Slovo samuraj je odvozeno od starého japonského výrazu saburau znamenajícího „střežit“, ale také „být v něčích službách“. Původně byli samurajové ozbrojenci ve službách dvorské šlechty, kteří střežili císařský palác. Později se toto označení vžilo pro všechny příslušníky vojenského stavu, pro něž bylo navíc typické, že se jejich chování v boji i v běžném životě řídilo zvláštními, přesně určenými zásadami.
Počátky samurajů v podobě, v jaké jsou dnes známi i mimo Japonsko, se pojí s osobou Joritoma z rodu Minamoto (1147–1199), který se roku 1192 stal prvním šógunem – vojenským vládcem Japonska se sídlem v Kamakuře. Během dlouhých bojů o moc nad Japonskem se mezi ním a jeho dvěma tisíci vazaly vytvořil zvláštní vztah, kdy pán poskytoval svým podřízeným ochranu, ale oni naopak byli za něj povinni kdykoli obětovat svůj život. Zde a v této podobě byl položen základ morálních zásad samurajů, které byly nejdříve shrnuty v zákoníku Kjúba no miči („Cesta luku a koně“) a pak v 18. stol. přeformulovány do souboru pravidel Bušidó („Cesta samurajů“). Buši je jiným výrazem pro samuraje a znamená „vojenský aristokrat“.
Samurajové patřili vždy mezi aristokracii. V nejstarších dobách sice byli ve stínu dvorské šlechty, která se na ně dívala s pohrdáním, po roce 1192 se ale karta obrátila. Až do roku 1868 byli samurajové faktickými vládci Japonska a dvořané kolem císaře v Kjótu pro ně byli jen neužitečnými povaleči. Dělení na civilní a vojenské hodnostáře bylo běžné i v Číně a v Koreji, ale tam se až na malé výjimky vždy těšili větší úctě civilní konfuciánští učenci než vojáci.
Dějiny samurajů se dělí do dvou naprosto odlišných etap. Zprvu to byli aktivní bojovníci – nejdřív ve službách dvorské šlechty, od konce 12. stol. sloužili vojenské vládě v Kamakuře a od roku 1338 šógunům z rodu Ašikaga. Ti v roce 1467 svou moc ztratili a celé Japonsko se dostalo do víru válek a bitev. Pro samuraje, kteří pomáhali jednotlivým rodům bojujícím o moc nad celým Japonskem, to byla zlatá éra.
V roce 1590 dobyl Hidejoši Tojotomi, označovaný někdy jako „japonský Napoleon“, hrad Odawara a porazil posledního tehdy zbývajícího soupeře – rod Hódžó. Když ho měl císař jmenovat novým šógunem, kvůli jeho nízkému původu to neudělal a udělil mu pouze titul kampaku – regent císaře. Tojotomi doufal, že se jeho rod stane v budoucnu novým vládnoucím šógunským rodem. Významný vojevůdce Iejasu Tokugawa, jemuž svěřil před smrtí svého šestiletého syna Hidejoriho, mu sice slavnostně slíbil, že pro něj zajistí následnictví, ale ve skutečnosti se chtěl šógunem stát on sám.
Začal si ihned budovat mocenské pozice a samurajské rody, jež nechtěly jeho nástupnictví po Hidejošim uznat, porazil roku 1600 ve velké bitvě u Sekigahary. Císař jej v roce 1603 jmenoval šógunem a jeho potomci drželi vládu nad Japonskem pevně v rukou až do roku 1867. Po dobytí ósackého hradu, kde žil Hidejošiho syn, a potlačení rolnické vzpoury v roce 1636 už neměli samurajové žádnou možnost bojovat. Nastalo období více než 200 let míru a život samurajů se od základu změnil. Válečné řemeslo provozovat nemohli a manuální nebo obchodní činnost měli zakázanou. Z většiny z nich se stali vládní úředníci, dostávali pevný plat a čas trávili převážně v zahálce. V některých směrech však získali ještě větší privilegia, než měli dosud. Zatímco dříve byli meči běžně vyzbrojeni i neurození lidé, nyní směli jen samurajové nosit na ulici dva meče: jeden dlouhý a jeden krátký. Všichni se jich báli, protože každému (i třeba bohatému obchodníkovi), kdo by jim nevzdal předepsaným způsobem úctu, směli na místě srazit hlavu. Za éry Edo tvořili sedm až deset procent veškerého obyvatelstva.
Aby se udržovali v potřebné kondici, měli se samurajové zdokonalovat v bojových uměních. Někteří plnili tento úkol velmi svědomitě, a dali tak vznik různým školám, na něž dnes navazují masy nadšenců po celém světě. Není to jen džúdó (boj beze zbraně), kendó (boj s mečem) nebo kjúdó (lukostřelba), ale i mno…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Japonsko