Sinaia
Pokud vám některý Bukurešťan řekne, že jede o víkendu na hory, pravděpodobně tím myslí, že jede do Sinaie, popřípadě do přilehlého Bușteni či Predealu. Tato letoviska na úpatí rozlohou malého, avšak vysokého pohoří Bucegi jsou z Bukurešti snadno dostupná a vzhledem k jejich poloze na důležité železniční i silniční trase, spojující Sedmihradsko s hlavním městem, sem zavítá i spousta zahraničních turistů.
Historie Sinaie a okolních obcí je poměrně krátká, ale nesmírně bohatá. Údolí řeky Prahovy bylo po celá staletí zřejmě tou nejméně oblíbenou cestou přes Karpaty, a to kvůli častým povodním a přítomnosti loupežníků. Nepočítáme-li pár poustevníků, zůstala jeho horní část dlouho neobydlená. Důležitým impulsem pro rozvoj této oblasti bylo založení kláštera Sinaia, pojmenovaného podle hory Sinaj v Egyptě, kam zakladatel kláštera, bojar Mihai Cantacuzino, vykonal pouť. Klášter byl vystavěn na samém konci 17. stol. a v následujících staletích dále rozšiřován. Dnes se může pochlubit dvěma kostely, z nichž ten menší a starší je významnou ukázkou typické brâncoveanovské architektury. Nástěnnými malbami ho vyzdobil jeden z nejvýznamnějších rumunských umělců své doby, malíř Pârvu Mutu.
V 60. letech 19. stol. se odehrály dvě události, které měly v budoucnu naprosto změnit osud Sinaie. V roce 1864, ještě za panování knížete Cuzy, vzniká v Bukurešti Eforia Spitalelor Civile, dobročinná organizace, která si klade za cíl zakládání nemocnic a péči o zdraví obyvatelstva. Součástí jejího majetku jsou i pozemky kolem kláštera v Sinaii. Hned na začátku padá rozhodnutí vybudovat zde lázeňské letovisko. Brzy poté se začínají objevovat první vily i hotely. Roku 1866 kníže Cuza abdikuje a jeho nástupcem je zvolen Karel Hohenzollern-Sigmaringen, pozdější král Carol I. Jedna z prvních cest, kterou jako panovník podnikne, vede i do kláštera Sinaia. Toto místo budoucímu králi učaruje, takže po svatbě s Alžbětou, rozenou princeznou z Wiedů, se sem vrací i s novomanželkou. Ta je uchvácena neméně, mladý pár zde zakoupí pozemek na říčce Peleși a roku 1875 na něm nechá položit základní kámen budoucího letního sídla královské rodiny, zámku Peleș, o kterém píšeme v samostatném článku. Protože stavba trvá řadu let, vládnoucí rodina do doby, než bude dostavěn, obývá nedaleko odtud vilu ve švýcarském stylu, nazvanou Foișor.
Krátce nato je navíc vystavěna železnice z Ploiești do Predealu, takže oblíbenost tohoto letoviska stoupá přímo raketově. Objevují se velké hotely a také kasino, do kterého vozí hráče speciální modré vlaky vypravované z Bukurešti. Královská rodina, která v Sinaii tráví polovinu každého roku, přitahuje do hor městskou honoraci a postupně si zde staví své letní vily řada významných osobností tehdejšího Rumunska. Sinaii se začíná přezdívat „perla Karpat“ nebo „letní hlavní město Rumunska“ a stává se symbolem luxusní lázeňské turistiky, která je v té době velmi módní a představuje výraz moderního životního stylu, stejně jako pěší turistika a sport. Kolem roku 1900 si návštěvník Sinaie může vybírat z celé řady módních sportů: jezdectví, kroket, tenis, ale i jízda na kolečkových bruslích a v zimě samozřejmě lyžování, sáňkování či bobování. Po 1. sv. válce zde vzniká také jedno z nejlepších golfových hřišť, přičemž největšími propagátory golfu jsou právě členové královské rodiny. Kolem přelomu století se na hřebeni hor objevují rovněž první horské chaty a upravují se turistické trasy.
Jedním z těch, kteří k rozvoji turistiky v pohoří Bucegi přispěli, byl překvapivě i politik a diplomat Take Ionescu, ministerský předseda a několikanásobný ministr, který byl aktivní zejména v zahraniční politice a přispěl ke vzniku Velkého Rumunska v roce 1918 i k uzavření Malé Dohody. V Sinaii vlastnil vilu a po jeho smrti pro něj bylo ve zdejším klášteře vybudováno mauzoleum. Tento obratný politik také financoval úpravu horských stezek (jedna z nich dodnes nese jeho jméno), byl jedním ze zakladatelů první rumunské turistické organizace Societatea Carpatina Sinaia a inicioval výstavbu horských chat Caraiman a Omu…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Rumunsko