Terezín

Novou pevnost na obranu proti pruské hrozbě pojmenoval císař Josef II. na počest své matky, císařovny-královny Marie Terezie. Nikdy ji nespatřila, zemřela půldruhého měsíce po položení základního kamene. A tak můžeme jen spekulovat – byla ráda? A byla by ráda, kdyby věděla, co na město s jejím jménem čeká v následujících dvou stoletích?

Během celé čtyřicetileté vlády Marie Terezie představovalo vážné nebezpečí pro rakouskou monarchii Prusko. Hned po jejím nástupu na trůn roku 1740 vstoupili Prusové do Slezska, a zahájili tak válku o rakouské dědictví. Během ní vpadli Prusové čtvrt roku po korunovaci Marie Terezie českou královnou v květnu 1743 i do Čech. Pouhých osm let po skončení této války začala roku 1756 válka sedmiletá, která znovu přinesla pruské vpády do Čech i na Moravu. Na jejím konci přišlo Rakousko definitivně o většinu Slezska, ale Marii Terezii se alespoň podařilo získat podporu pruského krále Bedřicha II. při volbě jejího prvorozeného syna Josefa II. římskoněmeckým císařem. Znovu se pak muselo Rakousko bránit pruskému vpádu do Čech v roce 1778 během tzv. bramborové války neboli války o bavorské dědictví.

Není divu, že se za této situace rozhodl Josef II., který byl spoluvladařem Marie Terezie už od roku 1765, k výraznému posílení obranyschopnosti Čech. Nejprve byl v letech 1766–1778 přebudován na mohutnou pevnost starý Hradec Králové. Od roku 1780 se pak začaly téměř současně stavět dvě další pevnosti – třetího října položil císař základní kámen pevnosti Nový Ples u Jaroměře, která byla po něm po jeho smrti přejmenována na Josefov, a o týden později druhý základní kámen kousek od Litoměřic, kde dostala pevnost jméno podle jeho matky Terezín.

K vybudování Terezína bylo třeba nejprve zlikvidovat dvě původní vesnice, Německé Kopisty a Trávčice. Jako kdyby tahle černá sudička, která nad nimi vyřkla ortel, předznamenala budoucnost celého díla. Krátce po jeho dokončení přinesly francouzská revoluce a především napoleonské války do Evropy nové mocenské uspořádání, výrazné přeskupení tradičního rozložení sil, ale také nové myšlenky a ideály. Evropa už nebyla jako dřív. A v případě Terezína to znamenalo, že vznikl vlastně úplně zbytečně. Nikdy nemusel čelit válečnému nebezpečí, nikdy neprokázal svou oprávněnost v praxi. Nedočkal se ani při posledním vzplanutí vášní mezi Pruskem a Rakouskem v roce 1866. A i jeho schéma „ideální obce budoucnosti“, tak drahé osvícenským představám 18. stol., se rychle přežilo. Zůstalo jediné – snadno izolovatelné a střežitelné prostory, jež zvráceným nacistickým mozkům usnadnily své vlastní zneužití za druhé světové války.

Ale vraťme se ještě na chvíli zpátky do doby Josefa II., k samotnému vzniku Terezína. Jednu věc mu nelze upřít. Pevnost vyprojektovaná generálem hrabětem Carlem Pellegrinim podle nejmodernějších technických poznatků francouzské Královské školy stavebního inženýrství v Mézières je stavebním unikátem v rámci celé Evropy. Mézièrská škola založená teprve roku 1748 se paradoxně neuplatnila příliš v samotné Francii, protože ta měla, s trochou nadsázky řečeno, vše potřebné opevněno z předchozího století markýzem Vaubanem, resp. architekty pracujícími v jeho duchu. A tak vrcholné dílo francouzské pevnostní architektury 18. stol., jaké nemá v Evropě příliš mnoho paralel, stojí v Čechách. Jde o obranný systém bastionového typu, který byl přizpůsoben rovinatému terénu v blízkosti řeky. Právě voda se stala v Terezíně od začátku důležitým obranným prvkem. Ohře kvůli tomu dokonce dostala nové rovné koryto, probíhající v délce asi čtyř kilometrů paralelně se starým.

Celková koncepce Terezína vynikne nejlépe z ptačí perspektivy nebo při pohledu na plán. Celé zařízení má tři části – na levém břehu Nové Ohře stojí Hlavní neboli Velká pevnost, na pravém břehu Staré Ohře Malá pevnost a prostor mezi oběma pevnostmi vyplňují horní a dolní retranchement, kolem jejichž hradeb na severu a na jihu vedly spojovací kanály mezi oběma rameny řeky. Po jejich napuštění se tak staly retranchementy ostrovem. Ale nejen to – systém počítal také s možným zaplavením rozsáhlých ploch na sever a na jih od obou pevností a na jih od horního retranchementu. Bylo kvůli tomu vybudováno pět inundačních kotlin spolu s potřebnými stavidly a příkopy. Kombinace důmyslné pevnostní architektury, minových chodeb umožňujících obranu a případnou destrukci objektů získaných nepřítelem a zavodňovacího systému učinila Terezín ve své době přinejmenším teoreticky nedobytným.

