Sixtinská kaple aple postavená za pontifikátu Sixta IV. v letech 1477–1480 měla mít dvojí poslání, a to jako součást fortifikací stávajícího gotického hradu a zároveň jako palácová kaple určená k zvláště slavnostním příležitostem, mj. jako uzavřený a přísně střežený prostor pro zasedání konkláve při volbě papeže. Stavitel Giovannino deʼ Dolci vytvořil podle plánů florentského architekta Baccia Pontelliho prostý obdélný sál o rozměrech 40,5 × 13,2 m, vysoký téměř 21 m a sklenutý valenou klenbou s výsečemi nad šesticí oken v obou bočních stěnách; původně bylo po dvou oknech i ve vstupní a průčelní stěně. Není zde půdorysně samostatné kněžiště a prostor vyhrazený kléru je od prostoru pro běžné účastníky bohoslužeb oddělen jen přepážkou s mříží. Z daného období pochází i zpěvácká tribuna ozdobená reliéfy od florentských umělců v čele s Minem da Fiesole.
Stěny byly v dolní části (nad iluzivní drapérií) hned po roce 1481 vyzdobeny pásem maleb v duchu tzv. antitezí, oblíbených ve starokřesťanském a středověkém umění. Ty představovaly jakési protějšky starozákonních a novozákonních událostí – například Obřezání Mojžíšova syna odpovídal na protilehlé stěně Křest Kristův, Seslání Desatera na Sinaji odpovídalo Kristovo Kázání na hoře apod. Na náročném úkolu tehdy pracovala skupina malířů pod vedením Pietra Vannucciho známého pod přezdívkou Perugino, v níž byli i Sandro Botticelli nebo Domenico Ghirlandaio. Z celé řady jejich maleb je nejznámější asi Peruginův výjev Předání klíčů sv. Petrovi na pozadí ideálního renesančního chrámu jako ukázka dokonalého zvládnutí perspektivy. Stejní umělci se postarali také o výzdobu vstupní stěny, která však ustoupila pozdějším úpravám, a volné plochy mezi okny tehdy vyzdobili portréty 28 nejvýznamnějších papežových předchůdců. A nad tím vším, nad celým prostorem, se měla klenout tmavě modrá obloha posázená hvězdami.
Tak vypadala Sixtinská kaple při svém vysvěcení v srpnu 1483 a takovou ji poznal Michelangelo, když byl o čtvrt století později Juliem II. (Sixtovým vnukem z rodu della Rovere) pověřen nahradit hvězdnou oblohu figurální výzdobou, která by odpovídala významu kaple a oslavovala křesťanskou víru. Michelangelo, tehdy třiatřicetiletý, se práce ujal v roce 1508, aniž by tušil, že tomuto dílu věnuje velkou část svého života (a, bohužel, též zdraví). Část z toho, co prožíval, komentoval ve známých sonetech, ale už za svého života byl tak populární a opředený takovou spoustou historek, že dnes těžko rozlišujeme mezi legendami a skutečností. Je známo, že vztah mezi ním a papežem byl dosti osobitý a vykazoval občas prvky sebevědomí umělce vzdorujícího mocnému, možná trochu prchlivému hodnostáři, který ho ale respektoval. Má se zato, že i práci v Sixtinské kapli mu Julius II. vnutil přes jeho odpor, a jedna z historek říká, že Michelangelo vlastně ani neznal techniku fresky, kterou se teprve učil od svých pomocníků, aby je potom vyhnal.
Obrovskou plochu klenby se rozhodl pomocí optické iluze přetvořit v bohatou kompozici architektury s fiktivními římsami, plastickými rámy a konzolami podpíranými dvojicemi „mramorových“ atlantů (ovšemže pouze namalovaných). Do takto připravené soustavy rozsadil anticky pojaté postavy svých slavných „Naháčů“ (i Nudi) asistujících nejvýznamnějším událostem Genese. Ti jsou namalováni v plné barevnosti i životní síle a stejně tak samotné biblické scény, od Rozdělení dne a noci přes Stvoření Adama a Evy až k Potopě světa a příběhu Noemovy archy – celkem devět polí, kde se výjevy v celé ploše mezi fiktivními klenebními pasy střídají s menšími „obrazy“ doprovázenými monochromně malovanými zlatými medailony. Je to bezesporu jedno z největších Michelangelových děl, nejlépe také odpovídajících jeho sochařské nátuře. A postava Boha letícího prostorem a dávajícího život Adamovi, kdy osudové napětí okamžiku je soustředěno jen do dotyku prstů obou, patří k naprostým vrcholům Michelangelova díla. Na sedící postavy ve střední části klenby navazují ještě postavy starozákonních proroků a sibyl, samozřejmě oděné, ale nadané nemenší energií a plnou tělesností. Ba co více, iluze jejich tělesnosti vede až k „přešlapům“ přes podstavce, na nichž trůní, a k zobrazení vrženého stínu, jako při postavě Jeremiáše…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Vatikánská muzea