Lago di Garda je nejširší na svém jižním konci. Z asi patnáctikilometrového pobřeží mezi Peschierou na východě a Desenzanem na západě vybíhá do jezerních vod uzoučký, přes tři kilometry dlouhý prst – poloostrov Sirmione a na něm stejnojmenné městečko.
Nevím, zda je v Sirmione někdy zataženo nebo tam dokonce prší. Podle všeho by tomu tak mělo být, ale osobní zkušenost s tím nemám. Kdykoliv se mi zatím podařilo nadechnout sirmionského vzduchu, zářilo nade mnou slunce na obloze stejně modré jako jezerní hladina vůkol. Scenerie jako stvořená k připomenutí: Sirmio mé, ty perlo poloostrovů / i ostrovů, jež chová širý oceán / a celá sladkovodní Neptunova říš – / jakou mám radost, že jsem tady, že tě zřím! … Raduj se, vlídné Sirmio – jsem doma, zpět! / Jezerní vlnky, do smíchu se dejte, / vstříc se mi na přeskáčku rozchichotejte!“ (překlad: Dana Svobodová) Ne, to nejsou slova romantického marketéra nějaké cestovní kanceláře. To jsou více než 2000 let staré verše Gaia Valeria Catulla, římského básníka pocházejícího z Verony, jehož rodina měla v Sirmione vilu. Z této skutečnosti zmiňovaní marketéři bohatě těží, ale než dojde řada na antiku, budeme se muset chvíli věnovat středověku.
Když přijíždíte coby turisté do Sirmione, odehrává se to asi takhle: Minete tabuli s názvem města a začnete se radovat, avšak předčasně. Zatím jste v moderní části před poloostrovem. Pokračujete v cestě, pořád nic. Dostáváte se na ulici Via XXV Aprile, po pravé straně se objevuje voda, jste na poloostrově, jedete pod krásnými borovicemi, přibývá penzionů a hotelů, těšíte se čím dál víc, ale kromě vysloveně středomořské nálady, kterou vnímáte i v autě, ještě pořád nic, zatím jste stále v nové části Colombare. Poloostrov se zužuje tak, že občas zahlédnete vodu v průhledu mezi vilami a zahradami i vlevo. Najednou se vpravo objeví obrovské parkoviště a za ním už jen jezero. Jedete-li sem ve vrcholné sezoně a ne brzy ráno, vyplatí se tu zanechat auto a zbytek dojet kyvadlovým autobusem nebo dojít pěšky (něco přes půl kilometru). Ulice mění jméno, stává se z ní Viale Guglielmo Marconi, voda po obou stranách, už to nemůže být daleko? A není! Po nějakých 250 m vpravo další, podstatně menší parkoviště, rovně se nesmí, zákaz vjezdu, jedině doleva, čili otočit se a vracet se zpátky do Colombare. Máte-li štěstí a najdete místo na tomhle druhém parkovišti, dostali jste se autem nejblíže, jak jen lze, k historickému Sirmione. Odtud už to dojde platanovou alejí každý.
Jediná cesta do starého Sirmione vede přes most, za nímž se hned tyčí nejznámější symbol města – Rocca Scaligera, scaligerský hrad. Technicky vzato leží staré město na ostrově, protože nejsevernější část poloostrova byla při stavbě hradu oddělena vodním příkopem. To se ocitáme v 2. pol. 13. stol., kdy se v osobě Mastina I. dostal k dědičné moci ve Veroně rod Scaligerů neboli della Scala, který pak městu vládl 125 let. Mastino se ve sporech mezi římsko-německým císařem a papežem přidal na stranu císařskou. Papež ho exkomunikoval a vhodným způsobem, jak dosáhnout odpuštění a vylepšit svou pozici v očích guelfské (papežské) části obyvatel Verony, bylo vytáhnout na křížovou výpravu proti velké kolonii kacířských katarů, která od roku 1273 existovala v Sirmione. Výprava pod vedením Mastinova bratra Alberta byla úspěšná – nejen, že v listopadu 1276 kolonii zlikvidovala a skoro 200 katarů, mužů i žen, zajala, ale Scaligerové díky ní rozšířili svou moc až do Sirmione, kde hned v následujícím roce začal Mastino stavět hrad. Nic na tom nezměnilo ani to, že byl v říjnu 1277 zavražděn. Do čela Verony se postavil jeho bratr Alberto della Scala, který počátkem roku 1278 nechal zajaté katary upálit ve veronské aréně, čímž si definitivně usmířil papeže, a také dostavěl hrad v Sirmione. Lépe řečeno, dokončil jeho první stavební fázi. Další následovaly ve 14. a 15. stol., ta poslední už za vlády Benátčanů, kteří Sirmione zabrali v roce 1405. Připomínkou jejich panství je především opevněný přístavní bazén, jehož hradby plynule navazují na hradní opevnění a který vznikl zřejmě podle vzoru benátského…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Nejkrásnější turistické železnice Evropy