Tři pahorky, na nich tři „terzi“ neboli městské části, které se dělí do 17 historických „contrade“, čtvrtí, jež mají dodnes své symboly, znaky a vlajky a které dvakrát ročně, v červenci a srpnu, soutěží ve slavných dostizích Il Palio na hlavním náměstí Piazza del Campo. Kompletně zachovalé středověké město, o kterém se někdy hovoří jako o jediném (a jedinečném) muzeu italské gotiky pod širým nebem. To je Siena, jež se snad vůbec nezměnila od doby své největší slávy na konci 13. a v první polovině 14. století.

Slunce pomalu klesá za obzor. Do úzkých uliček, v nichž často příčné oblouky jako by rozvíraly zdi domů, aby se mezi nimi vůbec dalo projít, už zvolna vtéká tma. Postupně se z ní vylupují lampy a zářící vchody osterií, trattorií a ristorantů. U medicejských hradeb, obepínajících v kompletním pásu tenhle labyrint, je ještě světlo. Za kostelem sv. Dominika se otevírá pohled na jeden ze tří městských pahorků. Na závěr dne stráveného v Sieně se mu máloco vyrovná. Na svahu Terzo di Città se vedle sebe tísní cihlové domy, jejichž průčelí rozzářená šikmými slunečními paprsky do medově zlatého odstínu pomalu blednou v tlumenou hněď, nad nimi trůní jako nezpochybnitelná koruna katedrála a o kus dál vlevo ční nad střechami hrdý prst 102 m vysoké radniční věže Torre del Mangia.

Jestliže místo pro završení sienské návštěvy už známe, slušelo by se také najít její vhodné zahájení. Vlastně i o něm již víme – ranní rozcvička v podobě 400 schodů spolehlivě probudí organismus a kruhový rozhled po městě je z Torre del Mangia velkolepý, ať už mezi jejím cimbuřím ve výšce 88 m nebo ještě o kus výš z plošiny u nejvyššího ze zavěšených zvonů. Pohled kolmo dolů na umně vyhloubenou lasturu náměstí Piazza del Campo vyvolává závrať, pohled k východu na sluncem zalitý dóm zase touhu natáhnout ruku a dotknout se ho, tak blízko se zdá. Určujícím dojmem z úžasného panoramatu města je hněď ve všech odstínech, světlejší na fasádách domů, tmavší na střechách. Snadno se tu pochopí, jak vzniklo pojmenování barvy „siena pálená“. Město se mění před očima v apoteózu toskánské jílovité hlíny obsahující limonit čili hnědel, chemicky vodnatý oxid železitý.

Výjimečnost sienského dómu Santa Maria Assunta nespočívá zdaleka jen v prudkém kontrastu jeho pruhovaných bíločerných mramorových zdí s hnědými domy všude kolem. Katedrála stavěná od poloviny 12. stol. více než 100 let je jedním z nejpůsobivějších gotických chrámů v celé Itálii. Jako by to nestačilo, rozhodli se sienští měšťané, že ji zvětší. Psal se rok 1339, Siena byla na vrcholu své slávy a nic se nezdálo nemožné. Dosavadní stavba se měla stát pouhou příčnou lodí nového dómu, jenž měl být delší než 100 m. Jenže poměrně záhy se ukázalo, že Sienští v tomto případě opravdu přecenili své síly. Nedostatek peněz i různé technické problémy stavbu zpomalovaly a v roce 1348 přišel mor. Katastrofální úbytek obyvatel následovaný ekonomickými problémy vedl velmi rychle k ukončení projektu. V rozestavěné části v pokračování pravé příčné lodi je dnes umístěno Museo dellʼOpera Metropolitana čili dómské muzeum představující vhodný pandán k návštěvě samotné katedrály. Najdeme zde slavný deskový obraz Maestà z roku 1311 od Duccia di Buoninsegna původně umístěný na hlavním oltáři, o více než 20 let starší originální kruhovou vitráž téhož autora, jež bývala v okně apsidy, i originály některých soch Giovanniho Pisana z průčelí dómu.

Další jedinečná umělecká díla čekají v samotné katedrále. Především to jsou dvě galerie. Ta první je netypicky umístěna v podlaze. Dvaapadesát mramorových inkrustovaných výjevů vzniklo vesměs mezi 14. a 16. stol. a přináší náměty z historie lidstva od starověkého Egypta po novozákonní scény. Kvůli ochraně bývá většina panelů zakryta deskami, jen od poloviny srpna do října se na určitou dobu odkrývá celá podlaha. Druhá galerie už má tradičnější podobu. Najdeme ji v Piccolominiho knihovně, místnosti, do které se vchází z levé postranní lodi. Z Perugie pocházející Pinturicchio se svými žáky tam na počátku 16. stol. pokryl stěny freskami s významnými scénami ze života kardinála Eney Silvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., pro jehož sbírku knih byla původně knihovna určena. To, že její stavebník, sienský arcibiskup a synovec Pia II., kardinál Francesco Todeschini Piccolomini, posléze rovněž papež Pius III., zemřel před jejím dokončením, knihy jeho strýce skončily ve Vatikánu, a v knihovně jsou tak umístěny jen chorálové knihy patřící dómu, kvalitu fresek a celého nádherného renesančního interiéru nijak neumenšuje…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Toskánsko