Jamy – Batáty – Maniok. Jamy – Batáty – Maniok. V uších mi stále zní ona trojice exotických a záhadných slov, jež jsem se učíval, když mě čekalo zkoušení ze zeměpisu. A později přibývaly další a další tajemné, dálkou vonící názvy. Ebenoví otroci nakládali jutové pytle a zarostlí námořníci napínali sisalová lana. Objevitelé a cestovatelé nakažení malárií hledali v mých knihách chinovník, poslední záchranu před jistou smrtí. Tyto a mnohé další rostliny byly pro mne jen záhadnými slovy. Na to, jak vypadají, nebo dokonce jak chutnají, jsem si musel ještě počkat.
Miluji tržiště. Rád se dívám na pestrobarevný mumraj, mozaiku lidských tváří i exotického zboží. Pobízivé pokřikování prodávajících a hádavé hlasy kupujících. Směsici chaosu a uspořádanosti. Co všechno zde člověk najde, kolik prapodivných věcí, které nedokážu ani pojmenovat.
Zvolna procházím kolem mladých prodavaček, které sedí na zemi a před sebou mají do nízkých pyramidek vyskládané bílé, nahrubo oškrábané kořenovité oddenky. Pečlivě hlízy očichávám a pak i ochutnávám. Postupně se kolem mne srocuje dav zvědavců. No aby ne, na trhu jsem jediný bílý a pokud sem někdy nějaký běloch zabloudí, většinou se o tento typ zboží nezajímá. Zde na tržišti, v tanzanském Lušotu, ve východních Usumbarských horách, se Evropan jen těžko domlouvá, přesto v nesrozumitelné hatlamatilce rozesmátých trhovkyň, které mi své zboží vehementně nabízejí, rozeznávám něco jako kasava. Aha, tak tohle je ten slavný maniok.
Maniok jedlý (Manihot esculenta), neboli kasava, který pochází z Jižní Ameriky, se pěstuje snad ve všech tropických oblastech světa. Je to až pět metrů vysoký keř, ze kterého po odříznutí jakékoliv části začne prýštit husté latexové mléko. Pro nás, pro lidi, jsou však nejdůležitější kořeny manioku, na kterých se tvoří větší počet válcovitých hlíz. Do nich rostlina ukládá různé zásobní látky, především škrob. Ve světové produkci škrobnatých rostlin zaujímá maniok druhé místo, hned po bramborách. Původní kultivary manioku obsahují v hlízách malé množství prudce jedovatého kyanovodíku, který se musí odstraňovat varem, sušením nebo kvašením. Nově vyšlechtěné odrůdy však již kyanovodík neobsahují. Nejčastěji se z manioku vaří hutná, lepkavá a sklovitě průhledná kaše. Její správná konzistence by měla být taková, aby z ní bylo možné prsty vytvořit lepkavou kuličku. Tu pak po smočení v omáčce s různou listovou zeleninou a případně i rybím masem můžeme náležitě vychutnat. A chutná opravdu skvěle. Je velká škoda, že si touto výživnou přílohou zatím nemůžeme občas zpestřit jídlo namísto tradičních knedlíků, rýže, brambor a těstovin. Kasava se také často suší a mele na mouku a mladé stonky se v některých oblastech používají jako zelenina. A maniokový škrob se využívá i na výrobu plastických hmot, lepidel a gumy.
Sladké brambory, neboli batáty (Ipomoea batatas), jsou jediné z oné memorované trojice slov, které si můžeme občas koupit i v našich specializovaných obchodech. Velké vřetenovité hlízy této svlačcovité, liánovité rostliny mají žlutou dužninu a po uvaření jsou lehce moučnaté. Chutnější je však jejich úprava pečením. Mírně posolené, nasládlé plátky velkých batátových hlíz, potřené máslem nebo kysanou smetanou, jsou skutečnou lahůdkou. Díky vysokému obsahu škrobu se v některých oblastech světa staly batáty jednou z nejdůležitějších potravin místního obyvatelstva, domácích zvířat, ale i četných polních škůdců.