Současně s budováním opevnění se uvnitř Hlavní pevnosti stavělo i regulérní město – na šachovnicovém půdorysu, s nízkými, vesměs dvoupatrovými domy, které z bezpečnostních důvodů nemohly převyšovat linii hradeb. V dobách míru mělo posádku tvořit 5655 mužů, v případě války až dvakrát tolik. Ti museli samozřejmě někde bydlet, někde musel být uskladněn střelný prach a zbraně, někde museli mít stáje vojenští koně, někde musely být skladovány zásoby a umístěny provozy nezbytné k běžnému životu. Podle plánů měl všechen materiál uložený v pevnosti zajistit výživu nejen posádky, ale i šedesátitisícové polní armády na tři a půl měsíce. Terezín dostal už v roce 1782 status svobodného královského města a císař vydal osidlovací patent, jímž zaručoval civilním osadníkům různé výhody. Vojenská správa, která život ve městě řídila, měla zájem především o řemeslníky těch profesí, jež byly potřeba k zajištění chodu posádky. Civilní správní agendu vykonával litoměřický magistrát, svůj vlastní získalo město až v roce 1830.

V roce 1888, necelých sto let po jeho dokončení, byl Terezínu zrušen statut pevnosti, ale početná vojenská posádka v něm zůstala i dál. Tato tradice pokračovala i po vzniku samostatného Československa a po přerušení v době druhé světové války znovu po jejím skončení. Definitivně odešla armáda z Terezína až roku 1996.

Zatímco v Hlavní pevnosti žilo od počátku s vojskem i určité množství civilních obyvatel, Malá pevnost byla zařízením čistě vojenským, které střežilo veškerý zavodňovací systém Terezína a umožňovalo kontrolovat pohyb na nedalekém Labi. Kromě kasáren, skladů a stájí tam byly vybudovány také cely, které měly sloužit jako vojenské vězení pro provinilce z terezínské posádky. Velmi záhy se začala Malá pevnost využívat i jako věznice pro nevojáky a s poklesem vojenského významu města toto její využití převládalo stále víc. Často se sem zavírali vězni političtí a nejrůznější odpůrci rakouského mocnářství. Už v letech 1823–1827 tu byl internován Alexandr Ypsilantis, vůdce tajné organizace, která stála u počátku řeckého národně-osvobozeneckého boje za nezávislost proti Turkům. Od roku 1914 patřili k vězňům v Malé pevnosti i tři z účastníků sarajevského atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este a jeho manželku. Byl mezi nimi jak Nedeljko Čabrinović, který hodil na následníkův automobil neúspěšně bombu, tak Gavrilo Princip, jenž následníka s chotí o něco později zastřelil z pistole. Všichni tři byli odsouzeni k 20 letům žaláře, protože jako neplnoletí nemohli dostat vyšší trest, a všichni v Terezíně zemřeli na tuberkulózu.

Za první republiky fungovala Malá pevnost opět jako vojenská věznice a její nejtemnější období přišlo, stejně jako v případě Hlavní pevnosti, za okupace. Od roku 1940 sloužila Malá pevnost jako věznice pražského gestapa. První vězni sem přišli 14. 6. 1940 a do konce války jich bylo celkem asi 32 000, z nichž zhruba 2600 v Terezíně zemřelo. Od podzimu 1944 začal počet vězňů prudce stoupat, protože do Malé pevnosti byli sváženi i sovětští, britští a francouzští váleční zajatci, takže na sklonku války se zde ve strašných podmínkách tísnilo více než 3000 vězněných osob. V té době také vypukla v Malé pevnosti těžká epidemie skvrnitého tyfu. Neblahé dějiny tohoto místa se pak uzavřely v letech 1945–1948, kdy pevnost sloužila jako internační středisko pro odsun Němců z Československa.

