Téměř v centru Malajského poloostrova, na rozhraní států Pahang, Kelantan a Terengganu, se rozkládá největší chráněné území celé Malajsie, národní park Taman Negara. Získat o něm základní představu není nijak složité – postačí představit si území rozlehlé jako Pardubický kraj, které z velké části vyplňuje členitá liduprázdná vrchovina zakrytá kompaktním přehozem tropického deštného pralesa. Taman Negara patří k nejstarším národním parkům v jihovýchodní Asii, neboť byl postupně vyhlášen již v letech 1938 a 1939. Britové jej tehdy pojmenovali na počest svého zesnulého panovníka Jiřího V., po osamostatnění Malajsie v roce 1957 však dostal nový, dodnes užívaný název, jenž v překladu znamená Národní park. Dnes nám to může připadat zvláštní, ale tenkrát byl v Malajsii parkem jediným.
Vesnice Kuala Tembeling, několik skupin domků a skromných políček roztroušených při okraji věčně dotírající džungle. V zásadě se ničím neliší od obcí, jichž jsme během cesty autem z Kuala Lumpuru minuli desítky, protože ale leží u soutoku řek Pahang a Tembeling, stala se hlavní vstupní branou k parku. Plavba lodí po řece Tembeling byla totiž ještě donedávna jedinou možností, jak se dostat do návštěvnického centra parku v odlehlé vesnici Kuala Tahan. Dnes už sice i tam vede asfaltka, nicméně sedmdesátikilometrová cesta po vodě má pořád své kouzlo a většina turistů si ji nenechá ujít.
Ani my nejsme výjimkou, a tak po zaplacení poplatků za vstup do parku i za fotografování nasedáme v malém přístavišti do dlouhého dřevěného člunu, jednoho z mnoha, jež po řece pendlují. Typově jsou stejné, mají plechovou stříšku, přívěsný motor a do každého se vejde podle stavu vody 10–14 lidí i se zavazadly. Sedí se na molitanových matracích, s pokrčenýma nohama, které není možné v omezeném prostoru natáhnout. Ze začátku je to pohodlné, po nějakém čase nám však poloha skrčence začne trochu vadit, také proto, že už jsme dost mokří. Dnem člunu trochu zatéká a k tomu voda každou chvíli šplouchne dovnitř přes nízké okraje.
Proti proudu plujeme dost svižně, několikrát nás ale zdrží stávkující motor a několikrát uvízneme na mělčině, takže oba mladíci, kteří loď řídí, musí do vody, aby člun vyprostili. Jinak plavba nemá chybu, hnědozelená vodní stuha se před přídí neustále malebně klikatí, naši pozornost ovšem ještě více zaměstnává její orámování. Pralesní scenerie, které v dálce halí všudypřítomný opar do monotónní našedlé modrozeleně, při pohledu zblízka barevně ožívají a předvádějí nepopsatelnou druhovou proměnlivost. Kupříkladu jenom bambusů rozeznáváme několik desítek druhů, většinu stromů a keřů však vůbec nejsme schopni identifikovat. Tuhle exotickou podívanou nám ještě průběžně zpestřují varani vyhřívající se na písčinách a v jedné zákrutě nás překvapí i stádo vodních buvolů, které raději objíždíme v co možná nejuctivější vzdálenosti. Známek lidské přítomnosti naopak vidíme minimálně, párkrát zahlédneme v zeleni osamocený domek, sem tam mineme u břehu přivázanou loďku, od níž vede kamsi do džungle vyšlapaná pěšina. Civilizace nás opět přichýlí do své náruče až na konečné v Kuala Tahanu, zato velice sympatickým způsobem – z lodi se tu dá vystoupit přímo do některé z plovoucích restaurací, jež u vesnice kotví.
Mutiara Taman Negara alias Perla národního parku, tak se jmenuje rozlehlý a pečlivě udržovaný areál na okraji džungle, v němž je návštěvnické centrum, restaurace, minimarket a více než stovka dřevěných chatek a bungalovů nabízejících až překvapivě komfortní ubytování. V ceně jsou přitom zahrnuta překvapení, která běžné hotely neposkytují. Jedno takové zažíváme hned po příjezdu, když si s kolegou všimneme, že v trávě mezi našimi chatkami pospává varan. Vytahujeme fotoaparáty, jenže přes metr dlouhý cvalda zjevně nestojí o publicitu a nasupeně mizí v blízkém houští. O pár minut později u chatky pro změnu potkáváme divoké prase, a to už se dost divíme. Vysvětlení nám podá teprve informační tabule u recepce, z níž vyplývá, že přes veškerý komfort a dokonalou parkovou úpravu areál není od džungle úplně izolován. Visí tu fotografie čtrnácti živočichů běžně se v areálu vyskytujících, dokonce doplněné údaji, u jakých chatek a v jakou dobu se s nimi můžeme setkat. Kromě varanů jsou pro nás nejexotičtější makakové dlouhoocasí, dikobrazi, jeleni sambarové a také bojgy rajské (Chrysopelea paradisi), slabě jedovatí stromoví hadi, kteří ale člověka nemohou ohrozit. Na jiné tabuli si pak přečteme upozornění, že tomu, kdo bude přistižen na území národního parku bez zaplaceného vstupního povolení a fotografické licence, hrozí trest od pokuty nejméně 10 000 ring…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Malajsie