„Ó, jak toužím po mém milovaném Ischlu!“ posteskl si patnáctiletý korunní princ František Josef v roce 1845 v dopise své matce. Jako kdyby zpečetil svou upřímnou náklonnost k tomuto malebnému lázeňskému městečku na soutoku Traunu a Ischlu u jezer Solné komory, se kterým zůstal spjat až téměř do svých posledních dnů. Nebýt lázeňského pobytu, který v Bad Ischlu lékař doporučil jeho rodičům, Františku Karlovi a Žofii Bavorské, tehdy ještě i po několika letech manželství bezdětnému páru, slavný císař a jeho tři bratři by se prý možná ani nenarodili.
První historická zmínka o dnes čtrnáctitisícovém městečku pochází z roku 1192. Od poloviny 16. stol. se zde začala těžit sůl. Na počátku 19. stol. to byl ale stále „jen“ Ischl. „Bad“ se do názvu dostal až v roce 1907 a lázněmi se městečko oficiálně stalo ještě o 13 let později. Léčivé účinky místní vody obsahující až 27 % kuchyňské soli odhalil doktor Josef Götz. Od roku 1807 s ní léčil místní horníky ze solných dolů, které trápila dna a revmatismus. O světovou proslulost se však postaral teprve profesor Franz Wirer, osobní lékař Františka Josefa I. a rektor Vídeňské univerzity, který se o účincích solankové terapie přijel informovat v roce 1821. Přesvědčila ho a do lázní postupně začala jezdit honorace, což si žádalo i budování příslušné infrastruktury. První hotel v Solné komoře, Posthof, otevřeli Franz a Magdalena Kochovi v roce 1827. S postupem času přibývalo penzionů, vybudováno bylo i divadlo. Rostoucí věhlas účinné terapie celkově posilující organismus sem stejně jako zdraví prospěšné účinky soli na dýchací i ženské orgány, pohybový aparát a oběhovou soustavu přilákaly již zmíněný císařský pár, budoucí rodiče Františka Josefa, který se jako jejich první potomek narodil v roce 1830. Dva roky po něm přišel na svět Ferdinand Maxmilián, pozdější mexický císař Maxmilián I., o rok později následoval Karel Ludvík a v roce 1842 Ludvík Viktor. Do historie vešli i jako „solní princové“.
Bad Ischl stál také u zrodu velké lásky. Zde se totiž císař František Josef při oslavách svých třiadvacátých narozenin seznámil se svou sestřenicí, mladičkou, teprve patnáctiletou bavorskou princeznou Alžbětou, s níž se následujícího roku oženil. I po svatbě přijížděl císařský pár do Ischlu často, ba pravidelně. Bydleli ve vile, kterou dostali darem od Františkových rodičů. Císař nechal k někdejšímu venkovskému sídlu přistavět vedlejší budovy ve tvaru E jako Elisabeth. Pro svou milovanou choť dal postavit také kouzelný Mramorový zámeček v anglickém stylu, který jí sloužil jako čajovna. Dnes je v něm muzeum fotografie. V místním farním kostele se v roce 1890 vdávala nejmladší dcera císařského páru Marie Valerie. Na její přání hrál na varhany Anton Bruckner.
Návštěva Císařské vily, která byla rovných 60 let rezidencí vladaře a v níž se dochovaly původní reprezentativní prostory i soukromé komnaty, nejlépe odpoví na otázku, proč nejen tato neoklasicistní stavba, ale i celý zdejší malebný kraj přirostly císařskému páru k srdci více než přepych okázalých vídeňských rezidencí. V Ischlu byli oba, zejména křehká císařovna, do jisté míry „volní“, daleko od striktního protokolu Hofburgu, na který si Sisi nikdy nezvykla. S přibývajícím věkem ji trápily deprese i posedlost štíhlou linií a zkrášlovacími dietami. Do Solné komory se uchylovali v letních měsících a císařovna ráda již za rozbřesku vyjížděla na koni do okolí. František Josef I., který se dožil 86 let, navštívil Bad Ischl dvaaosmdesátkrát ! Ani zde se ale nevyhnul povinnostem a nezahálel. Stejně jako ve Vídni, také v Ischlu vstával v půl čtvrté ráno, za dobrého počasí se ještě za svítání vydával na lov. Císařská vila zažila i velká rozhodnutí. Císař zde přijímal vlivné státníky a právě tady 28. července 1914 podepsal vyhlášení války Srbsku a sepsal prohlášení „Mým národům“. Dva dny poté odjel do Vídně a do Ischlu se už nikdy nevrátil. Faksimile manife…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Horní Rakousko