Sirmione

Sirmione

Lago di Garda je nejširší na svém jižním konci. Z asi patnáctikilometrového pobřeží mezi Peschierou na východě a Desenzanem na západě vybíhá do jezerních vod uzoučký, přes tři kilometry dlouhý prst – poloostrov Sirmione a na něm stejnojmenné městečko.

Nevím, zda je v Sirmione někdy zataženo nebo tam dokonce prší. Podle všeho by tomu tak mělo být, ale osobní zkušenost s tím nemám. Kdykoliv se mi zatím podařilo nadechnout sirmionského vzduchu, zářilo nade mnou slunce na obloze stejně modré jako jezerní hladina vůkol. Scenerie jako stvořená k připomenutí: Sirmio mé, ty perlo poloostrovů / i ostrovů, jež chová širý oceán / a celá sladkovodní Neptunova říš – / jakou mám radost, že jsem tady, že tě zřím! … Raduj se, vlídné Sirmio – jsem doma, zpět! / Jezerní vlnky, do smíchu se dejte, / vstříc se mi na přeskáčku rozchichotejte!“ (překlad: Dana Svobodová) Ne, to nejsou slova romantického marketéra nějaké cestovní kanceláře. To jsou více než 2000 let staré verše Gaia Valeria Catulla, římského básníka pocházejícího z Verony, jehož rodina měla v Sirmione vilu. Z této skutečnosti zmiňovaní marketéři bohatě těží, ale než dojde řada na antiku, budeme se muset chvíli věnovat středověku.

Malý jachetní přístav v Sirmione při pohledu z hlavní věže hradu
Malý jachetní přístav z hlavní věže hradu

Když přijíždíte coby turisté do Sirmione, odehrává se to asi takhle: Minete tabuli s názvem města a začnete se radovat, avšak předčasně. Zatím jste v moderní části před poloostrovem. Pokračujete v cestě, pořád nic. Dostáváte se na ulici Via XXV Aprile, po pravé straně se objevuje voda, jste na poloostrově, jedete pod krásnými borovicemi, přibývá penzionů a hotelů, těšíte se čím dál víc, ale kromě vysloveně středomořské nálady, kterou vnímáte i v autě, ještě pořád nic, zatím jste stále v nové části Colombare. Poloostrov se zužuje tak, že občas zahlédnete vodu v průhledu mezi vilami a zahradami i vlevo. Najednou se vpravo objeví obrovské parkoviště a za ním už jen jezero. Jedete-li sem ve vrcholné sezoně a ne brzy ráno, vyplatí se tu zanechat auto a zbytek dojet kyvadlovým autobusem nebo dojít pěšky (něco přes půl kilometru). Ulice mění jméno, stává se z ní Viale Guglielmo Marconi, voda po obou stranách, už to nemůže být daleko? A není! Po nějakých 250 m vpravo další, podstatně menší parkoviště, rovně se nesmí, zákaz vjezdu, jedině doleva, čili otočit se a vracet se zpátky do Colombare. Máte-li štěstí a najdete místo na tomhle druhém parkovišti, dostali jste se autem nejblíže, jak jen lze, k historickému Sirmione. Odtud už to dojde platanovou alejí každý.

Brána s mostem umožňujícím přístup do staré části Sirmione
Do starého Sirmione se vstupuje po jediném mostě nad vodou, který střeží zdejší hrad

Jediná cesta do starého Sirmione vede přes most, za nímž se hned tyčí nejznámější symbol města – Rocca Scaligera, scaligerský hrad. Technicky vzato leží staré město na ostrově, protože nejsevernější část poloostrova byla při stavbě hradu oddělena vodním příkopem. To se ocitáme v 2. pol. 13. stol., kdy se v osobě Mastina I. dostal k dědičné moci ve Veroně rod Scaligerů neboli della Scala, který pak městu vládl 125 let. Mastino se ve sporech mezi římsko-německým císařem a papežem přidal na stranu císařskou. Papež ho exkomunikoval a vhodným způsobem, jak dosáhnout odpuštění a vylepšit svou pozici v očích guelfské (papežské) části obyvatel Verony, bylo vytáhnout na křížovou výpravu proti velké kolonii kacířských katarů, která od roku 1273 existovala v Sirmione. Výprava pod vedením Mastinova bratra Alberta byla úspěšná – nejen, že v listopadu 1276 kolonii zlikvidovala a skoro 200 katarů, mužů i žen, zajala, ale Scaligerové díky ní rozšířili svou moc až do Sirmione, kde hned v následujícím roce začal Mastino stavět hrad. Nic na tom nezměnilo ani to, že byl v říjnu 1277 zavražděn. Do čela Verony se postavil jeho bratr Alberto della Scala, který počátkem roku 1278 nechal zajaté katary upálit ve veronské aréně, čímž si definitivně usmířil papeže, a také dostavěl hrad v Sirmione. Lépe řečeno, dokončil jeho první stavební fázi. Další následovaly ve 14. a 15. stol., ta poslední už za vlády Benátčanů, kteří Sirmione zabrali v roce 1405. Připomínkou jejich panství je především opevněný přístavní bazén, jehož hradby plynule navazují na hradní opevnění a který vznikl zřejmě podle vzoru benátského…

Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Lago di Garda

Sirmione