Tchajwanské chrámy
Žádný návštěvník Tchaj-wanu si nemůže nevšimnout v městech i vesnicích nápadně velkého množství chrámů, zejména taoistických, i když striktní kategorizace tady bývá zrádná – není ničím výjimečným, když se v taoistickém chrámu uctívá rovněž některý příslušník buddhistického panteonu a naopak, když v buddhistickém klášteře náhle narazíte na postavu taoistickou. S tím vším se ještě prolíná konfucianismus, takže vzniká pozoruhodná a barvitá směsice, pro evropské turisty mimořádně atraktivní.
Tchaj-wanský statistický úřad udává, že na konci roku 2014 existovalo na ostrově 15 385 registrovaných chrámů a kostelů. I když z tohoto počtu odečteme něco přes tři tisíce „kostelů“, pod kterýmžto označením se skrývají v naprosté většině křesťanské svatostánky, zůstane na taoismus, buddhismus, konfucianismus a několik dalších malých čínských lidových náboženství ohromující počet 12 106 chrámů. V nich je registrován necelý milion věřících. To je naopak číslo, které se může zdát vcelku nízké – zvláště poté, co projdeme několik chrámů docela slušně zaplněných lidmi, kteří tam obětují, vzdávají úctu nějakému božstvu, případně se dotazují na budoucnost, a zhlédneme téměř nekonečné množství jmen zapsaných za poplatek vždy na jeden rok u maličkých výklenků s miniaturní soškou božstva, jež má dotyčné osobě přinést štěstí a ochranu. Musíme si ale uvědomit, že do každého chrámu chodí kromě registrovaných věřících (tento údaj je důležitý pro různé administrativní záležitosti, daňové úlevy apod.) také spousta návštěvníků příležitostných, jejichž víra není tak „pravidelná“ či „pevná“, ale kteří věrni staletým tradicím zajdou do chrámu občas, zpravidla když něco potřebují, po něčem touží a řeknou si, proč to nezkusit, každá přímluva je dobrá – což platí především pro mladší generace. Jiná statistika, naposledy sestavená v roce 2005, totiž uvádí, že jen necelá pětina obyvatel ostrova se nepřihlásila k žádnému náboženství a označila se za osoby bez vyznání.
Z chrámů jsou zdaleka nejpočetnější (více než tři čtvrtiny) ty taoistické, nebo přinejmenším převážně taoistické. Především chrámy postavené v tzv. jižním stylu zaujmou už zvenčí až obžerně bohatou figurální výzdobou střech provedenou v pestrých barvách. Hřeben střechy mívají prohnutý, na koncích vytažený do výšky a ještě rozdvojený do podoby vlaštovčího ocasu. Velmi častý je motiv draka, symbolu síly, moudrosti a štěstí. Uprostřed hřebenů střech hlavních síní bývá pagoda jako symbol schodů do nebe, ohnivá perla – symbol prospěšného ducha jang, nebo trojice postav – bohové Fu, Lu a Shou (Šou), personifikace blahobytu, potomstva a dlouhověkosti. Všude kolem na dalších hřebenech a nárožích se to hemží všemožnými postavami, zvířaty i květinovými motivy. Výzdoba se vztahuje k nejrůznějším příběhům spojeným s příslušníky téměř nekonečného taoistického panteonu.
Podobně bohatá je i výzdoba chrámových interiérů. Každý chrám má své hlavní božstvo, jemuž patří hlavní oltář v hlavní síni. Kromě něj se ale v chrámu uctívají vždy také božstva další. Mezi hlavními božstvy vystupuje na Tchaj-wanu výrazně do popředí bohyně Matsu, případně Mazu či Ma-Zo (v české transkripci Ma-cu), Královna Nebes a hlavní strážkyně ostrova, jež na pevnině patří spíše k božstvům okrajovým. Podobně jako v případě mnoha jiných taoistických božstev, i jejím předobrazem byla reálně existující osoba. Dívka Lin Moniang se narodila v roce 960 na ostrově Meizhou u pobřeží Fujianu. Traduje se o ní, že si osvojila všechna klasická díla přinejmenším taoismu, ale snad i buddhismu a konfucianismu – jak to bývá v podobných případech běžné, neexistuje o ní pouze jedna legenda, ale spousta příběhů, které se v něčem navzájem potvrzují…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Tchaj-wan