Rozvoj letecké dopravy zastavila druhá světová válka. Ruzyňské letiště hned 15. března 1939 obsadila německá Luftwaffe, jež zde později zřídila svou leteckou školu. Pro poválečnou obnovu letiště to byla výhoda. Všechna zařízení se po celou dobu války používala, a tak se po jejím skončení mohl provoz rychle a bez potíží přeorientovat na civilní účely. Krátce po osvobození ale v Ruzyni přistávala hlavně vojenská letadla Spojenců. Řada z nich přilétala s repatrianty z celé Evropy. Objevovali se také českoslovenští letci, kteří se proslavili v letecké bitvě o Anglii, při bombardování Německa i strážní službě nad Atlantikem.
Technické vybavení letiště bylo tehdy velmi jednoduché. V „baterkárně“ byly například naskládány akumulátorové svítilny upravené z hornických kahanů, které v noci personál rozestavoval podél přistávací dráhy. K jejímu označení za nepříznivých povětrnostních podmínek sloužily navíc i „fleury“, jakési světlice, vystřelované do vzduchu, mezi něž letadla přistávala.
V poválečném Československu obstarávaly hlavní díl civilního provozu na ruzyňském letišti Československé aerolinie, obnovené jako jediný letecký dopravce v rukou státu. Využívaly vojenská letadla, převážně americké dakoty (typ Douglas DC-3), které stát zakoupil z válečných přebytků a mechanici v letňanské Avii upravili pro 21 cestujících. Dakoty tvořily až do roku 1957 nejpočetněji zastoupený typ letadla nejen v letecké flotile ČSA, ale i na ruzyňském letišti.
Po roce 1948 se situace v československém letectví rapidně horšila. Od podzimu toho roku například československá letadla nesměla přelétávat okupační zóny v Německu na tratích do Říma, Londýna a Curychu. Mezinárodní linky byly omezovány. Zatímco v roce 1947 jich ČSA provozovaly 27, v roce 1952 již pouze sedm. Zůstaly na nich zahraniční letecké společnosti, ale i ty pociťovaly malý zájem o lety do Prahy a minimální možnost občanů socialistického Československa vycestovat do ciziny. Politický vliv Moskvy se projevil i na ploše ruzyňského letiště, kde začaly převládat stroje sovětské výroby, počínaje typem Lisunov Li-2, konstruovaným na základě licence slavné americké dakoty, a Il 14, vyráběným zase v sovětské licenci v pražské Avii Letňany. Přistání sovětského Tu-104 na Ruzyni v roce 1956 přesto znamená historický milník. O rok později bylo toto moderní „túčko“ zařazeno ve službách ČSA na pravidelnou linku Praha – Moskva. V té době byly Československé aerolinie spolu se sovětským Aeroflotem jedinými leteckými společnostmi na světě, jež proudová letadla používaly v pravidelné dopravě. Jejich zavedení také ovlivnilo podobu letiště. Proudové stroje vyžadovaly zpevněné vzletové a přistávací dráhy a jejich dokonalejší světelné a radiové zabezpečení. Dráha byla proto prodloužena na 3,75 km a vybavena modernější technikou. Dalším výrazným typem, pro nějž bylo ruzyňské letiště domovským leteckým přístavem, se stal v roce 1960 turbovrtulový Iljušin Il-18, první čtyřmotorový letoun v barvách ČSA. Se dvěma mezipřistáními dokázal přeletět z Prahy do USA. V aerolinkách sloužil 30 let. Provoz na první transatlantické lince z Prahy do Havany ale zahájily ČSA v roce 1962 se dvěma letouny Bristol Britannia pronajatými od kubánské letecké společnosti Cubana de Aviation.
V polovině 50. let minulého století dopravní odborníci hledali možnosti rozšíření ruzyňského letiště. Vhodný prostor našli severně od terminálu z roku 1937. Rozhodli velmi prozíravě: nejen pro dalších několik desetiletí, ale i s výhledem do příštího tisíciletí.

Oprava: V minulém čísle došlo u článku Sedmdesátiny ruzyňského letiště k záměně popisek a zveřejněných fotografií. Na str. 68 je snímek letounu Farman F-62 Goliath na prvním československém letišti ve Kbelích, na str. 69 pak interiér letounu Avia Av-14 (v licenci vyráběný Il-14). Za chybu se omlouváme.

Jaroslav Skalický