Švýcarsko je právem označováno jako země lanovek, které v nejrůznějších podobách najdeme doslova na každém kroku. Patří k nim největší visuté lanovky s kabinou pro 180 osob nebo nákladní s nosností až 40 tun, výkonné sedačkové a kabinkové lanovky s přepravní kapacitou přes 3000 osob za hodinu v zimních střediscích, historické i zcela moderní pozemní lanovky, ale také malé osobní i nákladní lanovky pro obsluhu horských chat a odlehlých usedlostí.
Tento dopravní prostředek se ve Švýcarsku poprvé objevil v podobě městské pozemní lanovky Lausanne–Ouchy v roce 1877. Zpočátku jezdil jen na kratších trasách jako nesmělá konkurence ozubnicových drah, jejichž éru v Evropě zahájila v roce 1871 zubačka z Vitznau na Rigi. Ale první „opravdová“ visutá lanovka zde byla postavena už v roce 1908 na úbočí hory Wetterhorn v Bernských Alpách. Dnes je v této alpské zemi v provozu přes 860 lanovek všech typů s povolením pro přepravu osob a 1670 lyžařských vleků.
Wetterhorn
Začátkem 20. století se Wetterhorn, jako ostatně řada dalších atraktivních švýcarských vrcholů, stal cílem stavitelů horských drah. Původní plány počítaly se čtyřmi na sebe navazujícími úseky lanovek, pro jejich strmou trasu nazývanými „horské výtahy“. Práce na stavbě prvního úseku Grindelwald–Enge začaly v roce 1904, ale díky drsným přírodním podmínkám se dalo stavět jen několik měsíců v roce. Přes všechny těžkosti se první etapu podařilo v roce 1908 dokončit a 24. července zahájit provoz. Ke stavbě dalších úseků lanovky ale už nedošlo.
Lanovka měla extrémně strmou trasu s maximálním sklonem 190 %, tedy na jeden metr vodorovné délky překonávala 1,9 m převýšení. Na této visuté lanovce s kyvadlovým provozem dvou 16místných kabin se také poprvé uplatnila celá řada bezpečnostních prvků, používaných na visutých lanovkách dodnes. Jsou to např. dva nezávislé systémy brzd, záchytné čelisťové brzdy na nosná lana na běhounech kabin a samostatné záchranné kabiny s vlastním pohonem umístěné v horní stanici.
Wetterhornská dráha zpočátku slavila velký úspěch. Po vypuknutí 1. světové války, a s tím spojeným odlivem turistů, musel být její provoz z finančních důvodů zastaven a v roce 1934 došlo i k její demontáži.
Dnes toto na svou dobu výjimečné dílo připomíná především několik replik jejich kabin a běhounů umístěných např. před hotelem Wetterhorn nebo ve švýcarském dopravním muzeu „Verkehrshaus“ v Lucernu.
Säntis – švýcarská „elektronická hora“
Hora Säntis (2502 m) v předhůří Alp ve východní části Švýcarska je nejvyšším vrcholem masívu Alpstein v oblasti Appenzellerland. Tato dominanta odedávna přitahovala pozornost turistů i domácích obyvatel pro jedinečný výhled z vrcholu do okolních států na alpské vrcholy od Zugspitze přes Glarnerské a Bernské Alpy až po Juru ve Francii.
Se stavbou první visuté lanovky na Säntis v polovině 30. let minulého století je spojeno jméno právníka a podnikatele Dr. Carla Meyera. Samotná stavba byla na svou dobu nesporně průkopnickým činem. Stavitelé se museli potýkat nejen s obtížně schůdným a velmi náročným terénem, ale i s řadou technických problémů, které ještě umocnila mimořádně krutá zima 1934/35. Přesto se její provoz podařilo zahájit 1. července 1935. Pro další vývoj mělo zásadní význam rozhodnutí PTT (švýcarská společnost Post-Telefon-Telegrafie) z roku 1956 – zvolit pro nově budovanou síť směrových antén jako hlavní bod právě Säntis. Bouřlivý rozvoj telekomunikační techniky později vyvolal potřebu jednotlivě osazené antény ze 60. let přebudovat a umístit spolu s rekonstruovanou lanovkou do společné víceúčelové budovy. V polovině 90. let pak prošly stavby na vrcholu i lanová dráha další rozsáhlou rekonstrukcí až do dnešní podoby, které dominuje vedle víceúčelové vrcholové budovy i nový 123 m vysoký vysílač.
Säntis je především rájem letních turistů. Kromě jedinečných výhledů je také výchozím bodem na řadu dobře značených a zabezpečených turistických tras. Návštěvníkům zde slouží kromě vybavení pro klasickou horskou turistiku i krytá terasa a několik restaurací. Provoz se ale nezastaví ani v zimě.
Gelmerbahn
V roce 1926 byla pro stavbu přehradní nádrže Gelmer I, která je součástí vodních elektráren „Kraftwerke Oberhasli“, vybudována unikátní pozemní lanovka od silnice do průsmyku Grimselpass ke hrázi přehrady. Unikátní na této dráze byl především její sklon 106 %, což je největší sklon pozemní lanové dráhy v Evropě. V roce 2001 byla dráha rekonstruována a dovybavena bezpečnostními systémy, umožňujícími kromě přepravy zaměstnanců elektráren a nákladů vozit také turisty. Na strmé trati jezdí jen jeden vůz, který je k horní stanici vytahován pomocí tažného lana a elektrického navijáku, umístěného v budově strojovny nad horní stanicí. Do otevřeného vozu se vejde 24 cest…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Švýcarsko