanitosti krajinotvorných prvků má Salcbursko společně s Korutany přece jen nad ostatními trochu navrch. Předně je to kvůli velkým jezerům, která s výjimkou Achensee chybějí třeba Tyrolsku a jimiž se sice mohou pyšnit Horní Rakousy, kde však zase nenajdeme ledovce. Mnohotvárnost Salcburska se ale odvíjí v první řadě od dvou skupin horstev a horských masivů, jež zabírají skoro celý jeho povrch a z hlediska běžně užívaného členění Východních Alp patří ke dvěma hlavním pásmům – k Centrálním krystalickým Alpám a k Severním vápencovým Alpám. Názvy těchto pásem již samy o sobě naznačují velkou geologickou, a tudíž i morfologickou odlišnost obou skupin. Pojďme se teď s nimi letmo seznámit a vezměme to od severovýchodu, ze směru, odkud od nás do Salcburska přijíždíme nejčastěji.

Pokud tedy pojedeme autem po dálnici z Lince, pak hned první vizuální kontakt se Salcburskem našim zrakům nejspíš hodně zalahodí. Zprostředkuje nám jej velké jezero Mondsee, jehož převážná část ale leží ještě v hornorakouské části Solné komory. Salcburské jsou jižní břehy a špičaté vápencové vrcholy za nimi už patří k Severním vápencovým Alpám, konkrétně k salcburské části pohoří Salzkammergutberge (Hory Solné komory). To se táhne až k Salcburku, ale jeho nejnavštěvovanější částí je na východě jiné nádherné jezero Wolfgangsee s masivem Schafbergu (1782 m), vyhlídkového vrcholu par excelence. O celé této oblasti, k níž můžeme počítat ještě skupinu několika dalších větších jezer v lokalitě Salzburger Seenplatte severně od Salcburku, není nutné ztrácet slova. O tom, že oplývá až kýčovitými půvaby a pro návštěvníky má po celý rok připravenu širokou nabídku aktivit, se už dlouho ví i daleko za hranicemi Evropy.

Tennengebirge. Na více místech Salcburska nalezneme v těsném sousedství proslavených a hojně navštěvovaných oblastí také kouty s mnoha atributy panenské přírody, což je případ i tohoto plošně nevelkého pohoří. Rozkládá se jižně od Solné komory nedaleko Bischofshofenu a jeho divoce vyhlížející západní srázy spatří každý, kdo k městu přijíždí od Salcburku údolím Salzachu po dálnici A10. Jádrem pohoří je zvlněné plató, ležící v nadmořské výšce okolo 2000 m, tedy až o 1500 m výše než jsou dna okolních údolí. Z této silně zkrasovělé horské pustiny pak vyrůstá několik vrcholů včetně nejvyššího Rauchecku (2431 m). Tennengebirge proslavila světoznámá ledová jeskyně Eisriesenwelt, která na sebe strhává velkou pozornost turistické veřejnosti, zatímco vlastním horám se jí už tolik nedostává. I když umožňují řadu zajímavých výstupů i přechodů s dalekými rozhledy, známé jsou spíše mezi „fajnšmekry“, zejména z řad vysokohorských turistů a skialpinistů. Je to však dáno také velkým množstvím atraktivních cílů v okolí.

Bezprostřední a silnou konkurenci představuje pro Tennengebirge jak západní část Dachsteinu s rozeklaným skalním hřebenem skupiny Gosaukamm, tak horské hradby Berchtesgadenských Alp v čele s impozantním rozložitým Hochkönigem (2941 m), ozdobeným na temeni malým ledovcem  Übergoosene Alm. V obou těchto vápencových pohořích, které mají hodně příznivců i mezi našimi turisty, lyžaři a horolezci, jsou k vidění početné krasové tvary a rovněž se tu můžeme setkat s většími či menšími náhorními plošinami. Jde o pozůstatky původního třetihorního zarovnaného povrchu, jež se do současných vysokohorských poloh dostaly až během postupného výzdvihu celých Alp ve čtvrtohorách. Ten v těchto místech činil více jak 1000 m. Skoro se však nechce věřit, že prapůvodní domovinou všech dosud vzpomenutých hor není Salcbursko, nýbrž oblast ležící zřejmě někde na úrovni rakousko-italské hranice. Při alpínském vrásnění byly odtamtud horninové masy dnešních Severních vápencových Alp přesunuty o více než 100 km na sever jako tzv. austrijské příkrovy.

Za dalším převlekem mnohotvárné krajiny opět nemusíme chodit daleko – masivy Berchtesgadenských Alp provází na jihu poměrně rozlehlé pásmo pohoří Dientener Berge (Hundstein, 2117 m), které z větší části také budují vápence. Je ale mnohem nižší, a proto má dost odlišný vzhled; někomu může připomenout třeba Malou Fatru. Široké travnaté hřebeny zvolna vybíhající ze zalesněných úbočí k oblým vrcholkům aneb, užijeme-li pro srovnání se severnějšími sousedy hudebních pojmů, bukolická melodie vedle hřmícího chorálu. Také bychom mohli použít pojem intermezzo, jelikož na vyhlídkách z hlavního hřebene Dientener Berge stačí udělat čelem vzad a namísto šedavých skalních říší Hochkönigu či Steinernes Meer hledíme přes údolí na zaledněný svět Vysokých Taur. Ten už ovšem coby součást Centrálních krystalických Alp patří k úplně jiné kapitole zdejšího prostředí. Terény Dientener Berge znají hlavně lyžaři. Právě tady začíná největší rakouská lyžařská „superoblast“ Ski amadé, táhnoucí se v širokém pásu dále na východ, kde končí v sousedním Štýrsku regionem Schladming-Dachstein. V létě jsou Dientener Berge vhodné pro nenáročnou turistiku, stále častěji sem však zajíždějí i jezdci na horských kolech.