Hlavní pevnost si nacisté v rámci tzv. konečného řešení židovské otázky vybrali na podzim 1941 jako místo pro vytvoření ghetta, sběrného tábora na území českých zemí. Zatímco do světa šířil Hitler propagandu o tom, že daroval Židům město, kde mohou v klidu přežít válku, v Terezíně vznikl tábor pod velením komandatury SS, která předávala příkazy židovské samosprávě, jejíž faktické pravomoci však byly nulové. Jako první přijelo do Terezína 24. 11. 1941 tzv. komando výstavby, jehož úkolem bylo připravit objekty ve městě na příchod jeho nových nucených obyvatel. Od 30. listopadu už začaly přijíždět transporty Židů nejprve z protektorátu, ale později i z jiných zemí, Německa, Rakouska, posléze i Nizozemska, Dánska, Slovenska a Maďarska. Zpočátku byli Židé ubytováváni v kasárenských objektech, jenže jejich kapacita brzy přestala stačit, a tak v létě 1942 bylo z Terezína vystěhováno veškeré původní obyvatelstvo a ghettem se stalo celé město. Už v září téhož roku dosáhl počet internovaných osob v Hlavní pevnosti svého maxima, když překročil 58 000. Jen pro srovnání – před válkou žilo v Terezíně ve stejných prostorách asi 7000 lidí. Významný podíl terezínských vězňů tvořili v té době staří Židé z Německa, které nacisté nutili uzavírat „smlouvy o zakoupení domova“, jež je připravily prakticky o veškerý majetek výměnou za příslib doživotního ubytování v jakémsi lázeňském městě. Namísto procházek po kolonádách na ně čekala hrůzná realita ubikací s několikapatrovými palandami a průměrnou plochou 1,6m² na osobu…

Jenže kapacita pořád nestačila, a tak se na podzim 1942 naplno rozjely také transporty z Terezína na východ, do vyhlazovacích táborů. Za vše mluví celková čísla. Za tři a půl roku jeho existence prošlo terezínským ghettem přes 140 000 osob, z nichž více než 87 000 bylo v 63 transportech odvezeno do koncentračních táborů, kde se jich osvobození dožilo asi 3800… V samotném Terezíně pak zemřelo na 35 000 vězňů především v důsledku podvýživy, stresu a různých epidemií, které v přelidněných, hygienicky zcela nevyhovujících prostorách opakovaně propukaly. A jestliže jsme vzpomenuli epidemii skvrnitého tyfu, jež na samém sklonku války propukla v Malé pevnosti, musíme totéž konstatovat i o ghettu. Skvrnitý tyfus se sem dostal s tzv. evakuačními transporty z koncentračních táborů vyklízených před postupující frontou, které od 20. dubna 1945 dovezli do Terezína přes 15 000 vězňů v nesmírně zuboženém stavu. Epidemie, kterou se podařilo zlikvidovat až koncem května, si vyžádala dalších více než 1500 obětí už po osvobození.

V září 1945 vznikl před Malou pevností Národní hřbitov, kam byly postupně uloženy ostatky obětí z hromadných hrobů na různých místech (hroby na šancích Malé pevnosti, v Lovosicích, v litoměřickém koncentračním táboře ad.), urny obětí tyfové epidemie z terezínského krematoria, popel z jámy v jeho blízkosti a ještě v roce 1958 popel z hromadného hrobu v blízkosti podzemní továrny Richard, který patřil rovněž vězňům z ghetta. V květnu 1947 pak československá vláda rozhodla o zřízení Památníku národního utrpení, dnešního Památníku Terezín, jenž uchovává památku obětí a pečuje o místa spojená s jejich utrpením. Jde nejen o místa nejznámější, jako je Malá pevnost či Muzeum ghetta umístěné v někdejší terezínské škole, ale také o další lokality uvnitř Hlavní pevnosti – Magdeburská kasárna, kde sídlila židovská samospráva ghetta, kolumbárium s ústřední márnicí, maličká modlitebna z doby ghetta, část bývalé železniční vlečky – i mimo ni (pietní místo u Ohře, kde byl v listopadu 1944 vsypán do řeky obsah většiny uren do té doby umístěných v kolumbáriu, takže byly zničeny ostatky asi 22 000 lidí, kteří zahynuli v ghettu, krematorium v Bohušovické kotlině s přilehlými hřbitovy i podzemní továrna Richard s krematoriem na okraji Litoměřic).

V minulosti těžce zkoušený Terezín musel projít před 10 lety další zkouškou, když ho v srpnu 2002 zasáhla ničivá povodeň. Do pevnosti projektované na stoletou vodu přišla voda nejméně pětisetletá, a to nikoli z Ohře, která městem protéká, ale z Labe, vzdáleného asi pět kilometrů. Paradoxně městu v jistém ohledu prospěla, protože po povodních započaly opravy mnoha objektů v míře dosud nevídané. Problémem však zůstává, že těch josefínských staveb unikátní historicko-architektonické hodnoty je moc. Snad se jim blýská na lepší časy díky projektu oživení historických památek, v jehož rámci by díky půlmiliardové dotaci z fondů EU měly být do roku 2013 obnoveny objekty Kavalír 2, Retranchement 5, někdejší dělostřelecká kasárna a jízdárna. Vznikne v nich třeba Dělostřelecké muzeum, expozice vojenského tábora z 18. stol. nebo Centrum obnovy a využití vojenských pevnostních systémů. A věřme, že oživování bude pak pokračovat i dál – pokud by se Terezín někdy v budoucnu chtěl opravdu ocitnout na seznamu Světového dědictví UNESCO, kam svou výjimečností určitě patří, tak se bez něj rozhodně neobejde.

Další články z vydání o Českém středohoří zde