Konflikty, které probíhaly na území Vietnamu od konce druhé světové války, poznamenaly krajinu a obyvatele na více než půl století. Země byla přeorána bombardováním, lesy spáleny nebo otráveny a města se měnila kvůli překotné výstavbě i válečné destrukci. Přesto se do současnosti ve vietnamské krajině nezachovalo mnoho objektů, které by tyto intenzivní události připomínaly.

Stopy po francouzských a amerických expedičních silách se dochovaly především v podobě bojových objektů – betonových, kamenných nebo cihlových pevnůstek a věží, kasárenských objektů a opevněných základen. Vzhledem k tomu, že vietnamská armáda je dost početná, využívá většinu těchto zařízení dodnes. Navštívit tak lze zpravidla jen některé osamocené věže nebo pevnůstky stojící u silničních křižovatek a důležitých mostů. Ukázkovým příkladem je opevněný komplex v průsmyku Moře a mraků. Atraktivnost místa spočívá nejen v přírodních podmínkách, ale i v jeho historii.

Po jihovietnamském režimu můžeme nalézt v centrech měst především správní a reprezentační budovy. Některé z nich slouží svému účelu dodnes, jiné v podobě torz představují bizarní památníky válečných událostí. Část pak byla přebudována na muzea. Nejvýznamnější z nich je jednoznačně bývalý Prezidentský palác v Saigonu (Ho Či Minově Městě), dnes nazývaný Palác sjednocení.

Severovietnamská armáda a hnutí odporu, které k výstavbě objektů používaly hlavně materiály podléhající v tropech rychlé zkáze (zeminu, dřevo a bambus), po sobě v krajině mnoho nezanechaly. Poté, co z okolí cest zmizely poslední vraky tanků a bojových vozidel, jsou jedinou památkou rozsáhlé podzemní komplexy, jež sloužily jako základny pro operace nejprve proti francouzským, později i proti americkým a jihovietnamským silám.

Průsmyk Moře a mraků
Přibližně v polovině délky Vietnamu se od západu k východu táhne krátké, ale strmé pohoří Moře a mraků (Nui Hai Van), které v nejvyšším bodě přesahuje 1500 m n. m. a dělí Vietnam na dvě klimatické zóny. Charakterizuje ho drsné klima, velké množství dešťových srážek, prudké kolísání teplot a hustá neprostupná vegetace. Vzhledem k tomu, že na východě vybíhá horský hřeben daleko do moře, ze severu na jih se dalo vždy cestovat jen jediným úzkým průsmykem ve výšce 496 m n. m., k němuž vedla klikatící se stezka překonávající množství bystřin.

Strategické polohy průsmyku využil Minh Mang, panovník dynastie Nguyen, který zde nechal roku 1826 zbudovat uzávěrový fort. Pevnůstka byla součástí vnější obrany císařského hlavního města Hue, jež se rozkládá přibližně 80 km severně od průsmyku.

Torzo této zajímavé stavby v podobě nevysoké branské věže je možné si prohlédnout dodnes. Původní fort byl postaven z pálených cihel na půdorysu obdélníku se zaobleným severozápadním nárožím. V jeho jižní stěně bylo proraženo několik dělových střílen, ke kterým z vnitřní strany přiléhaly kasematy a branská věž přístupná po dlouhém schodišti. Cesta pevnůstkou pak zabočila vlevo na východ ke druhé nižší věži, kterou se vycházelo ven. Uvnitř fortu se nacházela velitelská budova, skladiště střeliva a potravin. Od vnější zdi vybíhala hradba napříč vrcholovou partií průsmyku, která znemožňovala obejití objektu. Prověřit kvalitu fortifikace se podařilo za francouzského dobývání vietnamského království. Roku 1896 odolal fort několika útokům francouzsko-španělského expedičního sboru. Pevnůstka padla teprve poté, co Francouzi posílili své dělostřelectvo, jež objekt značně poničilo.

Za dob koloniální správy byla přes horský výběžek vybudována silnice a železnice spojující důležitý přístav Danang s městem Hue. Železniční trať s několika mosty a tunely překonává pohoří mimo samotný průsmyk až na svazích nad mořem. V průběhu první války v Indočíně vybudovali Francouzi v průsmyku množství železobetonových bunkrů a několik opevněných základen. Zároveň využili i dosud stojící branskou věž původního fortu. Podél železniční tratě pak, po několika útocích vietnamského hnutí odporu, postavili betonové strážní věže. I přes tato opatření docházelo velmi často k dalším útokům na vlaky a silniční konvoje. Největší incident se odehrál 24. 6. 1953, kdy se partyzánům podařilo vykolejit vlak tím, že vyhodili do povětří část železničního viaduktu. Souprava se dvěma lokomotivami a osmnácti vozy se zřítila ze strmého srázu do strže. Oběti nikdo nepočítal, ale bylo jich více než sto.

