Sardinie je pro mnohé synonymem luxusu, místem, kde dovolenou tráví movití byznysmeni, světoznámí politici, slavní fotbalisté v doprovodu nejkrásnějších modelek a různé další celebrity, které si dopřávají odpočinek v předražených hotelích a soukromých vilách. Takovou pověstí Sardinie „obyčejné“ turisty spíše odradí, ale vězte, že tento snobismus částečně platí jen pro oblast označovanou jako Smaragdové pobřeží.
Smaragdové pobřeží, Costa Smeralda, leží na severovýchodě Sardinie v oblasti Gallura a je dlouhé jen několik málo desítek kilometrů. Než sem pronikl moderní turistický ruch, panovaly zde bídné poměry. Oblast byla do první poloviny 20. století téměř neobydlená, protože podmínky k životu tady byly velice tvrdé. Žulovitá půda nepřála zemědělství a řádila zde také malárie. Obrat nastal v roce 1962, kdy bylo založeno Sdružení Smaragdového pobřeží, jehož hlavní postavou byl princ Karim Aga Chán IV., imám ismailitů, druhé nejpočetnější sekty šíitského islámu. Díky němu se z této části pobřeží stalo celosvětově vyhlášené letovisko především pro nejmovitější smetánku. Okouzlený princ zde zakoupil pozemky a spolu s věhlasnými architekty dal vzniknout turistickému ráji, jak jej známe dnes. Mezi četnými romantickými zálivy, malými písečnými plážemi, žulovými výběžky a ostrůvky Smaragdového pobřeží se ukrývají ty nejproslulejší hotely, jako je Cala di Volpe, Romazzino, Colonna Pevero…
Srdcem Smaragdového pobřeží je městečko Porto Cervo, které má v zimě pouhých 200 stálých obyvatel, ale v létě se z něho stává centrum veškerého místního dění. Jako malou rybářskou vesničku ho navrhnul známý italský architekt Luigi Vietti. Nechal ho postavit okolo hlubokého přírodního přístavu, jehož tvar připomíná jelení paroží (Porto Cervo znamená Jelení přístav). Najdete zde jachetní přístav pro více než 700 lodí, značkové obchody, vyhlášené butiky, ty nejlepší restaurace, pětihvězdičkové hotely, noční kluby a luxusní vily rozeseté po okolních kopcích.
Nepředstavujte si však, že jsou zde nějaké moderní prosklené hotelové budovy, které svou monstrózností ničí ráz krajiny. Právě naopak! Princ a jeho architekti, k nimž kromě Viettiho patřili třeba Michele Busiri Vici a Jacques Couelle, se rozhodli vytvořit takové stavby, jež by se co nejvíce podobaly místním gallurským obydlím, měly prostý vesnický vzhled a perfektně zapadaly do okolního prostředí. A to byl klíč k úspěchu! Malé nízké zaoblené domečky barvy terakoty s obloukovými okny, podloubími a přírodní střešní krytinou se zvenčí dají skoro přehlédnout, jak se snoubí s okolní krajinou. Uvnitř ale čeká na hosty moderní vybavení, ručně vyráběný nábytek a proslulé sardinské textilie. Vše je zařízeno s takovou elegancí a vkusem, až turistům oči přecházejí. Potvrzením úspěchu je, že tento typ architektury se zde velmi rozšířil a do dnešních dnů je napodobován.
Ke Smaragdovému pobřeží jsou postupně přidružovány i další oblasti, které formálně do Sdružení Smaragdového pobřeží nepatří, jako Poltu Quatu, Baja Sardinia, Cannigione a Porto Rotondo. Posledně jmenované letovisko proslavil jeho nejmajetnější sezonní obyvatel, italský premiér Silvio Berlusconi, který zde vlastní řadu nemovitostí o celkové ploše 120 ha, což je velikost dvojnásobně převyšující rozlohu Vatikánu. Mnozí doufají, že se s tímto mediálním a politickým magnátem na Smaragdovém pobřeží někdy setkají.
Další články z vydání o Sardinii zde