Ve výčtu salcburských součástí Severních vápencových Alp nám zbývá zmínit kapesní pohoří Steinberge, jehož dva samostatné masivy Loferer Steinberge a Leoganger Steinberge (Birnhorn, 2634 m) se vypínají severně od Zell am See vysoko nad údolí Saalachu. U nás nejsou příliš známé, a tak mohou být příjemným překvapením zejména pro ty vysokohorské turisty, kteří vyhledávají zajištěné cesty. Pro leckoho bude překvapením i existence jeskynního systému Lamprechtshöhle. Není ještě zdaleka celý prozkoumán, ale i tak se s prozatím známou více než padesátikilometrovou délkou řadí k největším podzemním prostorám Alp. Pro veřejnost je celoročně zpřístupněno asi 700 m chodeb.

O Vysokých Taurách v Salcbursku se dá říci, že i když sem náleží pouze severními partiemi, všem ostatním horstvům kralují, a to jak rozlohou, tak i nadmořskou výškou a majestátem svých vrcholů. Vůbec přitom není na závadu, že na nejvyšší Grossglockner nemá Salcbursko formální nárok, neboť  vrchol se vypíná jižně od hraničního hlavního alpského hřebene. Vždy s ním bude spojováno díky známé Grossglockner Hochalpenstrasse, jedné z nejpozoruhodnějších vysokohorských silnic v Evropě, jelikož ta začíná na salcburské straně pohoří. Je docela paradoxní, že i když Vysoké Taury nabízejí návštěvníkům snad vše, co velehory mohou nabídnout, za hranicemi Rakouska je nejvíce proslavila unikátní technická díla, jež se stala prvotřídními turistickými atrakcemi. Kromě silnice na Grossglockner to byl hlavně hydroenergetický systém v Kaprunském údolí s obrovskými přehradami, dokončený před půlstoletím. Později ještě ohromilo svět první alpské metro – pozemní lanovka Kaprun Gletscherbahn vedená zčásti tunelem. Začala jezdit v roce 1974, po tragickém požáru o šestadvacet let později byl však její provoz ukončen.

Vysoké Taury, probíhající po jižním okraji Salcburska ve více než stokilometrové délce, mají pestré horninové složení s převahou krystalických břidlic, žul a rul. O nejvyšších partiích Vysokých Taur geologové  hovoří také jako o tektonickém oknu, což v podstatě znamená, že se zde ocitly odolnější starší horniny nad vrstvami hornin mladších. S tektonikou souvisí i výskyt termálních pramenů, které se využívají k léčebným účelům hlavně v údolí Gasteinertal a jejichž význam pro návštěvnost země stále vzrůstá.

Vysoké Taury zažily v průběhu 60. let minulého století velký nápor turistického průmyslu, který byl nejsilnější právě na salcburské straně. Překotná výstavba nových hotelů, lanovek a vleků začala křehké vysokohorské prostředí ohrožovat, a proto byl v roce 1971 ve třech spolkových zemích vyhlášen Národní park Vysoké Taury. Se současnou výměrou něco málo přes 1800 km2 je stále nejrozsáhlejší chráněnou oblastí Rakouska i celých Alp. Na tomto území, podle stupně ochrany rozděleném do tří zón, se nachází velké druhové bohatství fauny i flóry a řada unikátních útvarů neživé přírody, kupříkladu více než 150 ledovců a 500 jezer. Salcbursko, na něž připadá z chráněných ploch asi 800 km2, se přitom může chlubit jedním z nejpřitažlivějších zdejších fenoménů, Krimmlerskými vodopády. V celém parku je systém ochrany nastaven velice sympatickým způsobem, místo příkazů či zákazů se tu hlavní důraz klade na osvětu.

K Centrálním krystalickým Alpám patří ještě na západě Salcburska výběžky Kitzbühelských Alp a na východě pak dva podcelky Nízkých Taur – Radstädtské Taury (Weisseck, 2711 m) a část Schladmingských Taur (Hochgolling, 2863 m). Jejich hlavní hřebeny navazují za sebou na hlavní hřeben Vysokých Taur, a jsou tudíž i pokračováním hlavního alpského hřebene. S ledovci se tady už nesetkáme, oproti Vysokým Taurám mají nejvyšší partie těchto hor poněkud mírnější ráz, což jim ale nijak neubírá na kráse.

Jestliže jsme řekli, že Salcbursko je krajem hor, musíme na závěr dodat, že je zároveň i krajem horských údolí. A to povětšinou údolí dost sevřených a hodně hlubokých, protože na jejich zahloubení usilovně pracovaly střídavě řeky a ledovce, popoháněné navíc tektonickými výzdvihy. Když pomineme plošší terén na samém severu, vlastně tady nic jiného než hory a údolí nenajdeme. Při současných dopravních možnostech to nijak zvlášť nevadí, v minulosti však byl kontakt mezi jednotlivými oblastmi Salcburska dost omezený a z toho pramenily různé místní odlišnosti, dodnes patrné třeba ve folklóru nebo při dodržování některých zvyků.

Další články z vydání Salcbursku zde

Salcbursko