Podobná situace se opakovala o dvacet let později. Armáda Vietnamské republiky nejdříve využila stávajících objektů, později byla nucena doplnit je o nové bunkry a věže. Pohoří bylo nebezpečné nejen kvůli působení partyzánů, ale i proměnlivému počasí. Svědčí o tom událost z roku 1969, kdy nedaleko průsmyku v husté mlze havaroval americký vojenský vrtulník. Celá jeho posádka zahynula.

K posledním, zato však nejsilnějším a nejtragičtějším bojům o průsmyk došlo koncem března 1975, kdy jednotky severovietnamské armády postupovaly na Hue. Jihovietnamská obrana se zhroutila a obyvatelstvo zachvátila panika. Všichni se chtěli dostat z dosahu komunistické armády. V cestě jim stálo jen pohoří Moře a mraků. Při výstupu do průsmyku se uprchlíci dostali do léčky nastrojené partyzány a byli zmasakrováni minometnou palbou. O přechod přes pohoří se pak strhla krátká, ale krvavá bitka, v níž se tentokrát již naposledy bojovalo o tento deštivý průsmyk.

Podzemní vesnice
Jednou z nejdůležitějších venkovských dovedností, která vyžadovala mnoho trpělivosti a jistou zkušenost, bylo opevňování vesnic. Vzhledem k tomu, že krajina delty Rudé řeky, kde tato fortifikační tradice vznikla, je plochá a nemá přirozených překážek, bylo nutno změnit každý urbanistický celek v pevnost. V mnohých vesnicích byla vybudována celá soustava zákopů, krytů, ale zejména rozsáhlých podzemních chodeb. Při ohlášení postupu nepřítele do oblasti ovládané hnutím odporu pak všechno obyvatelstvo, zásoby a často i zvířectvo zmizelo v podzemní pevnosti. Ženy, děti a starci se chodbami dostali do sousedních obcí, které nepřítel neohrožoval, zatímco domobrana obsadila bojové posty a bránila pevnost. Tak nějak fungoval obranný systém severovietnamských vesnic po dlouhá staletí, kdy bylo obyvatelstvo nuceno čelit nájezdům vojsk nejčastěji z čínského severu. Nejstarší záznamy o existenci tunelů pocházejí ze začátku 15. stol. Je ale více než pravděpodobné, že myšlenka podzemních fortifikací vznikla již dávno předtím.

Nebylo divu, že po vypuknutí války s Francouzi se hnutí odporu uchýlilo opět k této tradiční taktice. Po pádu koloniálního režimu a rozdělení Vietnamu na sever a jih se část tunelových odborníků přesunula z Vietnamské demokratické republiky na území jihovietnamského státu, aby pomohla zbudovat podzemní základny pro hnutí odporu i tam.

Proč vlastně hnutí odporu a severovietnamská armáda zvolily stejnou taktiku jako předtím v deltě Rudé řeky? Důvodů je hned několik. Předně vzhledem k naprosté technické a materiální převaze nepřítele nebylo možno budovat odolné objekty na povrchu, to by vedlo téměř určitě k jejich destrukci. Dalším důležitým aspektem je podobný reliéf krajiny. Jižní část země je tvořena deltami několika řek, především Mekongu a Saigonu, a je stejně plochá jako na severu. Také některé oblasti příbřežních provincií jsou málo členité a neposkytují dostatek přirozených úkrytů. Nejdůležitějším aspektem je ale geologická stránka.

Po celém území Vietnamu se vyskytují převážně lateritické půdy, které vznikají druhotným zvětráváním vápencových skal. Tyto načervenalé a rudé půdy jsou při kopání velmi stabilní a tunely se do nich snadno razí i bez techniky. Navíc se lateritická půda málo drolí, a tak nemusely být některé úseky tunelů vyztužovány dřevem. Kopáči začali s ražbou kolmé šachty. Když se dostali do požadované hloubky, přešli na kopání vodorovných nebo mírně svažitých štol. K práci jim stačila krátká motyka a lopata. Vytěženou zeminu transportovali pomocí proutěných košů a bambusové hole nebo jednoduchého vrátku na povrch, kde bylo nutné rozmístit materiál tak, aby čerstvá hlína neprozradila leteckému průzkumu pozici budované základny.

