Do Tibetu lze cestovat od jara do podzimu. Horská panoramata jsou na pohled nejkrásnější v květnu a říjnu, zatímco příjemné teplé, nicméně vlhké počasí a okouzlující pestrobarevná krajina vás přivítají od června do září. Většina turistů na „střechu světa“ přiletí z některého čínského města, případně z nepálského Káthmándú. Od roku 2006 je však možné dostat se do Lhasy také po jedné z nejunikátnějších dopravních spojnic na světě, čching-chajsko-tibetské železnici, které Číňané přezdívají „cesta do nebes“. Pro svou cestu do Tibetu jsme zvolili právě ji s nástupem v Si-ningu, hlavním městě sousední provincie Čching-chaj.
Si-ning (2300 m n. m.) býval významným městem a křižovatkou obchodních cest, kde se po staletí setkávala různá etnika: Tibeťané, Mongolové, Chanové (etničtí Číňané) a několik muslimských národů. V chladném říjnovém ránu, kdy se po Čching-chajské náhorní plošině válí hustá mlha, vyrážíme ze Si-ningu na prohlídku nejvýznamnější památky v okolí, tibetského kláštera Tersi Kumbum. V polovině 14. stol. se zde narodil mnich Congkhapa, zakladatel dnes nejrozšířenější školy tibetského buddhismu Gelugpa. O 200 let později tu vznikl klášter, který se později stal jedním ze šesti největších lamaistických klášterů vůbec. Ve zdejší klášterní škole začínali studovat mnozí významní převtělenci včetně dalajlamů před tím, než odjeli k dalšímu studiu do Lhasy. Pobývali a přednášeli tady významní tibetští lamové, klášter navštěvovali i mongolští chánové.
Při návratu do Si-ningu projíždíme topolovými alejemi s nádherně zlatými listy, teplota mezitím vystoupila až k 20 °C. Ve městě žijí dnes převážně Chanové a příslušníci muslimské národnostní menšiny Chuej, které jasně rozpoznáme nejen podle ozdobných šátků žen a bílých vyšívaných čepiček mužů, ale i podle výrazných středoasijských rysů. Pro gurmány, zejména pak milovníky masa, nabízí město širokou škálu dobrot z obou vyhlášených kuchyní. My si na doporučení našeho muslimského řidiče dáváme pozdní oběd v jedné z tradičních restaurací v blízkosti centrální mešity Tung-kuan. Po prohlídce mešity, jejíž jádro pochází ze 14. stol., trávíme zbytek odpoledne v přilehlé muslimské čtvrti tvořící nejživější část města.
V podvečer se vydáváme na nádraží. Čeká nás pětadvacetihodinový přejed do Lhasy. Poté, co jsme našli svá lůžka a uložili zavazadla, začínáme si prohlížet vlak speciálně uzpůsobený pro jízdu vysokohorským terénem. Tvoří ho včetně jídelního 19 vozů čínské výroby, soupravu však táhne americká dieselová lokomotiva. Vagony všech třech tříd – první a druhá je lehátková a lůžková, třetí má pouze sedadla – jsou klimatizované, v každém jsou k dispozici kyslíkové masky a speciální lékárničky pro případné obtíže spojené s nadmořskou výškou. Na jednom konci každého vozu je umývárna, na obou koncích toaleta, jedna západní, druhá „turecká“. V první třídě jsou uzavíratelná kupé po čtyřech lůžkách, v naší druhé pak neuzavíratelná oddělení s šesti palandovými lehátky. Displeje na koncích vozu informují o aktuální poloze, rychlosti a nadmořské výšce vlaku. Do 21. hodiny procházejí vlakem hostesky prodávající občerstvení, ovoce a nápoje. Ve 22 hodin je večerka, což znamená, že se v celém vlaku zhasne centrální osvětlení, posádka zatáhne závěsy a uklidní případné rušiče nočního klidu. V šest ráno je budíček, personál opět závěsy roztáhne, rozsvítí osvětlení a zapne centrální audio vysílání. Od této chvíle zní po celý den z reproduktorů tibetsko-čínská populární hudba prokládaná informacemi o stavbě a významu železnice, střídavě v čínštině a v angličtině.
Čching-chajsko-tibetská železnice je unikátním technickým projektem. Úsek z Golmudu do Lhasy dlouhý 1142 km byl po pěti letech stavby, na níž pracovalo na 220 000 dělníků s kyslíkovými maskami, otevřen v roce 2006. V Golmudu se napojil na trať ze Si-ningu postavenou již roku 1984, takže celková délka železnice činí 1956 km. Terén je velmi náročný, 80 % trati leží v nad…
Úplné znění článku naleznete v tištěné podobě časopisu Země světa – Čína