Samarinda, město pro většinu Evropanů neznámé, leží kousek pod rovníkem na východním pobřeží Bornea, třetího největšího ostrova světa. Naši předkové znali tato místa především díky hrůzným příběhům o domorodých lovcích lebek. Vnitrozemí Bornea bylo ještě před sto lety velkou neznámou i pro většinu místních obyvatel. Tamní dajacké kmeny si dobře hlídaly své soukromí a s okolním světem se stýkaly pouze prostřednictvím malajských obchodníků.

Český advokát a podnikatel Rudolf Cicvárek, žijící v první polovině minulého století v jihovýchodní Asii, roku 1927 napsal: „Město Samarinda jest nepatrné, asi o 6-7000 obyvatelích.“ Dnešní Samarinda je úplně jiná. Kvůli těžbě uhlí a ropy proudí do oblasti peníze a také spousta nových pracovníků, především z Jávy. Počet obyvatel Samarindy stoupl na více než 850 000 a z malého zapadlého městečka se stala velká aglomerace.

Právě do této rušné oázy v srdci bornejské džungle, s nepřeberným množstvím krámků, pouličních stánků a pojízdných občerstvení kolem ulic, po kterých duní zdánlivě nekončící proud motocyklů, zavál mě a mého kamaráda Honzu na celý rok indonéský studijní program Darmasiswa. Samarinda neoplývá mimořádnou krásou a na stránkách průvodců ji najdete zmíněnu pouze coby přestupní stanici pro cesty do vnitrozemí. Vyjma honosné mešity není ve městě skoro nic k vidění, ale přesto jsme tam našli něco, o čem psali někteří cestovatelé již před sto lety. Zatímco ve spoustě románů se popis Dajaků omezuje pouze na jejich exotický zvyk utínat hlavy svým nepřátelům a zhotovovat z nich fetiše na ochranu vesnice, pečlivější cestovatelé si však u tohoto etnika všimli překvapivých vlastností. Dajaci jsou totiž velmi srdeční a pozorní hostitelé a každý, kdo zavítá do jejich domova, se cítí, jako by seděl v rodinném kruhu mezi svými blízkými. A právě původní obyvatelé se na rozdíl od města samotného téměř vůbec nezměnili. Při setkání s Dajaky má člověk pocit, že nějakým záhadným způsobem narazil na ty samé, o kterých kdysi psali cestovatelé. Lov lebek je již minulostí (byť se někdy ani samotní Dajaci nemohou shodnout na tom, kdy se s kontroverzní tradicí přestalo), ale srdečnost z dajacké povahy nezmizela.

I přes výrazné odlišnosti v prostředí, kultuře a životním stylu zarazí a udiví člověka nejvíce právě odlišnost v lidech samotných. Povahově jsou všichni Indonésané opravdu svérázný národ. Evropan v konfrontaci s nimi žasne a snaží se jejich myšlenkové pochody pochopit. To je základní chyba. Indonésany nemůžete pochopit, nebo dokonce naučit evropskému stylu racionálního uvažování. V Indonésii je na všechno dost času. Není totiž důležité, zda přijdete včas, ale zda nejdete sami; není důležité, zda máte zpoždění, ale zda jste se už dobře najedli a družně si poklábosili s přáteli. Často ani není důležité, že jste se na něčem s někým dohodli. Když to totiž nevyjde dneska, zítra je také den a byl by přece nesmysl kvůli něčemu takovému se zlobit nebo rozčilovat. To Indonésané zásadně nedělají, nevyhledávají spory a nikdy vás ve své dobrosrdečnosti nechtějí zklamat. Člověk, kterého se zeptáte na cestu, vás v žádném případě nechce zarmoutit tím, že by neznal odpověď. Pošle vás proto v dobré víře nějakým směrem, aby vám udělal radost. Totéž platí i pro vzdálenosti, zklamat někoho informací, že to má daleko, se prostě nedělá.

Jiná, pohodlnější mentalita se projevila i při našem studiu na místní univerzitě. Jedno odpoledne stojíme před zamčenou knihovnou a čekáme na naši učitelku Bety. Ta se po příjezdu s typickým zpožděním ptá, proč čekáme před knihovnou a zda nemáme klíče. Udiveně se na nás dívá, když se jí ptáme na to…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Indonésie