Chodby se razily co možná nejužší a nejnižší, aby američtí vojáci měli problém s pohybem ve stísněných prostorách. Určitou výjimku představovaly tunely ve Vinh Moc, které se nacházely mimo území jihovietnamského režimu. Vznikly tak komplexy tunelů dlouhé desítky kilometrů, které spojovaly ubikace pro posádku, ošetřovny a nemocnice, velitelská stanoviště, kuchyně, studny, sklady a dokonce i školy. Některé tunely byly slepé a končily propadlišti s otrávenými bambusovými kůly, v jiných byli jako nástraha umístěni jedovatí hadi, pavouci, případně granáty či nášlapné miny. Ve spodních patrech se budovaly i štoly odvodňovací. Východy z podzemí byly velmi dobře zamaskovány. Často ústily do obytných domů nebo hospodářských stavení, do studní nebo říčních břehů. Základny v bojových zónách měly vybudovány na povrchu různá střelecká postavení a bunkry, jež byly často navzájem propojeny zákopy nebo vstupy do podzemních komplexů. Celé soustavy o několika patrech připomínají svou složitostí mraveniště.

Dodnes se dochovalo kolem deseti podzemních pevností, které jsou zpřístupněny turistům po celém středním a jižním Vietnamu. K nejnavštěvovanější patří rozsáhlý podzemní komplex v oblasti Cu Chi nedaleko Ho Či Minova Města. Tyto tunely byly vystavěny jako tajná bojová základna a skladiště v týlu nepřítele. Naopak rozsáhlé komplexy v oblasti Vinh Linh nedaleko demilitarizované zóny (DMZ) nejsou zahraničními turisty moc vyhledávány. Zdejší obranné systémy se od těch hloubených v týlu nepřítele liší jak způsobem stavby, tak účelem. Typickým příkladem je již zmíněný podzemní systém ve Vinh Moc, který sloužil především jako útočiště pro místní zemědělskou komunitu a domobranu.

Palác na dračí hlavě
Když se v únoru 1962 rozhodli dva piloti jihovietnamského letectva ukončit vládu prezidenta Ngo Dinh Ziema (tehdy ještě neúspěšně) bombardováním jeho paláce, netušili, že tím současně dají popud ke vzniku stavby přesahující svým významem hranice jihovýchodní Asie. Původní stavba, kterou zničili, vznikla koncem 60. let 19. stol. V letech 1887–1954 v ní sídlil generální guvernér Francouzské Indočíny, kterého po ženevských dohodách vystřídal Ngo Dinh Ziem (viet. Ngô Đình Diệm) jako předseda vlády a pozdější prezident Vietnamské republiky, známé též pod názvem Jižní Vietnam.

Po nezdařeném leteckém útoku na Ziema byl starý koloniální palác zbořen a 1. 7. 1962 se na dvanáctihektarovém pozemku v centru Saigonu začala odvíjet historie nového prezidentského sídla. Jeho projekt vytvořil nejvýznamnější moderní vietnamský architekt Ngo Viet Thu (1926–2000), který obdivuhodně skloubil zásady tradiční sinovietnamské architektury s koncepcí administrativně-reprezentačních budov západního stylu. Respektoval principy geomantie (feng-šuej) a stavbu umístil tzv. na dračí hlavu, proto se pro objekt vžil i název Dračí palác. Samotný prezident Ziem se nového paláce nedožil, neboť padl za oběť puči generála Minhe hned na podzim následujícího roku. Stavba byla dokončena až za vlády generála Nguyen Van Thieua, jenž se do paláce nastěhoval koncem roku 1966. Budova pak sloužila jako centrum saigonského režimu až do konce války, kdy symbolickou tečku za existencí Vietnamské republiky učinil tank severovietnamské armády, který prorazil kovanou bránu a vjel do areálu prezidentského sídla.

Stavba je založena na půdorysu písmene T a její základ tvoří odolný železobetonový skelet krytý po obvodu slunolamy, které sloužily zároveň jako protiraketový štít. Má čtyři nadzemní, jedno podzemní podlaží a dva mezonety. Patra jsou navzájem propojena schodišti a výtahy. V podzemí vznikl ještě na přání prezidenta Ngo Dinh Ziema odolný velitelský bunkr a tajná chodba sloužící k nepozorovanému opuštění paláce. Střecha sloužila jako heliport a půvabný prostor určený k meditaci a rozjímání, který pak nechal prezident Thieu přebudovat na taneční parket s barem. Interiér paláce byl velmi vkusně a decentně vyzdoben podle zásad moderní architektury. Používány byly ušlechtilé materiály, jako vzácná tropická dřeva (týk, mahagon), mosaz, hedvábí, leštěný mramor, žula a keramika.

Palác nesloužil jen jako administrativně-vojenské centrum země, ale také jako centrum reprezentativní a společenské. Uvnitř tak najdeme jak sály pro oficiální události, tak místnosti kancelářské, obytné a provozní. Zároveň se zde nacházela i prezidentova residence. Všechny tyto funkce skloubil architekt jedinečným způsobem do harmonického celku, který nepůsobí ani příliš okázale, ani zbytečně skromně. Ladnost celé stavby pak doplňuje rozlehlá zahrada s fontánou. Dnes je objekt po kratších opravách zpřístupněn veřejnosti a patří mezi nejvyhledávanější saigonské památky.

Další články z vydání o Vietnamu zde