Soutěsky Kamenice
Vyplouváme. Nárazy bidla o bort, než loď dostane potřebnou rychlost, a vzdalující se zvuk vody šumící přes jez. A pak ten podivný klid. Když lodník a průvodce v jedné osobě promluví, kolmé skály vytvářejí prazvláštní ozvěnu. Vše je najednou tiché a intimní. Lidé nemluví, poslouchají výklad a možná cítí i respekt. Ke skalám a vodě, která je utvářela.
Soutěsky Kamenice byly již od doby německého osídlení předmětem zájmu. Při mýcení lesů na horním toku bylo nutno vytěžené dřevo dopravit k Labi. Prudký tok řeky předpoklady úplně nesplňoval, ale díky systému jezů se ho podařilo pro plavbu dříví uzpůsobit. V blízkosti jezů vznikly později mlýny, jejichž činnost však se splavováním dřeva nekorespondovala, a tak se musela zavést pravidla, podle nichž byli mlynáři odškodnění za ztrátu příjmu v době, kdy dřevo volně proplouvalo propustmi v jezech.
První turistické plavby v soutěskách zahájil roku 1881 jistý Ignác Fiedler mezi Srbskou Kamenicí a jezem Dolského mlýna. S turisty se jezdilo se pouze po proudu a na lodičce se tu svezl i následník trůnu, na jehož počest byla soutěska nazvána Ferdinandova.
Ve stejném roce se stal majitel teplického a bynoveckého panství Edmund Clary-Aldringen čestným členem Horského spolku pro České Švýcarsko, jednoho z nejstarších turistických spolků na našem území. Díky spolupráci s ním začal pracovat na zpřístupnění dolní části toku Kamenice. Nelitoval peněz a najal dvě stovky italských stavebníků, kteří během jediné zimy prorazili několik tunelů pro pěší a spolu se systémem lávek a plovoucích chodníčků umožnili přístup do hlubin Tiché soutěsky. V nepřístupné části se strmými stěnami bylo připraveno pět lodiček s lodníky ve stejnokrojích, kteří s návštěvníky od roku 1890 proplouvali necelý kilometr mezi skalami. O osm let později byla lodičkami zpřístupněna i kratší Divoká soutěska výše proti proudu. Obě soutěsky se rychle staly velmi populárními. Zatímco plavby Ferdinandovou soutěskou skončily na počátku 2. sv. války, Edmundovou (jak se dnes Tichá soutěska oficiálně nazývá) a Divokou soutěskou se jezdí dodnes. Stále jde o jednu z nejpopulárnějších atrakcí v oblasti, jak dokazuje současná roční návštěvnost překračující 300 000 osob.
O provoz v soutěskách se nestará národní park, ale obec Hřensko. Flotilu pramic pro 25 osob obsluhuje celkem 25 sezonních lodníků. Fungují jako „bidlaři“ a současně i průvodci turistů. Mnozí podávají výklad i v cizích jazycích. Práce je to namáhavá. Naložená lodička váží kolem dvou a půl tuny a ve vrcholné sezoně musí každý lodník absolvovatz i více než 14 plaveb denně…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – České Švýcarsko