Také u jamů (Dioscorea sp.), ovíjivých rostlin, se využívá jejich velká podzemní hlíza plná škrobovitých zásobních látek. Stejně jako u manioku, i hlíza jamů obsahuje jedovaté látky – alkaloid dioskorin. Ten má palčivě-hořkou chuť a je dokonce mírně opojný. Tepelnou úpravou se však z rostlin odstraní. Jamy jsou chuťově nejbližší našim bramborám, a také se podobně jako ony zpracovávají. A tak kromě vařených jamů a jamové kaše lze připravit i jamové lupínky a hranolky.
Ovšem nejen chlebem živ je člověk, a tak lidé na celém světě nechávají kvasit nejrůznější plodiny, aby získali alkohol, který jim alespoň na čas dá zapomenout na strasti všedního dne.
Po půldni stráveném na místním trhu se vydáváme směrem k posledním zbytkům tropického pralesa na vrcholcích Usumbarských hor. Cestou procházíme rozlehlými plantážemi cukrové třtiny (Saccharum officinarum) a připadáme si tak trochu ztraceni v tom vysokém „rákosí“. Blíží se čas sklizně a zatímco děcka slastně vysávají sladkou šťávou z rozžvýkaných špalíků třtinových stvolů, dospělí se srocují kolem předpotopního lisu. Také na jejich tvářích se zračí radostné očekávání. Melasa z cukrové třtiny je totiž surovinou pro výrobu mnoha alkoholických nápojů. Jedním z nejznámějších je jamajský rum. V některých státech, například v Brazílii, se třtinový cukr využívá i k výrobě ethanolu, který slouží jako palivo pro motorová vozidla. Ale „hospodská“ u třtinového pole má jinou technologii. Dva z jejích pomocníků točí lisem a dlouhé odlistěné třtinové stvoly se protlačují mezi ozubenými válečky, které z nich vymačkávají nahnědlou šťávu. Rozdrcená stébla se ale hned nevyhazují. Namáčejí se ve vodě nedaleké stoky (o tom, co do ní ústí, nechci vůbec přemýšlet) a ještě se jednou nebo dvakrát v lisu vyždímají. Šťávu stočenou ve dvacetilitrovém kbelíku si „hospodská“ hravě nasadí na hlavu, což je typický způsob nošení břemen v této části Afriky, a odkráčí do chatrče. Zde bude kbelík zapuštěn do vyhloubené jámy a šťáva bude několik dní kvasit. A aby to šlo rychleji, několikrát si do ní hostinská uplivne. Pak už stačí výživné a slabě alkoholické „pivo“ rozlít do lahví a za pár haléřů prodávat místním vesničanům. Protože jsme tu po dlouhé době první běloši, pár místních nás zve na skleničku. Není možné odmítnout, a tak se před námi vzápětí na hrubě otesaném stole objeví dvě lahve kalného domácího piva. Během družného rozhovoru, s využitím nohou, rukou a několika naučených svahilských slovíček, dopíjím statečně pivo a v nestřeženém okamžiku prokládám doušky endiformem. K mému velkému údivu však moje vnitřnosti snesly tento kvasný nápoj a vodu ze stoky bez vážnější újmy.
Opouštíme Usumbarijské pohoří a sjíždíme do nížin, kde se kolem prašných cest rozprostírají rozlehlé plantáže agáve sisalové (Agave sisalana). Všechny agáve, i ty ozdobné, pocházejí z Ameriky, a to hlavně z Latinské. U některých druhů prýští po odříznutí z květního vrcholu cukernatá šťáva, ze které se například v Mexiku zkvašením připravuje alkoholický nápoj pulque. Sisalová agáve se však pěstuje především pro její pevná vlákna, která se získávají z dlouhých, hrotem zakončených listů. Je to nenáročná, suchomilná rostlina, které se dobře daří i na chudých půdách. Listy agáve se sklízejí postupně, a to odspodu rostliny, ručním odřezáváním. Šikovný dělník dokáže za jeden den osekat až dva tisíce listů, které se z plantáží svážejí na místní farmy, kde se ve speciálních strojí podrtí, rozlámou a odvlákní. Uvolněné vlákno se musí důkladně proprat vodou, aby se zbavilo všech dužnatých zbytků a slizu. Pak se suší na slunci, bělí a kartáčuje. Jednotlivá vlákna, dlouhá půldruhého metru, se splétají do lodních lan a různých provazů, ale tkají se z nich také pytle a levné koberce. Však také na místních tanzanských trzích, ve vsích kolem cest, je možné vidět celou bohatou nabídku sisalových výrobků.